Pozvánky do mládežnických reprezentací ho míjely, vrcholem sezony v třetí nejvyšší hokejové soutěži bývaly vyhrocené zápasy Opavy s šumperskými Draky. A najednou seděl dvacetiletý obránce Tomáš Černý na střídačce v Petrohradu a před očima měl Pavla Dacjuka s Iljou Kovalčukem. „Tyhle mám nahánět?“ blesklo mu hlavou. Podivuhodný příběh opavského rodáka, který skočil z druhé ligy rovnýma nohama do ruské KHL, pokračuje. Teď bojuje o místo ve Vítkovicích.
Je to příběh o zarputilosti. Dřině. A taky o hromadě nečekaného štěstí. Obránce Tomáš Černý neprošel žádnými mládežnickými výběry. Když už to vypadalo, že by mohl do reprezentace nakouknout, přišlo zranění. Rok třeba stál kvůli pochroumanému kolenu. Když se vrátil, srazila jej další zranění.
„Nikdy jsem to ale zabalit nechtěl, hokej mě hrozně baví,“ říká jedenadvacetiletý zadák. „Bylo to deprimující, ale chuť jsem neztrácel, všichni mě podporovali. Alespoň jsem měl čas na školu.“ Rychlý a šikovný pravák je v obličeji dost podobný sourozencům Hubáčkovým. „Ne, ne, žádná rodina, ani přízeň,“ směje se Černý.
KHL? To musím využít!
Před rokem nabrala jeho kariéra nečekané grády. Z druholigové Opavy dostal nabídku do ruské KHL. „Byl jsem překvapený,“ vzpomíná Černý. „Ale hned jsem si řekl, toho je třeba využít! Potěšilo mě to. Byl jsem rozhodnutý udělat všechno, abych se do KHL dostal a zahrál si ji.“
Nečekanou nabídku dostal od Slovanu Bratislava. Hráči týmu, který tehdy ještě trénoval Miloš Říha, měli velké zdravotní problémy. Hromada jim chyběla, trenér těžko skládal kádr. Jak ale přišel na zadáka z třetí nejvyšší české ligy?
„Prsty v tom měl Rosťa Haas,“ upřesňuje Tomáš Černý. „Ve Slovanu byl trenérem brankářů a mě zná strašně dlouho. Vlastně už v šesté třídě mi v Opavě pomáhal se suchou přípravou, dodnes spolu přes léto trénujeme, zná mě opravdu dobře. Je sice trenér brankářů, ale má hromadu zkušeností. On byl taky první, kdo mi o nabídce Slovanu řekl.“
Být to jinak, těžko by uvěřil, že mu právě přilétlo laso z ruské KHL. „Jemu jsem to věřil, jinak bych asi váhal, jestli si někdo jen nedělá srandu,“ přiznává s úsměvem Černý. „Měli jet někam na soustředění a chyběla jim snad půlka kádru. Já byl ještě věkem chráněný hráč, hledali juniory a mě vzali nejdřív na týdenní zkoušku. Bylo to náročné, příprava na suchu, k tomu dvakrát denně led. Ale cítil jsem se dobře. Pak si mě chtěli otestovat ještě v zápasech. A pak mi tedy oznámili, že si mě nechají a nabídnou smlouvu.“
Že si platově polepšil tak říkajíc z nuly na sto, netřeba rozebírat. „Pravda, trochu rozdíl tam v platu byl,“ pousmál se Černý. „Ale tohle se mnou nezamávalo. Díky rodině jsem dobře vychovaný, věděl jsem, co a jak. Žádné zbytečnosti, žádné rozhazování. V tom jsem dostal dobrý základ od rodičů. Zajímal mě jen hokej. Dostal jsem nový impulz, tvrdá práce se vyplatila. Vždycky jsem se do toho snažil dát maximum. Řekl jsem si, jo, dělal jsem to dobře. A je na čase s tím něco udělat i dál.“
První štace - Petrohrad
Premiéru v dresu bratislavského Slovanu měl v Petrohradu. „Byl jsem na střídačce jako osmý bek, na ledě Kovalčuk s Dacjukem,“ líčí. „Tyhle mám nahánět? Byl jsem hrozně nervózní. Z atmosféry, z prostředí, i z hráčů, které jsem do té doby znal jenom z televize. A teď mám hrát proti nim? Kluci z týmu mě uklidňovali, přestal jsem myslet na zvučná jména. Jasně, respekt jsem měl pořád, ale už to nebylo tak, že bych se jich bál. Soustředil jsem se jenom na to, co je teď. Nedíval jsem se do budoucna.“
V Petrohradu zápas sledoval jen z lavičky, do hry poprvé naskočil v Jaroslavli. „První střídání a hned jsem šel na trestnou,“ vzpomíná Černý. „Souboj, jeli jsme za branku, protivník si mě chtěl odstavit. Já do toho šel tělem, vytočili jsme se a sudí mi to pískl jako nedovolené bránění. To mě rozhodilo. Jestli nám z přesilovky dají gól? Takhle začít by nebylo moc dobré. Naštěstí to kluci ubránili a pak mě podporovali.“
V KHL nakonec Černý odehrál 10 zápasů. Přihrál na jeden gól. „To bylo v Minsku,“ vybaví si okamžitě. „Obstřeloval jsem po vyhraném buly hráče, puk se odrazil a Michal Řepík jej doklepl. Měl jsem nějaké šance na gól, zkusil jsem si i přesilovky, ale nic mi tam nespadlo. Jinak jsem spíš trénoval, připravoval se, pracoval s kondičním. Rychlost, obratnost, potřeboval jsem zesílit.“
Zlepšoval se, ale tušil, že nezůstane. „Ani jsem moc nechtěl, chtěl jsem víc hrát, chodit pravidelně na led. Něco i ukázat, ne jenom trénovat. Proto jsem rád, že se mi povedlo uspět na zkoušce ve Vítkovicích. V extralize bych se chtěl usadit, hrát co nejlépe, něco ukázat.“
Zatím má dva extraligové starty. Větší porci mu sebrala naražená žebra a namožené břišní svaly po střetu v první lize, když se na začátku sezony rozehrával ve Vsetíně. Teď už je fit a znovu sní... O čem vlastně? „Před rokem jsem v Opavě snil o první lize a bylo z toho KHL. Teď jen prostě chci hrát co nejlépe pro tým. A co bude dál, uvidíme. Nic není nemožné, o tom jsem se už jednou přesvědčil.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
