Silný tým na papíře? To je nic. Nosek o motivaci, návratu do Čech i odsunutém egu v týmu hvězd
V Pardubicích už získal titul. Bylo mu devatenáct, byl za bažanta. Teď se vrací jako vítěz Stanley Cupu, stále výkonný útočník i mentor. „Chci toho Dynamu co nejvíc vrátit,“ říká centr Tomáš Nosek. V obsáhlém rozhovoru pro Sport Magazín +PLUS mluví o ambicích, majiteli Petru Dědkovi i egu, které bude muset každý z hráčů odhodit.
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Po dvanácti sezonách oblékne dres, na který nedá dopustit. „V Pardubicích jsem doma. Nikde jinde to neznám víc,“ hlásí extraligový šampion z roku 2012, jenž potom vyhrál AHL i NHL. Když se usadil ve VIP prostorech Enteria arény, z každého slova bylo cítit, jak moc je natěšený. Chce být úspěšný i v nové roli: z poctivého pracanta a muže na černou práci se opět promění v toho, kdo umí být i ofenzivně nebezpečný. „Věřím, že jsem hokej nezapomněl,“ usmívá se specialista na buly, který se učil od mistrů oboru v čele s Pavlem Dacjukem nebo Patricem Bergeronem.
Poznáváte to tady?
„Cítím se moc dobře. Je to moje přirozený prostředí, kde jsem vyrostl. Zimák je skoro stejný, až na plexiskla. Vzpomínky projely. Jsem moc rád, že můžu být doma.“
Cítíte se opravdu tak?
„Jasně. Nikde jinde to neznám víc. Od tří let, kdy jsem chodil na kroužek bruslení, až po áčko. Prolezl jsem každou kategorii. Pardubice mě vychovaly do velkého hokeje, takže jsem rád, že se teď můžu vrátit domů a ještě jim něco splatit.“
Comeback potvrdilo dojemné video, v němž jako malý kluk ve filmu Space Jam, kde hrál i Michael Jordan, slibujete tátovi, že se vrátíte.
„U natáčení jsem byl, povedlo se to. Nejvíc pro mě bylo dostat se do áčka, měl jsem to jako sen. Když jsem byl v dorostu a juniorce, ani jsem nedoufal, ale poctivá práce mě tam pak dostala. Rodičům jsem říkal, že se jednou chci vrátit domů. I kdyby to mělo být na jeden zápas. Chci to tady ukončit.“
To stále platí?
„Doufám, že moje poslední střídání bude tady, kde jsem doma. Udělám maximum, abych Dynamu co nejvíc pomohl a vrátil mu všechno, co pro mě klub udělal.“
Jste rád, že se vracíte ještě v plné síle?
„Kdyby to bylo dál po pětatřicítce, asi by to bylo jiný. Takhle výkonnost pořád mám a věřím, že budu platný a co nejvíc pomůžu k nejlepším výsledkům. Hokej je týmový sport, každý musí mít jinou roli. V Americe jsem měl trošku jinou, teď mě čeká malinko jiná. Moc se na to těším. Hlavně, aby se vyhrávalo. Potom je úplně jedno, kdo dá góly. Nejdůležitější je cíl, který máme.“
Už na vás dýchlo, že přicházíte do týmu mistra, který se stal gigantem?
„Já vyhrál titul jako bažant, potom jsme ještě udělali play off a odešel jsem. Následovaly těžké roky, na které se mi nekoukalo lehce. Baráže jsem prožíval o hodně víc než poslední finále. Protože když člověk hraje o sestup, to je průšvih. Všichni jsme si oddychli, byly to hrozné nervy. Jsem rád, že se to klukům na třetí pokus povedlo a konečně to dotáhli. Super. Doufám, že na to navážeme.“
Z mistrovského týmu 2012 jste už v šatně jediný.
„Nedivím se, vždyť už je to tolik let…“
Se spoluhráči jste ale byl v kontaktu, ne?
„Neustále. Hlavně s Ráďou (Lukáš Radil), Kousym (Robert Kousal), Zohym (Tomáš Zohorna). Se Sedlem (Lukáš Sedlák) se známe z Ameriky, s Malcolmem Subbanem jsme hráli ve stejném týmu. Červus (Roman Červenka), Stráňa (Matěj Stránský), Tomaso (David Tomášek), Kondel (Jáchym Kondelík) – ty jsem potkal v reprezentaci. Každé léto jsem navíc s týmem trénoval, takže se s kluky, kteří u nás hrají delší dobu, znám. Taky Kauťáka (Martin Kaut), hrál jsem s jeho bráchou, a když byl malej, chodil se na nás dívat. Lidi i prostředí dobře znám. Fakt se tady cítím jako doma.“
