Vítkovický objev Hrbas: Zasekl jsem se na Spartě, chtěl jsem odejít

Před sedmi lety byl Marek Hrbas kapitánem české osmnáctky na mistrovství světa. Šéfoval týmu, ve kterém hráli například Tomáš Hertl, Radek Faksa, Dmitrij Jaškin nebo Martin Frk, dvakrát si pak zahrál i na mistrovství světa do 20 let. V seniorské reprezentaci se ovšem představil jen dvakrát, v extralize o sobě dává výrazněji vědět v aktuální sezoně.

Vnímáte, že se vaše hra z osobního hlediska posunuje?
„Ano, cítím to, jsem zkušenější, klidnější. Každý mě bere jako útočného obránce, ale zase tolik nevidí obrannou činnost. A tam se taky snažím být solidní, protože jsem hlavně obránce, ne útočník. Každý trenér má radši komplexnější hráče a to je, myslím, moje výhoda. Jsem hráč do obrany i do útoku. Snažím se být komplexní.“

Je vám 24 let, nečekal jste osobní posun rychlejší?
„Seklo se to tím, že jsem nedostával prostor na Spartě (2013-17). Být tehdy v menším klubu, jako je třeba Zlín, kde mladí měli větší prostor, byl bych výš. Ve Spartě se to zaseklo, rok dva jsem pendloval, pořádně nehrál extraligu. Přitom vím, že už v té době jsem ji hrát mohl. Ano, neměl jsem zkušenosti, jaké mám teď, ale kdybych cítil důvěru a dostával prostor, věřím, že bych to zvládl. A dneska bych byl ještě jinde.“

Proč jste se tedy v roce 2013 vracel po čtyřech sezonách v zámořské juniorce do Sparty? A ne třeba do Plzně, kde jste hokejově vyrůstal?
„Byly tam různé okolnosti. V Kanadě už jsem pokračovat nechtěl, mohl jsem tam hrát ještě na výjimku, ale to už jsem nechtěl. Chtěl jsem hrát za muže, přišla nabídka Sparty a vzal jsem ji.“

Na druhou stranu – se Spartou máte z toho období dvě extraligové medaile. Stříbro z roku 2016 a bronz z roku 2014.
„Určitě, nechci na Spartu házet jen negativní věci, ale jak říkám: Zastavil se tam můj vývoj. Ano, posouval jsem se, ale pomalinku. Být v menším klubu, v pohodě bych hrál už ve dvaceti extraligu a byl bych jinde.“

I ohledně národního týmu?
„No... nevím. V reprezentaci mám dva starty a to bylo ještě pod panem Vůjtkem. Na Spartě jsem pod panem Jandačem nehrál a on pak šel do nároďáku. Tak nevím. V listopadu jsem třeba očekával, myslel jsem, že bych mohl být pozvaný na reprezentační akci, ale nominovaný jsem nebyl. Myslím, že mám i na reprezentaci, šanci jsem dostat mohl. Ale trenéři mají svůj názor. To musím respektovat.“

Přesvědčíte reprezentační trenéry časem?
„Myslím, že tuhle sezonu je přesvědčuji. Jen je teď olympijská sezona a chápu, že poslední akci před olympiádou už chtěl mít trenér jádro týmu. To chápu. Nebýt olympiády, věřím, že už bych se na nějakou akci dostal. Snad je ale postupně přesvědčuji.“

Na první pohled jsou vidět především vaše útočné výpady, sedí vám ofenzivnější styl Vítkovic?
„Jo, sedlo mi to. Když mám jen malou možnost podpořit útok, tak ho podpořím. A snažím se pro to najít ideální místa. Obránci třeba ani nečekají, že bych tam mohl vyrazit. Počítají s tím, že budu stát a jezdit na modré. I proto se snažím vžít do jejich role. Když je šance zaútočit, tak si říkám, jak bych v situaci bránícího asi uvažoval já? Zkouším překvapit. Sjedu do místa, kde bych to sám jako obránce od soupeře nečekal. Třeba v oslabení. Když vidím, že je možnost, hned se zapojím. Mám ofenzivní choutky.“

Hrbasovy body v sezoně 2017-18:

v rovnovážném stavu: 14 (5+9)

v přesilovce: 4 (1+3)

v oslabení: 2 (1+1)

Hrál jste někdy dřív v útoku? Uplatňujete dřívější zkušenosti?
„Ne, útočník jsem nebyl ani jednou. Vždycky obránce. Mám spíš štěstí v tom, že mě táta naučil takhle bruslit. Nechci se vychvalovat, ale tím, že mám solidní bruslení, si můžu dovolit jezdit dopředu a stíhat to i dozadu. Kdybych takové bruslení neměl, těžko si dovolím zaútočit a pak to ještě táhnout zpátky. A taky mě táta vždy podporoval v tom, abych byl na puku, vymýšlel přihrávky, vymýšlel akce. A snažil se číst hru. K tomu mě vedl, z toho pořád těžím.“

Bruslení je základ? Přesně v duchu nejnovějších trendů?
„Přesně. A říkají to i starší kluci, že se hokej strašně zrychlil. Už to není o tom, že každý chce trefit každého. To je těžké, protože každý už je šikovný a rychlý. Takže je to spíš o šikovnosti a rychlosti. Než být velký a jen to řezat. Samozřejmě, i to je důležité, když třeba Vyply (Jan Výtisk) umí souboje takhle dohrávat, pomůže to. Ale obecně je hokej rychlejší a hodně o bruslení.“

Na začátku sezony jste říkal, že vám hodně pomáhají pravidelné konzultace s tátou. Platí to?
„Ano, pomáhá mi to. Když je možnost, tak si s tátou zavoláme. I s mamkou. Řekneme si, že to byl dobrý zápas. Nebo nebyl. Jak jsem byl mladší, tak jsem se s taťkou i hádal. Když mi říkal, že jsem hrál špatně, tak jsem se s ním hádal a nevěřil mu. Myslel jsem, že mi křivdí. Když se mi teď něco nepovede, tak už to vidím a uznám.“ (usměje se)

Prý už jste také naučil házet nepovedené věci za hlavu. Bylo to těžké?
„Těžké to bylo hlavně na Spartě. Věřil jsem, že extraligu můžu hrát. A i když jsem zahrál dobře, tak mi další den řekli, ať jedu na první ligu do Litoměřic. Když jsem byl mladý, kousal jsem to blbě. Myslel jsem na to, trápilo mě to a utápěl jsem se v tom. Byly to těžké roky. Těžké na hlavu a psychicky. Vyřešilo se to přestupem a tím, že mě Sparta pustila. Chtěl jsem odejít, abych se v tom neutápěl. Byl jsem unavený pořád lidi přesvědčovat, že hrát můžu. Názor neměnili, měli mě ve škatulce, chtěl jsem pryč. Abych mohl ukázat, že mám na víc. To se přestupem do Vítkovic zlepšilo. Dostával jsem víc prostoru, víc jsem si věřil. Už v minulé sezoně. A v této už jsem si vybudoval trochu jméno a pozici. Jsem klidnější. A když se něco nepovede, protože hokej je hra chyb a i ti nejlepší v NHL ji udělají, tak už to umím hodit za hlavu. Tak abych mohl být hned v dalším střídání v pohodě a ukázat něco lepšího.“