Doktůrku, pojď sem... Uznávaného ortopeda Vyskočila už to přestalo bavit, v reprezentaci končí
Sedmnáct let byl nepostradatelnou součástí hokejové reprezentace. Teď se s ní lékař Tomáš Vyskočil loučí. „Už mě nebavilo si během mistrovství brát tři týdny dovolenou a necítit se tam až tak komfortně,“ vysvětluje uznávaný ortoped, jenž se specializuje na operace páteře. V rozhovoru pro iSport popisuje, proč si někdy připadal jako páté kolo u vozu a vzpomíná na maminku Davida Pastrňáka, která v Torontu omylem přišla až do místnosti pro dopingové kontroly. Ve sbírce má dvě zlaté medaile – z mistrovství 2010 i 2024.
Je vedoucím lékařem na Klinice spondylochirurgie ve fakultní nemocnici Motol. Řeší složité chirurgické zákroky, rukou mu prošla i řada sportovců. Třeba někdejší obránce Jiří Šlégr, jenž rovněž končí u národního týmu (v pozici generálního manažera). „Ze skvělého hokejisty se stal pacient,“ připomíná 52letý respektovaný expert olympijského vítěze i mistra světa, jehož problémy se zády sužovaly už ke konci kariéry.
Proč jste se z vlastní vůle rozhodl skončit?
„Bylo to časově náročné. Na tři týdny jsem si kvůli šampionátu bral dovolenou, na úkor rodiny, navíc jsem se tam necítil úplně komfortně. Takže jsem dospěl k tomu, že po sedmnácti letech je čas, abych měl trošku víc volna.“
Jak přesně to myslíte?
„Nechci, aby to vyznělo blbě. Těžko se mi to popisuje. Člověk v medicíně něco znamená, ale tam se k němu chovají, jako kdyby toho moc neuměl. Něco jako pátý kolo u vozu. Chápu, že se musí vytvářet maximální servis hráčům. Ale hlášky jako ´doktůrku pojď sem´ už za ty roky nemusím. Když je člověk starší, přestává ho to bavit.“
Je symbolické, že jste skončil po šampionátu ve Švýcarsku? Právě v téhle zemi jste byl v roce 2009 na mistrovství poprvé.
„Uvítal jsem, že se tahle možnost naskytla. Kruh se uzavřel.“
Co pro vás znamenalo být součástí hokejové reprezentace?
„Byla pro mě čest vidět nejlepší hokejisty na světě, starat se o ně i bavit se s nimi o normálních věcech. O životě. Mně se tím vlastně splnil dětský sen.“
Jak to myslíte?
„Když jsem byl malej, chtěl jsem hrát hokej, ale rodiče mi to z nejrůznějších důvodů neumožnili. Preferovali spíš individuální sport. Nejdřív jsem dělal judo, potom jsem se věnoval šermu. A jednou jsem si řekl, že když hokej nebudu hrát, budu u reprezentace aspoň jako doktor.“
Člověk stárne, mění se priority
Vzpomněl jste si potom na to, když už jste u národního týmu byl?
„Přesně si vybavuju, když mi Růža (Vladimír Růžička) v roce 2009 volal, že má nabídku jít k národnímu týmu a že by si přál, abych šel taky. Tehdy jsem s ním dělal ve Slavii, takže jsme se znali. A v tu chvíli jsem si říkal: Vidíš, o tomhle jsi snil!“
Trenéři se potom střídali a vy jste pod většinou z nich působil dál. I tohle vás těší?
„Ano. Myslím si, že reference na moji práci byly dobré, takže neřešili, že by si vzali někoho jiného. Ale jak říkám, mám dojem, že se čas naplnil. Byla to pro mě čest, na nároďák budu mít vždycky krásné vzpomínky. Ale jak už jsem říkal – jak člověk stárne, mění se mu priority. Už jsem to oznámil v reprezentaci i v Motole.“
I pro největší českou nemocnici to byla prestiž, že měla zástupce u národního sportu, nebo ne?
„Mám dojem, že tam to nikoho nezajímalo. Kolegové, kteří dělají reklamu a lidské zdroje, mi říkali, že kdybych byl doktor nároďáku v Kanadě, byl bych na špitále na billboardu. Ale v Česku to nikdo neřeší.“
Vy máte dvě zlaté medaile, že? Ze šampionátu 2010 i potom z domácí Prahy před dvěma lety.
„Ano. Přímo v Německu už jsem nebyl, tam jel Vláďa Hospodár, ale protože jsem absolvoval celou přípravu, kolega fyzioterapeut mi medaili přivezl hned druhý den ráno do práce. Také pracoval v Motole, takže mi ji vzal na oddělení. Zrovna jsme měli vizitu, byli jsme u někoho na pokoji. Tak jsem to zlato mohl ukázat i pacientům. (smích) Po domácím šampionátu to chvíli trvalo, medaili jsme dostali až někdy v srpnu.“
Čemu se teď chcete víc věnovat?
„Rodině, svým osobním aktivitám i profesnímu posunu v medicíně.“
Rozhovor pokračuje pod infografikou.
Jaký máte největší zážitek za dobu, co jste byl u národního týmu?
„Asi Světový pohár v roce 2016. Viděli jsme zázemí v NHL, jaké je tam lékařské zabezpečení a zázemí pro hráče. Pochopitelně jsem si vážil i možnosti být na olympiádách, i když zrovna v roce 2022 v Pekingu během covidu to nebyla žádná sláva.“
Mohl jste poznat zblízka Jaromíra Jágra nebo Davida Pastrňáka. Byl to i pro vás ojedinělý zážitek?
„Určitě ano. Pasta je dobrý, srdečný a milý kluk. No a o Jardovi se nemá cenu bavit. Podívejte se, co všechno dokázal. Bylo super, že jsem měl příležitost se s nimi potkat i mimo led. Medicína a sport mají společné, že když něco chcete dělat na špičkové úrovni, musíte se tomu věnovat. Samo nic nepřijde.“
Platilo i pro vás pravidlo, že se co upeče v kabině, musí tam zůstat?
„Samozřejmě. Loajalita byla důležitou součástí. Lékaři měli místnost oddělenou od hráčů, takže jsme ani neposlouchali, co o přestávkách řeší. A když jsme něco zaregistrovali, nikde jsme to neroztrubovali. Sám jsem sportoval, takže vím, jak je to důležité.“
Jiné pořádky v Bělorusku
Co nejkurióznějšího jste během sedmnácti let zažil?
„Asi když se maminka Davida Pastrňáka v roce 2016 při Světovém poháru dostala v Torontu až do místnosti pro dopingové kontroly, které jsou přísně střežené. Já jsem tam zrovna doprovázel někoho z hráčů, když se otevřely dveře a v nich stála paní Marcela. A říkala: Já jsem Pasta mama a hledám syna… (smích) To byla docela sranda.“
Jak jste naopak rád, že jste nemusel použít nic z vaší odbornosti? Že jste nezažil žádný úraz páteře na ledě?
„To je pochopitelně dobře. Pár pádů na mantinel jsem viděl v televizi, nikdy to není příjemné. Třeba když si liberecký útočník Jaroslav Vlach v září 2025 zlomil druhý krční obratel. Což jsou přesně případy, které řešíme v práci. Operoval jsem několik aktivních hokejistů. Ne po zranění, ale kvůli vyhřezlým ploténkám nebo degenerativním změnám v oblasti páteře.“
Třeba Jiřího Šlégra.
„Ano. Z něj se stal můj pacient, jsme kamarádi.“
Vybavuju si, že jste v roce 2014 při mistrovství v Minsku řešil střevní potíže celého týmu, hodně se o tom mluvilo.
„Naštěstí se to vyřešilo celkem rychle. Pikantní to bylo v tom, že v Bělorusku mají trošku jiné pořádky, takže když za mnou přišly dvě soudružky z hygienické stanice, chtěly vědět, kam se kluci chodili najíst. A nemohli pochopit, že my jsme je nehlídali, když měli volno. Oni si mysleli, že je na každém kroku sledujeme.“
Jak jste se vůbec k hokeji dostal?
„Vystřídal jsem svého současného šéfa, profesora Štulíka, který přede mnou působil na Slavii. Vyzkoušel jsem si i práci u basketu. A pamatuju si, můj první hokejový klub byl Mělník.“
V Kladně budete ale jako lékař pokračovat, že?
„Ano. Protože to je diametrálně odlišná práce oproti reprezentaci, nemusím si brát dovolenou. Na spolupráci s Radimem Rulíkem se těším, určitě je výhoda, že se známe právě z nároďáku.“
Jak moc se práce v klubu liší?
„Jezdím po zápasech, ale jinak se to spíš řeší na dálku. Pokud má někdo potíže, zavolá mi přímo hráč nebo vedoucí týmu. Pokud jde o zdravotní problém, který nespadá pod mojí odbornost, zařizuju jim vyšetření u některého z kolegů. Nebo jdou ke svému lékaři a mně to oznámí. Ale jsem o všem informovaný. Máme domluvenou praktickou lékařku, u níž se kluci hlásí, pokud jim ráno není dobře. Pak to řeší s ní. Ale pochopitelně všechno zastřešuju.“
Řešíte s hráči i veškeré léky a doplňky stravy, které si mohou brát? Aby v nich nebyly nedovolené látky?
„To, co máme k dispozici v lékařské bedně, je v pořádku. Pokud si chtějí vzít něco extra, ptají se. Konzultují to se mnou, ale největší zodpovědnost mají stejně hráči. Já jim to můžu buď schválit, nebo zakázat, ale stejně je to na nich. Už druhý nebo třetí rok navíc funguje skvělá aplikace Čistý sport, kde si kluci načtou čárový kód a dozví se, jestli je to dovolený prostředek.“
