Legendární Ambühl vzpomínal na Gudase i mládí na statku. A co konec? Nepřál jsem si…
PŘÍMO ZE ŠVÝCARSKA | Byl ztělesněním oddanosti, vytrvalosti a věrnosti. Andres Ambühl startoval v rozpětí víc než dvou dekád na pěti olympiádách a dvaceti mistrovstvích světa, na nichž sehrál rekordních 151 zápasů. On byl Švýcarsko a Švýcaři si bez něj národní tým nedovedli představit. Po loňském šampionátu skončil, ale na letošní turnaj přijel znovu. V Curychu byl uveden do Síně slávy IIHF. „Bylo to něco mimořádného. Přijde mi, jako by se uzavřel kruh,“ řekl pár hodin poté 42letý velikán při exkluzivním rozhovoru pro deník Sport a iSport.cz.
Moc nechybělo a Andres Ambühl mohl dopadnout jako legendární Josef Černý. Dlouholetý reprezentant v roce 1972 po olympiádě v národním týmu skončil a nebyl u pozdějšího zisku titulu mistrů světa v Praze. Švýcarský držák na šampionátu vybojoval třikrát stříbro. Výběr jeho země se potřetí za sebou probil do finále. A i potřetí prohrál. „Bylo by špatné nahlížet na to tak, že jsem mohl přijít o zlato. Jsem šťastný, že se klukům dařilo a znovu došli tak daleko,“ shrnul své pocity švýcarský vytrvalec.
Během kariéry jste byl na pěti olympiádách a jen dvakrát vynechal mistrovství světa. Jaký znáte recept na dlouhověkost?
„Nevím. Možná to bylo tím, jak mě vychovali. Vyrůstal jsem na statku, byl neustále venku a pomáhal s hospodářstvím, což ve mně asi vypěstovalo jistou odolnost. Bylo rovněž důležité, že jsem neprodělal žádné vážnější zranění. Takže to bylo výchovou, taky jsem měl štěstí.“
Do Síně slávy IIHF byl uveden stejně jako vy Ralph Krueger. On se stal vaším prvním trenérem ve švýcarské reprezentaci, že ano?
„Přesně tak. Bylo to něco mimořádného. Přijde mi, jako by se uzavřel kruh, že jsme se po letech znovu takhle sešli. Je skvělé vidět, že se dočkal takového ocenění. Mám radost, protože pro hokej vykonal spoustu dobrých věcí.“
Krueger pozvedl Švýcarsko na světové scéně do vyšších pater. V posledních třech letech získalo třikrát stříbrné medaile, má pravděpodobně nejsilnější generaci ve své historii. Čím se švýcarský hokej tak posunul?
„V posledních letech jsme začali věřit, že můžeme dosáhnout vyšších cílů. Obrovskou zásluhu na tom má (bývalý trenér) Patrick Fischer. V NHL hraje spousta velmi dobrých hráčů, kteří měli možnost přijet na mistrovství světa, což pochopitelně taky pomohlo. Dá se říct, že se změnilo naše nastavení. Už se nespokojíme s postupem do čtvrtfinále. Věříme, že dokážeme víc. Už se neděláme menšími, než jsme.“
Na druhou stranu Švýcarsko v posledních třech finále prohrálo, z toho dvakrát po prodloužení. Proč se nepovedl poslední krok?
„Všechna ta utkání byla strašně vyrovnaná a skončila nejtěsnějším výsledkem. Pokaždé jsem věřil, že to dokážeme. V předchozích dvou letech, stejně jako letos.“
Třikrát jste si zahrál na šampionátu v Praze. V roce 2004 jste se ho zúčastnil vůbec poprvé.
„Tenhle turnaj si úplně nevybavuju. Uplynulo hodně let. Vzpomínám si, že tehdejší Sazka Arena byla úplně nová. Měl jsem všechno před sebou, bylo mi dvacet. Šampionát v roce 2015 byl taky fajn. Nastoupil Jágr, nastoupili jsme i proti Čechům a prohráli po nájezdech. Předloni to bylo taky skvělé. Tedy až na porážku ve finále s českým týmem… Ale Prahu jako město miluju. A mistrovství světa tam pokaždé bylo úžasné.“
A co hit od Radka Gudase v zápase o zlato? Musím vám říct, že pak upřímně litoval, že trefil zrovna vás. Jenže na ledě na vybranou nemá. Jak jste se cítil vy?
(směje se) „Samozřejmě si na ten náraz pamatuju. Ale k hokeji tohle prostě patří. Sám jsem se snažil hrát ostře. Oni chtěli vyhrát, my taky. Hráči obou mužstev pro vítězství obětovali všechno. Na konci jsme si podali ruce a byli zase kamarádi.“
Máte mezi českými hráči přátele?
