PŘÍMO ZE ŠVÉDSKA | Když se chystal na předešlý turnaj Euro Hockey Tour, místo na ledě skončil na operačním sále. Útočník Tomáš Zohorna (32) prodělal v prosinci zánět slepého střeva. Teď už je zpět. „Jsem moc rád, že jsem byl operovaný doma v Česku,“ přiznává opora dalekého Chabarovsku. Radši nedomyslet, co by se dělo, kdyby ho to chytlo na nějakém dlouhém přeletu…
Už jsou opět spolu. Tři bratři Zohornové. Na minulém turnaji se museli obejít bez nejstaršího Tomáše. Ale už i lídr rodinného klanu je zpátky. „Jsem šťastný, že jsme zase spolu,“ tvrdí zkušený centr, jenž v reprezentaci odehrál už 94 zápasů.
Jak si minulou reprezentační anabázi, při níž jste skončil v nemocnici, vybavujete?
„Na druhou stranu spíš vzpomínám v dobrém, protože jsem byl doma a byl jsem operovaný v Česku. To beru jako velký plus. Samozřejmě mě to ale potom zbrzdilo na měsíc a půl. Bylo to těžký se zase vracet zpátky do zápasového rytmu. Každopádně jsem rád, že se to dalo všechno dohromady a pan Říha mě opět povolal.“
Asi hodně kvitujete, že vás to postihlo doma v Česku.
„Já jsem měl už nějaký týden v Chabarovsku problémy, tam se to však nějak moc neřešilo. Je to fajn, že to prasklo až v Česku. Bylo by to asi těžký, kdyby to bylo někde v letadle třeba zrovna při letu z Chabarovsku do Moskvy, kdy je to nějakých osm hodin.“
Radši nemyslet, co by se stalo.
„To by mohlo dopadnout mnohem hůř. Díky bohu to dopadlo dobře.“
Problémy už jste měl předtím, ale lékař v Chabarovsku to neodhalil?
„Doktor mi dával nějaké prášky, že to jsou spíš nějaké břišní problémy, ale pořád to zlobilo a vyvrcholilo to v Česku.“
Byl jste na něj zpětně naštvaný?
„Člověk tam tohle nemůže moc řešit, ani jsem se k tomu nechtěl vracet. Tak to prostě v Rusku funguje.“
Přitom tam jde o každou hodinu, možná minutu, že?
„To je otázka spíše na doktory. Ale když to praskne, zánět vytéká do orgánů, takže je každá hodina dobrá. Kdybych přišel až druhý den nebo o deset hodin později, tak by to už mohlo mít nějaké následky.“
Vybavujete si, jak se to projevilo?
„Hned ráno před tréninkem jsem měl vysokou horečku, začalo se mi nafukovat břicho. To už jsem si říkal, že to není dobrý. Přišel se na mě podívat doktor a hned říkal, že pojedeme do nemocnice. No a potom už to bylo rychlý.“
Jak dlouho jste byl bez tréninku?
„Někdy okolo desátého ledna jsem něco začal dělat. Spíš procházky, potom jsem jezdil trochu na kole. Ono to hlavně bolelo, takže jsem musel pak začínat pomalu.“
Jaké to bylo, když jste byl poprvé na ledě?
„Šílený! (usměje se) Bylo to těžký. Hlavně vzpomínám na první zápas, to bylo fakt šílený. Jsem si připadal, že mám dvě stě kilo a deset let jsme nehrál hokej. Hrůza. Teď už ale nějaké utkání mám za sebou, je to lepší. Snad v tom budu zítra pokračovat.“
Jak vás těší, že i přes pauzu vás kouč Miloš Říha povolal? A ukazuje, jak vám věří?
„Za to jsem pochopitelně strašně rád. Každá reprezentační akce je super. Za to mu děkuju.“
V původní nominaci jste ovšem nebyl.
„Když jsem mluvil s panem Říhou poprvé, bylo to v době, kdy jsem měl za sebou první zápas. A necítil jsem se moc dobře. Potom jsme si zavolali, když jsem měl po třetím utkání, a říkal, že mu vypadli dva centři, že by mě chtěl. Vzal jsem si den na přemýšlení a rozhodl jsem se, že pojedu.“
Neměl jste o sebe v prvních zápas obavy? Neulevoval jste si?
„Ze začátku jsme se toho bál, ale pak jsem si volal s doktorem, který mě operoval, a ptal jsem se ho, jestli se mi tam může něco stát. On říkal, že nic. Že i když spadnu, že by se mi nemělo nic utrnout. Věděl jsem, že můžu jít do zápasu naplno. Dělal jsem na led všechno a postupně si přidával.“
