V sedmadvaceti letech toho má za sebou hodně. Zažil slávu i pocity naprostého štěstí, které vystřídaly deprese a problémy s alkoholem. „Vždycky jsem si připadal jiný, nepochopený a do toho na mě všichni vytvářeli hrozný tlak. Přestal jsem to dávat," mluví o svých problémech dnes už otevřeně. Jak Patrik Bartošák vzpomíná na nejtěžší období svého života a proč nelituje odchodu z Třince?
Rok 2019 byl pro Patrika Bartošáka jako na houpačce. Na jaře si odbyl debut v brance národního týmu a stihl být i u narození svého syna Damiána, který přišel na svět v době světového šampionátu. Doposud nejšťastnější období, ale záhy vystřídal životní pád.
V listopadu Oceláři s reprezentačním gólmanem rozvázali smlouvu kvůli opakovanému porušení životosprávy a sám Bartošák se rozhodl kvůli léčení přerušit kariéru.
„Dostal jsem se do osobních problémů, které mě přiměly přerušit sportovní kariéru. V poslední době bojuji s psychickým onemocněním, které jsem bohužel řešil v kombinaci s alkoholem. Svoji situaci si uvědomuji, vyhledal jsem odborníky a podstoupím léčení,“ oznámil Bartošák na webu Ocelářů.
Po léčení na začátku loňského roku přišel hokejový restart. V lednu zamířil na angažmá do švédského druholigového týmu MODO Hockey, který v květnu vystřídal za finské Pelicans Lahti. Na podzim se sedmadvacetiletý brankář dokonce dočkal i pozvánky na reprezentační sraz. Na turnaji Karjaly v Helsinkách tak po sedmnácti měsících oblékl reprezentační dres.
I když nerad říká, že jsou problémy definitivně za ním, ve Finsku se mu daří. A vše nasvědčuje tomu, že našel pevný led pod nohama. „Jestli se problémy nikdy nevrátí, to říct nedokážu, ale vím, že jsem teď šťastný a udělám všechno proto, aby to tak zůstalo," řekl v rozhovoru pro knihu Suchej únor vydanou k příležitosti devátého ročníku tradiční kampaně, díky níž si veřejnost může otestovat vztah k alkoholu.
Pamatujete si, kdy jste se úplně poprvé opil?
(směje se) „Tak na to si pamatuju moc dobře. Bylo mi asi patnáct a byla to první velká ožíračka. Stanovali jsme tehdy u jednoho z kamarádů doma. Byli jsme tehdy myslím čtyři. Ani si nepamatuju, kdo to vytáhl, ale někdo ve flašce od Fanty donesl slivovici. Takže to bylo moje poprvé. Nebylo to na žádné diskotéce, hlídali jsme si totiž, aby nás někdo neviděl a pak se to nedozvěděl třeba trenér."
Jaký je obecně pohled na alkohol v profesionálním hokeji?
„Alkohol je docela tabu. Hlídá se, aby hráči dodržovali životosprávu a byli na ledě schopni podat nejlepší výkon. Většina sportovců s tím ale nemá problém. Člověk sám nechce chodit do klubů ani na diskotéky, aby ho nepotkali fanoušci. Na druhou stranu zajít si na jedno s přáteli, dát si pivo k večeři nebo na oslavu vydařeného zápasu, na tom není nic špatného. A nikdo vás za to rozhodně trestat nebude."
I když říkáte, že je alkohol v profesionálním hokeji tabu, musel jste právě kvůli němu v roce 2019 přerušit kariéru...
„Procházel jsem tehdy těžším obdobím. Už odmala na mě všichni vytvářeli hrozný tlak, ať už šlo o výkon nebo třeba školu. Kvůli tomu, jsem taky neměl úplně nejšťastnější dětství. A moc se toho nezměnilo ani v dospělosti. Pořád jsem si připadal jiný, nepochopený a do toho na mě všichni tlačili. Přestal jsem to dávat. Začal jsem hokej nesnášet, a to i přesto, že jde o jediný způsob obživy, který umím. Byl jsem neustále podrážděný, nedokázal jsem se ze sportu radovat."
A trápení jste tedy začal řešit pitím?
„Ano, nevěděl jsem, jak z toho ven. Čím víc se to na mě nabalovalo, tím víc jsem se toho chtěl zbavit, až jsem to nakonec začal řešit nejhorším možným způsobem. Myslel jsem, že když se ožeru, bude to lepší. Naštěstí jsem dokázal najít záchrannou brzdu a vylezl jsem s tím na povrch, abych sám sebe zastavil."
Vyjít ven s takovým problémem v komunitě sportovců asi nebylo úplně jednoduché.
„To tedy ne. Ale abych byl úplně upřímný, vím o dalších lidech, kteří měli stejné problémy jako já a řešili je úplně stejně. K jejich štěstí to však bylo po sezoně a díky tomu o tom ví jen málokdo. Bohužel na mě to přišlo na podzim, když byla sezona rozjetá. Už jsem to v sobě nemohl dál dusit. Ano, bylo to těžké, hodně nepříjemné, pokud bych to ale neudělal, už tady teď možná nejsem. Nemyslím, že bych se někde uchlastal, ale kvůli tlaku, který na mě byl vyvíjený, bych mohl udělat nějakou hloupost. Jenže já se mám rád. Když jsem začal pociťovat, že by k něčemu takovému mohlo dojít, zastavil jsem to."
Proč jste to řešil zrovna alkoholem?
„Byl vždycky po ruce. Flašku máte většinou doma a když ne, minutu a půl od domu jsem měl benzínku, kde jsem ji mohl snad v kteroukoliv denní dobu koupit. Byla to nejjednodušší cesta a možná i ta nejlevnější. Člověk si říkal, že když se ožere, budou všechny jeho problémy pryč. Realita byla ale jiná. Psychické problémy nezmizí, ba naopak jsou o to horší. Nebylo to tak, že by si tělo vyloženě o alkohol říkalo, chtěl jsem prostě jen zapomenout na to, jak jsem v životě nespokojený."
Dostavily se kvůli pití také změny v chování?
„U mě to bylo úplně stejné jako u všech. V první chvíli je to super a máte skvělou náladu. V dalších dnech to ale už tak super nebylo. Ze začátku jsem si dával hodně velký pozor, aby nikdo nic nepoznal a pil jen ve dnech volna. Pak už se to dostalo do fáze, kdy jsem pil před zápasem nebo třeba hned po něm. Už mi to bylo úplně jedno, chtěl jsem si prostě dát. Když přišly tyhle stavy, došlo mi, že je něco fakt špatně. Přece mi nemůže být jedno něco, co dělám celý život a co mě živí. Když se toho nabalovalo víc a víc, měl jsem starost nejen o kariéru, ale i o to, že ztratím celou rodinu a... že svět ztratí mě. Protože to byla přeci obrovská škoda." (usměje se)
V Třinci, kde jste působil, na situaci zareagovali dost razantně.
„Klub mi řekl, že mě podrží a že se to společně budeme snažit vyřešit. Pak se ale rozhodlo jinak a ukončil mi smlouvu. V tu chvíli jsem byl hrozně naštvaný, zpětně to však docela chápu. Teď jsem rád, že se to tehdy tak rozhodlo. Vrátit se po tom všem zpátky do klubu, to už bych asi nedal. Nechtěl bych se každý den dívat do očí lidem okolo. Změna prostředí mi navíc neuvěřitelně pomohla. Byl jsem pryč, kde mě nikdo neznal a měl jsem od všeho klid. Odchodem do Švédska jsem našel obrovský vnitřní klid."
Jak se k tomu tehdy postavila vaše rodina?
„Jednoznačně mě podržela. V první fázi byli všichni hrozně překvapení, protože na to, co mi je, přišli až relativně pozdě. Svoje problémy, které jsem zaháněl alkoholem, jsem se snažil tajit. Nevěděla o nich dokonce ani partnerka. Když jsem míval své nálady, odjížděla k rodičům. Navíc jsem ji neustále přesvědčoval, že se nic neděje a že mám vše pod kontrolou. Jakmile se ukázal opak, přišli moji rodiče s radikálním řešením. Řekli mi, že bych se měl jít léčit. A bylo to opravdu to nejlepší, co jsem mohl udělat."
Vybavíte si celé období léčby?
„V léčebném centru to bylo skvělé. Pracovali tam opravdoví profesionálové, kteří mě naučili spoustu věcí o sobě. Řešil jsem, proč se nedokážu radovat ze života a proč se vůbec dostávám do úzkostných stavů, což pak musím zahánět alkoholem. A na tomhle se snažím pracovat do teď. Snažím se vnímat svět lépe než v době, kdy moje psychické problémy vygradovaly. Možná kdybych se k tomu uvolil dřív, nezašlo by to až tak daleko."
Co vám tato zkušenost dala a co naopak vzala?
„Pomohla mi změnit priority. A co mi vzala? (přemýšlí) Z materiálního hlediska hodně. Měl jsem na české poměry pohádkovou výplatu a dobré postavení ve stabilním českém klubu. A o tohle jsem přišel. Přesto jsem teď daleko spokojenější. Hraju za menší peníze, nejsem v tak ambiciózní organizaci, ale jsem šťastný. A to je úplně to nejvíc."
Říkáte, že jste si upravil priority. Co je pro vás teď číslo jedna?
„Vždycky jsem o sobě říkal, že jsem hokejista. Když se mě někdo zeptal, kdo jsi, co děláš, odpověděl jsem. Já jsem Patrik Bartošák a hraju hokej. To byla moje největší priorita, na které jsem stavěl svůj život. Všechny moje úspěchy i všechny pády se odvíjeli od toho, jestli jsem byl dobrý v hokeji. Kdyby se mě však na stejnou otázku někdo zeptal teď, odpověděl bych: Já jsem Patrik Bartošák, jsem otec syna, kterého máme s mojí skvělou partnerkou. A chci být šťastný v tom, co dělám."
Jsou už teď všechny problémy stoprocentně za vámi?
„Myslím, že tyhle problémy se můžou vždycky vrátit. Neplatí to jen u mě, ale u všech. Nedokážu říct, jestli je to definitivně za mnou, každopádně teď aktuálně jsem spokojený a udělám všechno proto, aby to tak zůstalo."
Co byste poradil lidem, kteří mají podobné potíže, ale zatím se jim nedokázali postavit?
„Je hlavně důležité si uvědomit, že to děláte pro sebe. Nechoďte do toho s vědomím, že se chcete léčit z alkoholismu, jděte do toho s tím, že chcete víc poznat sami sebe. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že to v následujícím životě hodně pomůže. Není to žádná slabost nebo trapas, říct si o pomoc je normální. Adiktologové jsou diskrétní, pracují s vámi a pokud chcete, ani se neptají na jméno. Chtějí vám prostě jen pomoct. Existují skupiny, kde jsou lidi prožívající to samé. Navštivte tedy takovou skupinu a snažte se tam dozvědět něco o sobě. Jen tak můžete zlepšit svůj život. Zahánění splínu, ať už alkoholem, drogami nebo čímkoliv jiným, nikdy nepomůže."
Rozhovor s Patrikem Bartošákem vznikl pro knihu Suchej únor, která vyšla k příležitosti devátého ročníku stejnojmenné kampaně.
