Stříbro s Vítkovicemi, zlato s národním týmem. Brankář Jakub Štěpánek má za sebou nejúspěšnější sezonu kariéry. Přestože byl na mistrovství světa v Německu pouze v roli třetího gólmana, úspěchu si ohromně cení. „Byla to nádherná zkušenost, určitě mi pomůže do další kariéry,“ věří třiadvacetiletý brankář.
Do hokejové výstroje se Jakub Štěpánek převlékal pouze během tréninků. Jinak všechny zápasy strávil na tribuně v civilu. A říká, že to byly daleko větší nervy než na ledě. V životě prý nezažil větší.
„Poslední dvě minuty fi nále s Ruskem, to byla hrůza!“ vzpomíná Štěpánek. „Takovou nervozitu jsem nikdy dřív nezažil. Na ledě ani před maturitou. Byly to nejdelší dvě minuty v životě… O to krásnější pak byly chvíle hned po zápase. I když jsem nechytal a nemám na tom takovou zásluhu jako Tomáš Vokoun a ostatní kluci, tak jsem moc rád, že jsem u toho mohl být.“
Nervóznější prý nebyl ani před rokem na mistrovství světa ve Švýcarsku, kde se na poslední chvíli stal poměrně nečekaně brankářskou jedničkou národního týmu.
„Neříkám, že jsem tam před prvním zápasem nebyl nervózní. Ale tam jsem do toho šel s poměrně čistou hlavou. Vlastně jsem neměl co ztratit, protože to pro mě byla hodně specifi cká sezona. Z první ligy jsem se tehdy vyšvihnul až do národního týmu, moc jsem to nevnímal, nelámal si s tím hlavu.“
Jakub Štěpánek (vlevo) s Jaromírem Jágrem při cestě z Německa • Foto Pavel Mazáč (Sport)
Navíc připomíná, že v brance na nervozitu ani není prostor. Pokud je gólman v zápřahu, nemá moc čas uvažovat, co všechno je ve hře. „Z brány všechno vidíte jinak, vnímáte jenom zápas, nic ostatního kolem neřešíte,“ říká Štěpánek.
„Já sice finále mistrovství světa nechytal, ale počítám, že to tak bude. Kdežto na tribuně byly ty dvě poslední minuty s Ruskem fakt krušné! Počítám, že mě to pár let života stálo.“ O to víc si užil následné oslavy. Byly velké, uvolněné, emotivní.
Za hlavního tahouna oslav se však zdaleka nepovažuje. „Já nejsem z těch, kteří by to dokázali táhnout tři čtyři dny v kuse,“ usmívá se. „Jednak na to nejsem zvyklý a potom, já nikdy nic nevyhrál. Takže to nemám v krvi. Kdepak, já rozhodně tahounem mistrovských oslav nebyl.“
Setkání s fanoušky na Staroměstském náměstí si však náramně užil. Nezapomenutelný zážitek. V pondělí večer pak už vyrazil k domovu. „Už jsem toho měl plné zuby, potřeboval jsem si odpočinout, užít si to i doma s rodinou.“
V Ostravě zašel s rodinou a přáteli na večeři, zlatá medaile putovala z ruky do ruky. „Každý ji chtěl vidět, byl to příjemný pocit.“ V pátek pak vyrazil na vítkovický stadion, domluvit se s novým trenérem Mojmírem Trličíkem, kdy má naskočit do přípravy.
„Začínám už ve středu, moc času na odpočinek není. Ale udělal jsem takový malý výměnný obchod, v létě jsem si za dřívější nástup domluvil nějaký den navíc. Tam bude prostor na dovolenou.“
Od spoluhráčů na tréninku hned dostal vyčiněno, že s sebou nevzal medaili. „Gratulovali, chtěli ji vidět. Já ji ale nechal doma, tak ji přinesu příště.“ Mezi spoustou gratulantů pochopitelně nechyběl ani brankář Martin Prusek.
A Štěpánek si hned vybavil, že i Prusek získal na světovém šampionátu zlato coby třetí gólman. „Na stadionu máme fotky hráčů, kteří něco dokázali, a Martin tam je jako mistr světa z roku 1999. A nikdo se neptá, že tam byl jako trojka…Tak by tam časem mohli najít i nějaké místo pro mě. Ne, to říkám jen tak z legrace,“ dodal Štěpánek s úsměvem.
