Šmíd o slzách z dárku hráčů po MS, poprvé o Spartě i naštvaném Liberci: Kousali to těžce
Pod Ještědem nenesou lehce, že jeden z jejich hokejových synů Ladislav Šmíd se bude starat o blaho Sparty. Někdejší lídr Bílých Tygrů v extralize se stal pravou rukou trenéra Patrika Augusty. V exkluzivním rozhovoru pro Sport vysvětluje, proč se tak rozhodl, a přiznává, že následná debata s vedením Liberce nebyla snadná.
V pondělí se na Spartě poprvé ukázal, na úterý měl naplánovanou cestu domů do Kanady. S bronzovou medailí v bagáži. Vlastně jich veze víc, důvod a jak se k nim dostal, se dozvíte. Ladislav Šmíd každopádně značnou měrou přispěl ke třetímu místu na šampionátu do osmnácti let. V roli asistenta hlavního kouče Jana Tomajka měl na starosti obranu i přirozenou mentorskou práci, jíž je dlouhodobě vyhlášený. „Uhráli jsme super výsledek a za kluky jsem strašně šťastný,“ netají bývalý obránce Edmontonu, Calgary či Liberce.
Jak blízko bylo ke zlatu? Švédy v semifinále jste měli načaté, ti pak ve finále přejeli Slováky.
„Trošku to zamrzelo, ale nemůžete se v tom moc hrabat. Ano, byli jsme blízko finále, zápas jsme však nakonec nezvládli. Nebyli jsme horším týmem, vedli jsme 3:1, další šance přicházely, soupeř se z toho ale dostal. Závěr zvládl líp než my. Výmluvy jsou pro poražené. Nebudeme se vymlouvat, že jsme v závěru prodloužení přišli o hokejku, závěr zkrátka měli lepší oni. I tak smekám klobouk před týmem, tohle moc lidí nečekalo. Moc si cením, jak se kluci semkli a Švédům to obrovským způsobem ztížili. Sahali jsme po finále a já jsem na kluky hrdý.“
Jak říkáte, vysoce favorizovanému soupeři jste sebrali hru, zatlačili jej do kouta. Hlavou to dlouho nedávali, dělali hloupé fauly, měli problémy sami se sebou…
„Určitě. Odmítali jsme hrát pasivně. Stojím si za tím, že špičkovým týmům nemůžete dát čas ani prostor. Od začátku jsme chtěli mít aktivní přístup, chodit za nimi a forčekovat je. Neslo to ovoce. Fyzicky je to náročné, ale po této stránce byli naši připravení dobře. Ke konci zápasu a kór v téhle kategorii na konci vždycky hrají roli nervíky. Po většinu turnaje se s tím kluci vypořádávali dobře, až tady nás to trochu kouslo do zadku. Je to škoda, ale i pokud si i z negativní zkušenosti vezmeš to dobré, neskutečně tě to posune. Což se tady podle mě stalo.“
Následovala nesnadná situace smutné mladé hráče sebrat, vyhnat z nich zklamání a motivovat je k duelu o bronz. Co vím, hodně tomu pomohl váš emotivní proslov. To sedí?
„Nebylo to jednoduché,
