V národním týmu startoval obránce Ondřej Němec na šesti mistrovstvích světa, byl u posledního triumfu v roce 2010 i posledního medailového úspěchu o dva roky později. Po olympijských hrách v Pchjongčchangu se zkušený bek rozhodl předat reprezentační štafetu mladším, po diskuzi s trenérem Milošem Říhou však nyní zvažuje návrat. „Musím ale cítit, že mám týmu co dát,“ říká.
Dveře do národního týmu otevírá nová generace obránců. Na posledním šampionátu patřili mezi důležité muže Filip Hronek a Libor Šulák, na listopadovém Karjala Cupu se v dobrém světle ukázal Jan Štencel. Své bohaté reprezentační zkušenosti by jim mohl předávat 34letý Ondřej Němec, který byl s národním týmem na sedmi velkých turnajích. „Je důležité vychovávat mladší tak, aby potom táhli nároďák,“ vysvětluje bek brněnské Komety.
Po olympijských hrách jste prohlásil, že v reprezentaci končíte. Měníte teď názor?
„Byl jsem stoprocentně rozhodnutý, že už by v nároďáku měli působit mladší kluci. Pak jsme o tom s panem Říhou mluvili, bavil jsem se o tom se spoustou lidí, ať už s rodinou nebo s majitelem Komety. Rozhodl jsem se, že si zavoláme a domluvíme se, jak to vyplyne. Pokud bude zájem, tak bude záležet hlavně na tom, abych byl zdravý a cítil jsem, že můžu týmu pomoct.“
Vrátila se vám tedy chuť znovu obléknout dres národního týmu?
„Neřekl bych, že jsem neměl chuť. Vždycky jsem měl chuť hrát za nároďák. Před olympiádou jsem byl přesvědčený, že to je moje poslední akce a že by měli hrát mladší kluci. Po rozhovoru s panem Říhou, s Liborem Zábranským i s rodinou jsem se rozhodl, že se budu rozhodovat akci od akce. Bude záležet, jestli mě trenér bude chtít a jestli budu zdravý, taky mám nějaký věk. Je to sice jenom číslo, ale musím cítit, že mám týmu co dát. Pan Říha respektuje, že pokud vycítím, že nemám týmu co dát, tak nemá cenu se někam cpát.“
Vy jste vlastně nikdy Miloše Říhu jako trenéra nezažil.
„Nikdy, jen jako soupeř. Když jsem byl v Rusku, tak trénoval Spartak Moskva. Je hodně impulzivní trenér, ale nemám ohlasy od kluků, moc jsme to ani nerozebírali. Je to spíš o vlastní zkušenosti.“
Čím vás tedy přemluvil?
„Byl to celkem plodný rozhovor, když jsme spolu mluvili. Nastínil mi, co by asi chtěl, jak to cítí on. Nasadil mi brouka do hlavy, proto jsem si vzal nějaký týden na rozmyšlenou, abych se rozhodl, jestli říct ano, nebo ne. Domluvili jsme se, že se budeme rozhodovat akci od akce.“
Evidentně to nebyla krátká diskuze.
„Krátká nebyla. On chtěl říct spoustu věcí, já chtěl říct spoustu věcí. On chtěl něco vědět po mně, já po něm taky.“
Působil na vás stejně, jako když stál na střídačce soupeře?
„Každý je na střídačce nějaký, on je hodně impulzivní člověk. Věřím, že dokáže tým strhnout a dokáže po dlouhé době dostat tým k vytoužené medaili.“
Láká vás rozloučit se s národním týmem medailí? Poslední cenný kov získal český hokej v roce 2012.
„Na olympiádě jsme byli blízko, prohráli jsme poslední dva zápasy. Semifinále s Rusáky, pak i s Kanadou, kdy jsme mohutně dotahovali. Každý, s kým jsem byl na mistrovství světa či olympiádě, měl obrovskou touhu získat medaili. Myslím, že by bylo načase zastavit čekání.“
Světový šampionát se bude hrát na Slovensku, je to pro vás další plus na seznamu?
„Určitě je to jedna z věcí, o které jsem hodně přemýšlel. Z posledních tří mistrovství jsem se omluvil. Jednou to byly rodinné důvody, podruhé jsem byl po zranění v play off, letos na jaře už jsem byl rozhodnutý, že je konec.“
Měl byste působit i jako mentor pro mladé obránce?
„Bylo to jedno z témat, o kterém jsem se s trenérem Říhou bavil. Je důležité vychovávat mladší tak, aby potom táhli nároďák. Já jsem měl možnost potkávat hráče, jako byli Marek Židlický, Tomáš Kaberle, Petr Čáslava. To byli kluci, od kterých jsem se učil. Pokud přijde ta příležitost, tak si myslím, že k tomu mám co říct.“
Jak vám zmínění hráči předávali své umění?
„Člověk kouká, poslouchá a učí se. Když jsem byl mladý a přišel do Varů, byl tam Pepa Řezníček, ve Vsetíně jsem měl Lexu Jaškina, v nároďáku kluky, o kterých jsem mluvil. Člověk se snaží vzít od každého to nejlepší, aby na ledě i v kabině působil jako lídr.“
Cítíte, že jste do této role postupně vyzrál?
„Věřím, že zkušenosti mám. Hodně jsem toho objezdil, prožil jsem spoustu let v Rusku, snad jsem se naučil věci, které bych mohl předávat dál.“
Co můžou dát naopak mladí hráči vám?
„Když se na ně díváte, tak od každého se dá brát. Třeba Honza Štencel, hrozně šikovný kluk. Celý život se snažím se učit a od každého si něco vzít.“
O Štenclovi, svém spoluhráči z Komety, jste na jaře po zisku titulu prohlásil, že jednou může táhnout nároďák. Potěšil vás svým výkonem na Karjale?
„Myslím, že přichází čas těchto hráčů. Ať je to Honza Košťálek, Honza Štencel, Filip Hronek, který byl na mistrovství světa. Přichází čas, aby převzali vůdčí roli v národním týmu a přivezli medaili.“
Má český hokej na zisk medaile dost sebevědomí?
„Pořád říkám, že když jako český nároďák někam pojedeme, tak nevidím důvod, proč bychom říkali, že jedeme uhrát čtvrtfinále. Vždycky jsem byl zastáncem toho, že kdo si dává malé cíle, ničeho nedosáhne. Tak proč říkat, že jedeme hrát čtvrtfinále?“
