Když se mluvilo o největších českých talentech ročníku 1996, Jindřich Abdul sem patřil vždycky taky. Šikovný útočník, který má přehled a vždycky něco dovede vymyslet. Jenže když šel v únoru 2015 pomoci znojemské juniorce, utrpěl proti Vídni vážný úraz oka. Nejel na MS do 20 let a zrak se mu nikdy nevrátil do původního stavu. Nahoru se drápe přes slovenskou extraligu. „Když člověk něco chce, všechno jde,“ usměje se v rozhovoru pro isport.cz nová posila Slovanu Bratislava.
Vždycky sbíral hodně bodů. A přesně takhle rozjel po dvou letech v Popradu i svoje nové angažmá ve Slovanu Bratislava. Jindřích Abdul si při výhře svého týmu na Mountfield Cupu 3:0 nad Pardubicemi připsal dvě nahrávky. „Slovan je pořád velký klub. Sice měl nějaké problémy v KHL, ale pro slovenskou ligu je to pořád velké jméno. Všichni se těšíme, až liga začne,“ říká třiadvacetiletý útočník.
Je Slovan zase další krok nahoru ve vaší kariéře?
„Beru to tak. Slovan je pro mě nová výzva a jsem moc rád, že jsem se tady domluvil. V Popradě se mi moc líbilo, nedám na něj dopustit. Ale tady je všechno zase o něco výš, už když vidíte, jaký servis hráči na Slovanu mají. S ničím není problém, je o nás skvěle postaráno. I když jsem v kabině jeden z mladších hráčů, mám všechno, co potřebuju. Věřím, že uděláme dobrou sezonu.“
Máte ambice se vrátit do Česka, hrát časem extraligu doma?
„Mám, už teď před sezonou jsme něco řešili. Jenže tady jsou tabulky, což je problém. Každý radši vezme cizince zdarma, jen za plat. Můžu ale udělat dobrou sezonu ve Slovanu a do Česka jít později, nebo i jinam do zahraničí, kamkoliv. Ze Slovanu se dostává do světa taky dobře.“
Slovenská extraliga nemá v Česku bůhvíjakou pověst. Jak působí po dvou letech na vás?
„Je to kvalitní liga, úroveň šla hlavně v posledních letech dost nahoru. Hodně klubů se finančně stabilizovalo, dobří Slováci se vracejí domů, přicházejí zajímaví cizinci. Soutěž je dobrá.“
Vrací se někdy myšlenky, jak moc kariéru zabrzdilo vážné zranění oka, když jste šel pomáhat znojemské juniorce?
„Nad tím nepřemýšlím. Nikdy nevíte, co vám kariéra přinese. Mně se zkrátka stalo tohle zranění a je to fakt. Nedívám se, co by mohlo být, kdyby... Jsem teď ve Slovanu, a jsem tady spokojený, až nad očekávání. Možná jsem podle různých prognóz mohl někde být ve 23 letech, ale třeba se mi kariéra jen trochu přibrzdila a můžu tam být v 26 letech. Snažím se nevnímat zranění, které mám a jedu naplno.“
Na zraněné oko prý vidíte na nějakých 20 %, přitom pro hokejistu vašeho typu, který potřebuje přehled o hře, je zrak klíčový. Musel jste nějak měnit styl?
„Měl jsem trochu štěstí, že před zraněním jsem měl zrak velmi dobrý. Levé oko pak trochu přebralo funkci pravého. Jo, někdy to problém je, mám tam mrtvý úhel. Ale jde o zvyk. Kdybych tím sám sebe pořád omlouval a vymlouval se, na co by mi to bylo? Tohle nechci. Beru to tak, že když budete makat, vždycky můžete dosáhnout věcí, na nichž vám záleží. Hraju, jak nejlépe umím.“
Ani se nestane, že právě z mrtvého úhlu přijde někdy nečekaná rána?
„Právě, stane se. Někdy. Periferní vidění není takové, jaké bylo. Ale znovu, nikdy se na to vymlouvat nebudu. Je to v pohodě.“
Hodně lidí by ve vaší situaci třeba s hokejem seklo. Berete jako výhru, že jste profesionál a živíte se jím?
„Když jsem ležel týden v nemocnici a úplně po tmě, protože mě oko bolelo tak, že jsem nemohl otevřít ani to druhé, myšlenek se mi honilo hlavou hodně. Jenom jsem tehdy poslouchal písničky. Nebo ležel a přemýšlel se zavřenýma očima. Hned jsem věděl, že se chci vrátit, i když třeba pět měsíců nebudu smět vyrazit ani na procházku. Postupně jsem se ze všeho dostal. Tenkrát jsem měl fakt špatnou letní přípravu, přibral jsem, což u mě nebylo zvykem. Před zraněním jsem měl 78 kilo, při návratu 89. Všechno bylo těžké. Ale když člověk chce, všechno jde.“
Poznal jste v tu chvíli pravé kamarády a sílu rodiny?
„Stoprocentně, tam jsem viděl, kdo mi opravdu fandí. Hondě lidí mi pomáhalo, přišlo mi i dost zpráv, které mě povzbuzovaly. Ve Znojmě za mnou chodily i super návštěvy do nemocnice. Tehdy jsem poznal, jaké mám opravdové kamarády a moc si jich za všechno vážím.“
