Janecký po uvedení do Síně slávy: Vše jsem si vybudoval sám. Jak vzpomíná na Selänneho?
Tři útočníci, každý z trochu jiné hokejové éry. Otakar Janecký, Viktor Ujčík, Jiří Dolana. Síň slávy českého hokeje se rozrostla o nové členy, posledního z trojice vyvolených, který byl uveden in memoriam, zastoupil jeho syn a rovněž bývalý reprezentant Libor Dolana. Česká Hockey Hall of Fame má nyní už 156 členů.
Patřil k oporám Pardubic. Otakar Janecký s nimi získal dva ligové tituly, další čtyři přidal s Jokeritem Helsinky. Čtyřikrát vybojoval bronz s reprezentací: na olympiádě v Albertville 1992 a třech světových šampionátech. Už před 19 lety ho přijali do finské Síně slávy, nyní se dočkal v Česku. „Je pro mě čest stát tady a být před těmito legendami. Je to vizitka, že jsem hokej dělal aspoň trochu dobře,“ uvedl 64letý Janecký po své inauguraci v pražské Nekázance, na níž se sešly asi tři desítky žijících členů Síně slávy. Poté se šarmem sobě vlastním rozprávěl s novináři.
Jako hráč jste byl elegán s lehkým úsměvem. Jako před vámi Vladimír Martinec, místo nějž jste v Pardubicích debutoval v útoku vedle Nováka se Šťastným. Měl jste i podobný přístup?
„Na ledě? Vláďa byl úplně jiný hokejista než já. Ale byl můj vzor, chtěl jsem být jako on. Chodili jsme se na něj koukat a jsem rád, že můžu být ve stejné Síni slávy.“
V krátkém medailonku k vašemu uvedení do Síně slávy jste zmínil, že angažmá ve Finsku váš přístup změnilo. Dalo vám hodně?
„Z kavárenského kluka se stal profík. Po každém tréninku jsem strávil čtyři hodiny na zimáku, než jsem šel domů. Trošku jsem si to vzal i do života. Finsko byla země zaslíbená, krásná. Vždycky se tam rád vrátím. Můj druhý domov.“
Taky nějakou dobu trvalo, než jste začal jezdit s reprezentací na velké turnaje. Pomohlo Finsko a vaše výsledky i v tom, že se vám dostalo většího uznání jako hráči?
„Myslím, že hodně. Do 90. let se neodcházelo ven, zůstávalo hodně dobrých hokejistů. Trenéři měli hráče, na něž spoléhali a kteří hráli týmově. Bylo těžké se prosadit do národního mančaftu. Jakmile se otevřely hranice a my mohli jít do ciziny, skoro v každém týmu ve Finsku byli dva Češi nebo Slováci. A mně se poštěstilo, že jsem byl i v reprezentaci.“
Hrál jste v době, kdy jste ještě mohl být kavárenský typ. Dneska by to asi nešlo, souhlasíte?
„Za totáče, když jste věděl, že jste dobrý, máte na to, hrajete první, druhou lajnu, bylo jasné, že v mančaftu vydržíte deset let. Tehdy se hráči neměnili, nelétalo se z jednoho týmu do druhého. Proč bych nechodil na kafe s cigárem a neužíval si života?“
Taky jste sám sebe nazval kašparem. Souviselo to i nějak s Jokeritem, který ho má ve znaku?
„Když jsem přišel do Finska, byla to chladná země. Finové všechno berou vážně. Co se jim řekne, udělají. Já tam přišel, zdravil se s diváky na rozbruslení, na buly, na což nebyli zvyklí. Dalo to zabrat, ale hlavně v Jokeritu jsem si udělal jméno i tím, že jsem komunikoval, byla se mnou sranda, že jsem při zápase byl, jaký jsem byl.“
Jaká byla tehdejší finská liga?
„Oni byli urputní, bruslařsky velmi dobří a dělali, co se řeklo. Když to povím blbě, chyběl jim takový ten česko-slovenský hokejový mozek. Tím, jak jsme tam léta chodili, jsme jim ho dodali. Proto myslím, že má český i slovenský hokej velkou zásluhu, že šlo Finsko na mezinárodní scéně tolik nahoru.“
Měli jste výhodu právě v myšlení a tvořivosti, že se vám tolik dařilo?
„Finům nezáleží, jestli přijde někdo rovnou z trenérské akademie, po měsíci se postaví na střídačku. Když hráčům začne říkat, co mají dělat, oni to splní. U nás to takhle nefunguje. My musíme vidět zkušenost, kvalitu, jako byla třeba u Ivana Hlinky. Když se probírá taktika, každý hráč, který hraje delší dobu, si řekne: ‚Co mi to povídáš, já mám odehráno deset, patnáct let. Aspoň za nás to takhle chodilo, nevím, jak teď. Finové takoví nebyli. Taky jsme tam přišli a nehráli tak urputně. Oni měli nařízeno střílet, ale my raději udělali kličku navíc, nahráli do prázdné brány. I tím se člověk učí.“
Z Hlinky jsme měli strach
Vzpomenete si, jak jste v Jokeritu učil Teemu Selänneho?
„Tomu stačilo odevzdat puk na modré, a když byl současně s obráncem, téměř vždycky dal gól. Já byl rychlý, on ještě víc. Spěchal jsem na cigáro a byl rychleji svlečený…“
Kdy jste s kouřením skončil?
„V roce 1996, když šla dcera ve Finsku do školy. Motivací byly děti, protože jsem trávil čas na balkoně. Abych byl taky doma a děti někdy viděly, přestal jsem a vešel dovnitř. (směje se) Když je člověk v hokejovém zápřahu a má tyhle neřesti, neprojevuje se to. Spíš až když je starší. Ale já přestal a neprojevilo se nic, takže dobrý.“
Zlato z mistrovství světa už jste nestihl. Ale kolikrát jste byli blízko, že?
„Mám čtyři bronzové, ale pro nás byly zlaté. Byli jsme doba bronzová, já si toho však nesmírně vážím a neměnil bych za nich na světě.“
Čeho si ceníte nejvíc?
„Z těch ‚skoro‘ titulů? Samozřejmě 1992 v Praze. Hrát doma je neskutečné. Podpora, atmosféra, všechno. Ale kolikrát nám scházelo štěstí. V Praze jsme prohráli s mými Finy na nájezdy. Těsně před koncem vyrovnali, vhazovalo se nalevo u nás v pásmu. Buly jsme prohráli, oni dali gól. Rozhodovaly penalty. Já nedal.“
Jak vzpomínáte na trenéry? Co třeba Pavel Wohl, který vedl reprezentaci na konci 80. let, než se z hokeje vytratil?
„Jeden z trenérů, který byl takový táta. Vyslechl, poradil, mohl jsem se na cokoli zeptat. Všichni byli jiní než on, ale s ním mi to sedlo.“
Za Ivana Hlinky jste byl kapitánem reprezentace.
„V Itálii 1994. Velká persona. My z něj měli strach. Když to řeknu hráčsky, Ivanovi se blbě omlouvalo, když byl větší legenda, než jsme byli my.
Nyní jste mezi legendy vstoupil oficiálně taky. Co vám šrotuje hlavou?
„Je to krásné. Ve Finsku jsem si to neužil. Tehdy jsem nemohl, tentokrát ano. Lidi, na něž jsem chodil a které jsem uznával… Milan Nový špatně bruslil, ale jakmile stál metr od brány, smrdělo to gólem. Vláďa Martinec, tomu jste mohli přihrát do zad, on puk zpracoval, udělal si obránce a dal gól. Od každého se člověk měl co naučit. Teď tady s nimi můžu být, což je úžasné.“
Měli by nás brát jako legendy
Je asi dobré, když se takového uznání člověk dočká ve vašem věku.
„Ano, ano. Já už taky mladej nejsem, ale je krásné, když se toho dožijete.“
Dožijete se toho, že urovnáte vztahy s Pardubicemi, kde nejste příliš zadobře?
„Vztahy s nimi mám takové, jaké jsou. Já proti nim nic nemám. Akorát si myslím, že jak legendy uctily v Síni slávy mě, že i já jsem legenda, taky by možná bylo dobré, aby si v Pardubicích uvědomili, že tamní hokej nestojí na posledních pěti letech, nýbrž na sto letech, co pardubický hokej trvá. A že legend tam bylo víc, nejenom jedna nebo dvě.“
Nefunguje to mezi vámi?
„Hodně se říká, že je to mezi mnou a Ondřejem Heřmanem (předseda představenstva a bývalý spoluhráč). Ale za co vděčím hokeji, to jsem si vydobyl sám. Je pravda, že jako nahrávač jsem potřeboval hráče typu Jirky Šejby, Teemu Selänneho, Petra Sýkory. Ale všechno jsem si vybudoval sám. Tím pádem mi nikdo nebude říkat, co mám dělat a jak to mám dělat. Jednou jsme legendy Pardubic a měli by nás tak brát. A nikoli jako poddané a zaměstnance.“
Sledujete taky Jokerit?
„Pořád a s velkým zájmem. I když hráli v Mestis Liize, měli větší návštěvy než kluby nahoře. Jsem rád, že si koupí licenci a příští sezonu budou hrát v nejvyšší soutěži. Fandím jim, je to úžasné a patří tam, ať chcete, nebo ne. Jsem rád a jsem vděčný všem, že jsem tam mohl být a něco odehrál.“
A co finština, stále dobré?
„Perkelle (sakra) pořád umím, To se nezapomíná.“ (směje se)
