Kadlec slaví 60: Já byl zlobivej. Hrál s Hořavou, teď trénuje s jeho synem. Přežil kolaps
Jeho generaci se říkalo bronzová. Kolikrát chybělo málo. Životního triumfu se dočkal až na konci reprezentační kariéry. Zlato z Vídně 1996 znamenalo triumf po jedenácti letech a první titul pro samostatný český tým. Drahomír Kadlec byl parádní produktivní bek, jeden z nejlepších ve své době. Zažil slávu i ostudu. Taky mu šlo o život a znovu se narodil. „Brzy mi bude jedenáct!“ zvolal při rozhovoru pro deník Sport a web iSport. Přitom v sobotu slaví šedesátiny. Darujte roční iSport Premium za zvýhodněnou vánoční cenu>>>
Co paměť sahá, neřekli mu jinak než Žalud. Jak k přezdívce přišel? „S Kladnem jsme trénovali v Lovosicích. Našel jsem na ledě kaštan a v kabině si s ním pohazoval. ‚Už toho nech, ty žalude,‘ okřikl mě někdo. A už jsem ji měl,“ vysvětlil jubilant Drahomír Kadlec. Z velmi úspěšného hokejisty se stal velmi úspěšným trenérem hokejbalu. Ale už je zase zpátky na ledě. Třetí sezonu se věnuje v Kladně juniorům jako asistent Miloslava Hořavy mladšího.
Do velkého hokeje jste pronikl z Kladna. V obraně jste nastupoval ještě s Miloslavem Hořavou, viďte?
„Když se vrátil se z vojny. V pětaosmdesátém, po titulu mistra světa. Hráli jsme spolu sezonu, v roce 1986 jsem rukoval do Jihlavy já. Čuchal jsem k nároďáku a začínal taky vedle Hořáka.“
Teď pracujete u mládeže s jeho synem Miloslavem, bývalým útočníkem. Jaké to je?
„Dělám s ním třetí sezonu. Je stejnej jako starej. Puntičkář, detailista. Z něho fakt bude trenér. Jede čtyřiadvacet hodin denně. Máme stejnou vizi. Já mám na starost beky, on útočníky. Učíme juniory, pouštíme jim videa. Pro ně je všechno nové, kašlali na ně. Učili jsme je nahrávat. První sezona byl očistec. V minulé už se čapli. Tým jsme vyčistili, byli tam rozjebávači. Došli jsme do finále s Porubou.“
Ještě před vaším příchodem juniorka sestoupila. Odešlo hodně hráčů?
„No jasně, ty neudržíte. Chtějí hrát extraligu. Ale v téhle sezoně zatím dobrý. Směřujeme k play off.“
Jen trénováním se asi neuživíte.
„Pracuju ve Sportovních areálech města Kladna jako vedoucí hokejbalového hřiště.“
Z hokeje jste před lety přesedlal právě na hokejbal. Jinak se mu už nevěnujete?
„Už čtyři roky. Čtyřikrát jsem byl na mistrovství světa, pokaždé jsme získali medaili. Zlato, stříbro, dvakrát bronz. Pak jsem byl v klubu. Chtěl jsem tam natáhnout hodně mladých, provést generační výměnu, aby si zvykali. Ale nenašli jsme společnou řeč, takže jsme se rozešli.“
Hokej jste dřív dělat nechtěl?
„Nemůžete zvládat dvě věci najednou. To jsou soboty, neděle. Když jsem skončil jako hráč, trénoval jsem v PZ Kladno. Jenže tam docházelo k věcem, že mi maminka chtěla koupit tohle, tatínek tamto. A v tom já nejedu. Šlehnul jsem s tím a šel k hokejbalu. Myslím, že pětkový hokejbal má nejlepší časy za sebou. Je hrozně svázaný, čekáte na jeden gól. A co chtějí vidět lidi? Góly. Hrozně se to zvedlo, takticky jsou mančafty vyspělé. Ale viděl jsem hokejbal tři na tři, co hrají v Americe. To je fofr, není čas na nic. Super.“
Drahomír KadlecNarozen: 29. listopadu 1965 v Příbrami (60 let) Pozice: obránce Hráčská kariéra: Kladno (1985-86, 1988-90), IFK Helsinky (1990-92), Kaufbeuren (1992-1996/97), Zlín (1996/97), Litvínov (1997-98), Opava (1998-99), Tappara Tampere (1999/00), Bad Tölz (1999/00-03), Neumarkt/Egna (2003-06) Reprezentace: 152 utkání/16 gólů, 2x ZOH (1992, 1994), 7x MS (1987, 1989-90, 1992-94, 1996) Trenérská kariéra: PZ Kladno, Rytíři Kladno junioři (asistent 2023-), hokejbal: reprezentace Česko (2011-2017), HBC Alpiq Kladno (2006-2022) Úspěchy: 1x zlato MS (1996), 5 x bronz MS (1987, 1989-90, 1992-93), 1x bronz ZOH (1992), stříbro MS 20 (1985), semifinále Kanadský pohár (1987). Trenérské úspěchy: hokejbal - zlato MS (2011), stříbro MS (2013), 2x bronz (2015, 2017), 5x ligový titul. |
Od roku 1987 jste hrál na sedmi šampionátech, dvou olympiádách a na Kanadském, později Světovém poháru. Byla doba bronzová, až vám se podařilo vyhrát titul.
„Kolikrát chybělo málo. V Praze 1992 jsme v semifinále vedli nad Finy a prohráli na nájezdy. Na všechny šampionáty rád vzpomínám. Všude byla výborná parta, ale ve Vídni 1996 jsme vyhráli. Tenkrát jsme ještě nezažili Staromáky, a já nevím co. Z Vídně jsme jeli autobusem, v Praze se rozešli.
