Za svůj vrchol považuje olympiádu v Innsbrucku a následné mistrovství světa v Katovicích 1976. Na zimních hrách chybělo ke zlatu pět minut nebo jeden vstřelený gól. Na šampionátu přejeli soupeře rozdílem třídy. „Z dvaceti možných bodů jsme jich získali devatenáct a druzí Rusové třináct,“ říká s hrdostí v hlase Jiří Holeček, nejlepší český a jeden z nejlepších evropských brankářů své generace. Legendární Fakír se dnes dožívá 75 let.
Z mistrovství světa a olympiád má jedenáct medailí. Pětkrát ho vyhlásili nejlepším gólmanem turnaje, třikrát se stal světovým šampiónem, ve sbírce má šest stříbrných medailí a dvě bronzové. „Ale spravedlivě jsme měli být mistry pětkrát. Dvakrát nás poškodili rozhodčí,“ připomíná Jiří Holeček staré křivdy ze zápasů proti rudé mašině SSSR. Jedna z nich se udála na šampionátu v Praze 1978, kde tým Československa sahal po zlatém hattricku. Chyběl zase jeden, tentokrát neuznaný gól ze zápasu proti Rusům…
Na Rusy jste býval expert. Čím to, že se vám na tehdy těžko porazitelný tým tak dařilo?
„Protože mě proti nim bavilo chytat. Oni hodně kombinovali, moc jsem nevyjížděl, abych se pak stačil včas přesunout. Já je měl přečtené a dělal si z nich srandu. Když nedali gól, u brány jsem jim říkal: ‚Dneska nemáš formu, co? Příště ho zase nedáš.‘ A pak ještě: ‚Co tady, když prohrajete, ale co vám řeknou doma v Moskvě?‘ Rozklepali se a byli hotoví.“
Který turnaj považujete za svůj úplně nejlepší?
„Katovice 1976 a asi olympiádu ve stejném roce v Innsbrucku. Tam jsme přišli o zlato, ale kvůli chřipce jsme hráli třeba na devět, deset hráčů. Dva se uzdravili, další dva onemocněli. Došly nám síly. Dvakrát jsme vedli, jeden gól nám neuznali. Dvě třetiny jsme to drželi a pak už kluci ani nemohli rychle bruslit. V oslabení jsme dostali gól, Augusta zalehnul puk, já se bál, aby ho nevyloučili, vyjel jsem a chtěl na něj lehnout. On si taky uvědomil, že puk zalehnout nemůže, zvedl se a jeden Rusák to vytáhnul a dal do prázdné brány.“
V Katovicích jste později ale všechny smetli…
„Získali jsme dvacet bodů z devatenácti možných, ten jeden jsme ztratili v posledním zápase s Ruskem remízou 3:3. A ti Rusové jich měli na druhém místě třináct. O šest bodů! Tam na nás vůbec nikdo neměl. Měli jsme šest hráčů v první desítce produktivity.“
Patříte k silné generaci kolem ročníku 1944, ale zrovna tak jste mohl hrát fotbal…
„Já ho měl jako hlavní sport, táta byl fotbalový trenér mládeže v Bohemce. Do žáků přijímal taky Tondu Panenku, když ho vyhodili ze Slavie. Takže má zásluhu na tom, že Panenka hrál fotbal. Ve fotbale pořád fandím Bohemce a v hokeji Spartě.“
V hokejových Bohemians jste se taky mihnul a hrál v útoku. Je to pravda?
„Začínal jsem v Tatře Smíchov, ale tam se to rozpadlo. Sezonu jsem pak hrál v Bohemce útočníka, zlepšil se v bruslení, což mi taky pomohlo. A ve čtrnácti jsem začal už vážně chytat, když mi zavolali, abych šel do Slavie, že shánějí brankáře. Jedinkrát v životě jsem měl v oddíle trenéra brankářů. A to byl v těch mých čtrnácti, patnácti pan Vach, bývalý druholigový gólman Slavie.“
Podle koho jste se tehdy učil?
„Jako malý jsem se snažil dívat, co ti brankáři dělají, pak se mnou piloval jednotlivé zákroky pan Vach ve Slavii, ale to se ještě tolik nepoužíval rozklek. Dělaly se rozštěpy, vytáčela se noha k tyči do strany, aby brusle byla proti puku a bruslí se to vyráželo po ledě.“
Rozklekem jste se hodně proslavil, kdo s ním u nás přišel jako první?
„V Evropě to první předvedl kanadský brankář Seth Martin. A Vlado Dzurilla, protože už asi v sedmnácti byl v národním mužstvu a někde ho viděl.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
