Když se Inna Puhajková usadila včera před finálovým zápasem v hotelu, už podle hlasu bylo patrné, jak moc zápasy na mistrovství světa prožívala.

Trošku jste ochraptěla, že?
„Docela přicházím o hlas, hlavně po tom semifi nále se to nějak zhoršilo.“

Aby ne, když při utkáních křičíte ze všech sil...
„Opravdu moc jsem to prožívala. Už kvůli tomu, že za ty čtyři roky, co jsme s Jardou, tak tenhle turnaj národnímu mužstvu vyšel nejlíp. Takže jsem v euforii, moc jsem to všem hráčům přála.“

Měla jste nějaký vítězný rituál?
„No jasně, na všechny zápasy jsem nosila stejné oblečení. A po tom semifi nále se Švédy jsem měla tak propocené tričko, že to se mnou muselo být ve finále nechutný. (usměje se) Ale to se nedá nic dělat, je to prostě rituál. Takže jsem si měnila akorát ponožky a spodní prádlo, jinak nic.“

Po zápasech jste byla i zabalená do české vlajky. Tu jste si přivezla s sebou?
„Ano. Původně jsem měla i trubku, ale když jsme prohráli s těmi Švýcary, což byl první zápas, který jsem tady na vlastní oči viděla, tak jsem ji radši odložila. Navíc jsem měla co dělat s hlasivkami kvůli tomu řvaní, natož ještě troubit...“

Hned při tom duelu se Švýcarskem už jste se několikrát objevila na obří kostce.
„To mě překvapilo. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo hned zjistili, co jsem zač. (usměje se) Jestli jsem se jenom zalíbila kameramanovi, nebo věděl, že jsem od Jardy.“

Se Švýcary tým prohrál a zkomplikoval si cestu do čtvrtfi nále, v tu chvíli jste asi moc velkou radost neměla.
„Bylo to nepříjemné, až jsem si říkala, jestli náhodou tu smůlu nenosím já... Naštěstí to kluci překonali, neuvěřitelně dřeli a nakonec došli tak daleko. To je až neuvěřitelné. Před finále jsem si říkala, jestli to náhodou není nějaký sen.“

Jágr je lídrem na ledě, vy v hledišti. Jste taková kapitánka manželek a přítelkyň, nemyslíte?
(usměje se) „Jé, to bych zase neřekla. Jen prostě fandím, protože všem přeju úspěch. Je pravda, že jsem na tý kostce byla víckrát. Jednou mě kamery zabraly i v nějakém smutném okamžiku, což jsem zrovna nebyla moc ráda. V tu chvíli bych se radši někam schovala, aby mě nikdo neviděl.“

I čeští fandové se s vámi chtěli fotografovat. Bylo vám to až nepříjemné?
„Trošku mně vadilo, když mě oslovovali i cizí fanoušci. Nevím, do jaké míry to byla náhoda, nebo věděli, kdo je můj přítel...“

Anonymitu jste tedy vůbec neměla.
„To opravdu ne. Hlavně po tom vítězném semifi nále toho bylo hodně, lidi mě brali útokem, musela jsem je až trochu odhánět. (usměje se) Skákali na mě, málem jsem nemohla vyjít ani z haly. Ale když jsou to čeští fanoušci, nevadí mi to. Naopak je mi milé, když vidím, jakou mají radost z toho, že se můžou se mnou vyfotit.“

Po vítězném utkání s Kanadou za vámi přišel přítel před halu, dali jste si pusu, což u českých fanoušků vyvolalo velký ohlas.
„Až mě to zaskočilo, byla jsem celá rudá, styděla jsem se. Oni začali skandovat Jarda Jágr, bylo to... Na jedné straně moc hezké, ale na druhé i trochu divné. Protože nejsem žádný exhibicionista, takže když jsem středem pozornosti, není to pro mě to pravé ořechové.“

Ale vzhledem k tomu, kdo je vaším přítelem, už jste si musela zvyknout, ne?
„Je to lepší, ale občas s tím pořád bojuju.“

Jste na partnera pyšná za to, jak i v osmatřiceti letech táhnul český tým k velkému úspěchu?
„Jsem na něj pyšná, určitě ano. Ale i na všechny další kluky v týmu, je neuvěřitelné, kam až to dotáhli. Jardovi to přeju hlavně kvůli tomu, že vím, co všechno hokeji dává, celý rok dře jako kůň, I psychicky ho to dost zaměstnává.“

V minulých letech navíc tolik radosti s národním týme nezažil.
„O to víc mu to přeju, je pravda, že tohle je první velký týmový úspěch za to roky, co jsme spolu. Je to něco nádherného. Je to i zadostiučinění za to, co všechno hokeji v sezoně dával, navíc po té olympiádě, která mužstvu moc nevyšla. Takže když se teď tady dostavil takový úspěch, člověk si říká, že se ta dřina vyplatila...“