Zlato z olympiády v Naganu, tři z mistrovství světa, čtyři sezony v NHL a šest ligových titulů. Ve Zlíně ho přitom jako neperspektivního brankáře nechtěli. Velké šance se Roman Čechmánek dočkal až ve Vsetíně. Zrodil se fantom, který pomohl proměnit klub z malého valašského města v hokejový kolos, novou dynastii, která ovládla český hokej. Jeho věhlas však přesáhl daleko za kopec Syrákov. Dobýval svět, uspěl za mořem, po kariéře ale přišel tvrdý podnikatelský pád. Dnes přišla smutná a překvapivá zpráva o Čechmánkově úmrtí ve věku 52 let.
Nacpal se do každé strkanice u branky a neustále si něco vyříkával. Roman Čechmánek byl vynikající gólman, ale taky živel plný vášně. Za svoji vznětlivost schytal plno osobních trestů, povahově byl rovněž trochu svéráz. Pokud se mu něco nezdálo, uměl se ozvat. „Co Čeman? Těžký, co? Ale čapat umí, viď?“ halasil Ivan Hlinka na svého nástupce u reprezentace Josefa Augustu, když přiletěl na jaře 2000 z Pittsburghu na mistrovství světa do Petrohradu.
„Tohle byl jeho turnaj,“ připomíná tehdejší Čechmánkovo vystoupení kapitán zlaté české generace Robert Reichel. „Čeman většinou dělal dvojku, ale tehdy v Rusku byl jednička a držel nás. Hlavně v semifinále s Kanadou. V Petrohradu nám mistrovství světa vychytal.“
Spící tygr a divadlo
„Vedle velkého umění na kluzišti potřebuje také velké divadlo. Jako každý herec musí mít scénu,“ řekl o Čechmánkovi trenér Horst Valášek. Se Vsetínem postoupil mezi elitu a získal s ním první dva tituly. Jindy přirovnával brankáře ke spícímu tygrovi, který třeba vydržel dlouho v klidu, jenže pak z ničeho nic vystartoval po rozhodčím. Valášek bouřliváka znal od jeho začátků v někdejším Gottwaldově. A jako bývalý gólman uměl odhadnout, co v něm dřímá.
Vůbec poprvé ovšem vyhrál Čechmánek nejvyšší soutěž už v roce 1991. Jako dvojka Jihlavy, kde byl na vojně. Později ve Zlíně ho nechtěli. „V té době jsem se oženil, manželka čekala dítě. Byl jsem bez angažmá. Abych uživil rodinu, makal jsem rukama, vydělával si jako elektrikář,“ vzpomínal Čechmánek.
Povahově každému nemusel sedět. „Ale v nároďáku nepamatuju, že by s ním byl problém,“ upozornil Reichel. „I když byl jako gólman svůj, vytvářel dobrou atmosféru v kabině, byla s ním sranda. A pokud dělal dvojku, nevypadal naštvaný, vůbec se tím netrápil.
A my věděli, že až ho tam trenér dá, je schopen to vychytat. Vždycky přivezl ze Vsetína slivovici, s Dopim ( Jiří Dopita ) si dávali, měli své rituály. Znali se z klubu, často byli spolu, takhle jim to vyhovovalo. Do toho jsme mu nemluvili. Hlavně jsme věděli, že je na něj spolehnutí,“ dodal.
Mezi špičku však Čechmánek nepronikl hned. Ze Zlína se přesunul do Olomouce, ale vyniknul až v prvoligovém Hodoníně. Kouč Valášek se zrovna vrátil z německého angažmá a převzal Vsetín. Upozornil na něj vedení klubu, zájem projevilo i Brno.
„Kdyby postoupilo do extraligy, asi bych skončil tam. Nějaká jednání proběhla, ale postup se nezdařil. Volba padla na Vsetín. Měli zájem, znal jsem se s Horstem Valáškem, který o mě stál. Taky jsem to měl blíž, vlastně přes kopec. Vsetín chtěl do dvou let postoupit mezi elitu. To pro mě byla motivace,“ líčil Čechmánek.
Vsetín vyhrál baráž a prodral se vzhůru se Slavií, v prosinci 1994 reprezentační trenér Luděk Bukač vzal jeho brankáře na turnaj Izvestijí. Valašský celek jako nováček hned v první sezoně vybojoval titul. Ve finále se střetl se Zlínem. Čechmánek měl obzvláštní motivaci i v tom, aby dokázal, jakou udělali chybu. A že ho odepsali předčasně a neprávem.
Druhý za Haškem
Ke konci milénia už patřil k extraligové špičce, v letech 1995 až 1999 ho pětkrát po sobě vyhlásili nejlepším brankářem extraligy, Vsetínu vychytal pět z celkem šesti titulů, mezitím prohrál jen jedno finále se Spartou. Byl čahoun, ale žádný stoják. Jakmile se vkleče roztáhl, ucpal pomalu celou branku.
Už po prvním titulu v roce 1995 jel na mistrovství světa, kde se točil s Petrem Břízou a Romanem Turkem. O rok později mu kryl záda ve Vídni, kde Česko získalo první samostatný titul, na olympiádě v Naganu dělal náhradníka Dominiku Haškovi. Než po Petrohradu 2000 vyrazil do NHL, měl za sebou osm velkých turnajů, přičemž na dvou chytal coby jednička.
Bylo mu 29 let, ale přechod zvládl bravurně. Po první sezoně ve Philadelphii se dostal mezi finalisty Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře. V hlasování generálních manažerů skončil druhý za Dominikem Haškem, takže první i druhý all-star tým ligy měl českého brankáře.
Diváci šíleli, když „Checko“ hlavičkami vyrážel puky z branky, novináři pěli ódy na senzační zjevení v sestavě Flyers. „Na Romana vzpomínám v dobrém. Trávili jsme spolu hodně času a vycházeli dobře. Zavařil si ale tím výjezdem z brány,“ vyprávěl někdejší slovenský parťák Michal Handzuš.
V play off 2002 prohrávala Philadelphia v prvním kole s Ottawou 1:2 na zápasy. Pár minut před koncem čtvrtého zápasu Flyers prohrávali 0:3. Čechmánek tedy vyrazil až k červené čáře a začal divoce gestikulovat, aby spoluhráče vyhecoval.
V týmu tím však rozdmýchal dusnou atmosféru, některé hráče naštval, vnímali to jako urážku a projev neúcty. Při tréninku mu pak schválně stříleli na hlavu. „Vzhledem k tomu, co předváděl v play off, jsem si udělal názor, že do NHL přišel jenom kvůli penězům,“ líčil Jeremy Roenick ještě s odstupem času ve své biografii.
„Během kariéry jsem potkal jen pár spoluhráčů, jež jsem považoval za ztracené případy. Ve Philadelphii jsem nemohl vystát Čechmánka. Přišlo mi, že jakmile skončila základní část, byl jednou nohou zpátky v Česku. Nezdálo se, že play off bere vážně jako my ostatní. Říkal jsem si, jestli by radši nehrál za svou zemi na mistrovství světa než o Stanley Cup. Hráči dostávají výplatu jen v základní části, v play off už ne. To, že Čechmánkovy výkony šly z kopce, hned jak mu přestaly chodit šeky, nevypadalo jako náhoda,“ nešetřil Američan bývalého brankáře Flyers.
Ostře sledovaný případ
Navzdory výtečným číslům se Čechmánek v NHL superhvězdou nestal. Média ho líčila jako dalšího z Evropanů, co náhle vyletí a zase rychle zmizí. Bylo mu podsouváno, že nedokáže tým podržet v bojích o Stanley Cup.
Ze tří pokusů prošel do druhého kola pouze jednou, v ročníku 2002/03. V něm se s týmovým kolegou Robertem Eschem a ještě Martinem Brodeurem z New Jersey podělil rovněž o Jennings Trophy za nejnižší brankový průměr. „Individuálně to byl jednoznačně můj největší úspěch kariéry,“ svěřil se v jednom rozhovoru.
Flyers díky výhře 4:3 nad Torontem proklouzli dál, jenže následně vypadli opět s Ottawou. Čechmánek v prvních čtyřech střetnutích dvakrát vychytal čisté konto. Poslední dvě utkání však šeredně nevyšla. Inkasoval deset a šest branek. Tři týdny po vypadnutí ho z ostře sledované Philadelphie vyměnili do Los Angeles za volbu v druhém kole draftu.
„Tlaky působí všude, beru to spíš jako příjemnou změnu. Ve Flyers jsem působil tři roky. Mohu klidně říci, že za posledních možná deset let tam nikdo nepředvedl lepší výkony. A žádný jiný brankář nevydržel tři sezony. Ať to byl Vanbiesbrouck, nebo Burke. Považuji za úspěch, že jsem v takovém klubu zůstal tak dlouho,“ povídal po výměně.
„Nebylo to tak, že bych si přál odejít. Klub se tak rozhodl. Byl jsem ve Flyers spokojený. Jestli někdo jiný se mnou ne, je to jeho věc. Ale na Philly budu vzpomínat v dobrém. Dali mi šanci chytat NHL, přestože jsem v době příchodu už byl starší. Po sportovní stránce si nemohu na nic stěžovat.“
První čisté konto za Kings uhájil právě proti Flyers. Svůj nový tým do play off nedotlačil, celou následující sezonu pak zrušila výluka. Pak už se Čechmánek za moře nevrátil. Krátil se platový strop, přišel trend omlazování. „I to byl důvod, proč jsem skončil,“ přiznal.
Po návratu do Evropy už nenavázal na slávu z konce tisíciletí. Končil v Třinci po sezoně 2008/09, později trénoval. Zkoušel taky podnikat, jenže se mu to těžce nevyplatilo. Přišel o všechny peníze, skončil na úřadu práce, rozvedl se, do toho se staral o nemocného syna. Kvůli milionovým dluhům mu hrozilo až deset let vězení.
Případ se vlekl a definitivní verdikt padl až letos v červnu. Za podvod dostal tříletý trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na pět let.
„Celých deset let ovlivnilo můj život. Pomíjím majetek, který je pryč. Zasáhlo to veškerý můj osobní, rodinný život. Deset let bojuji za to, že v této situaci jsem nevinně. To, co se dělo dál, už jsem nemohl ovlivnit,“ uvedl Čechmánek.
S manželkou se rozvedl, staral se o postiženého syna. Další jeho syn Jakub hraje hokej, nastoupil už za prvoligový Zlín. Roman Čechmánek se věnoval mládeži v Uherském Hradišti. V sobotu ráno nepřijel na zápas, nebral telefon. Pak se světem rozletěla zpráva, že hokejový šampion už není.
