Tři zimní stadiony, tři kluby v nejvyšší soutěži. Ne, Island rozhodně nepatří mezi hokejem políbené krajiny. „Musí se tady změnit hodně věcí,“ plánuje budoucnost tamního sportu Miloslav Račanský. Během šesti let v ostrovní zemi se vypracoval na trenéra reprezentačních výběrů do osmnácti a dvaceti let a vyhlíží další posun. „Už jsem říkal, že bych tady chtěl jednou dělat předsedu svazu,“ vypráví s úsměvem. 

V sezoně 2012/13 jste nastupoval za juniorku Komety, o rok později už jste hrál nejvyšší soutěž na Islandu. Jak došlo k té změně?
„Bylo tam víc faktorů. Když jsem končil poslední rok v Kometě, tak jsem se rozhodoval, co budu dělat dál. Do Komety jsem přišel z Havlíčkova Brodu a bylo mi řečeno, že mám možnost vrátit se po juniorce zpátky do áčka Brodu, což jsem chtěl udělat. Hned po sezoně jsem tam zavolal, bylo mi řečeno, že můžu přijet, nastoupit do letní přípravy, ale že budu nějaké tři měsíce na zkoušce. Já už jsem ale nechtěl čekat, být ve dvaceti letech další tři měsíce bez peněz, takže jsem se rozhodl jít touhle cestou.“

Ambice tedy byly spíš pracovní než hokejové?
„V té době, ve dvaceti letech, jsem ještě myslel, že si tam dám jednu sezonu, a pak bych to ještě zkusil. Ale po roce, kdy jsem začal pracovat, už pro mě byla primární práce.“

Chtělo to sebrat hodně odvahy, nebo máte náturu dobrodruha?
„Pamatuju si, že jsem v osmnácti letech mámě řekl, že nikdy nebudu pracovat rukama a že se budu živit hokejem. A za dva roky už jsem byl na Islandu a musel jsem chodit každý den na osm hodin do práce. Vstával jsem v osm, domů přišel v pět. V povaze to asi mám, dokážu udělat, co chci. V té době to byl ale pro mě velký šok, poprvé v životě jsem normálně pracoval, měl jsem osmihodinové šichty.“

Co jste dělal?
„První dva měsíce nic, protože mi nesehnali práci. Hlavně angličtina nebyla moje silná stránka, neuměl jsem říct slovo anglicky. To byl taky důvod, proč jsem neměl práci. Manažer hokejového klubu ale vlastnil firmu se dřevem, takže mi dal brigádu na půl měsíce. A po té době mi řekl, že u něj můžu nastoupit na plný úvazek, což pro mě bylo super. Pracoval jsem se dřevem, dělali jsme palubky a kuchyně, což mě v té době docela bavilo.“

Co na to říkala máma?
„Smála se. Ale byla ráda, že jsem se ve dvaceti postavil na vlastní nohy a osamostatnil. Asi nebyla ráda, že jsem tři tisíce kilometrů od domova, ale na druhou stranu ji těšilo, že jsem si v té době žil, jak jsem chtěl.“

Jak jste se pak na Islandu dostal k hokeji?
„Přes Zdeňka Procházku, který tady trénoval. Nejdřív museli udělat transfer z České republiky. Je to normálně registrovaná liga, berou to tady docela vážně. Výstroj jsem měl svoji, zařídili mi hokejky na celou sezonu, potom mi koupili nové brusle. Není to tak, že přijdete na zimák a řeknete, že chcete hrát hokej.