Pastu tíží očekávání lidí, zbytečně. U nás hokej učí i šmoulové, tvrdí Čutta. Jak nahoru?
Hokej a jeho taje vnímá výrazně jinak než drtivá většina lidí z branže. Jakub Čutta (44) se s řemeslem lidského zdokonalování vydal do Švýcarska i proto, že doma nenašel potřebnou míru pochopení. A tak i v čase, kdy se v tuzemsku řeší, zda je osmé olympijské místo v pohodě, protože se hrálo bezvadné čtvrtfinále s Kanadou, bývalý bek Washingtonu tvrdí: „Všechno máme vydřené na sílu. Neexistuje lehkost a radost. To je veliký problém. Dokud si to nikdo neuvědomí, nepohneme se z místa.“ V rozhovoru pro Sport navrhuje, kudy by se měl český hokej vydat.
Reakci Jakuba Čutty uspíšil i poslední díl podcastu Zimák, kde padaly návrhy na některé systémové změny při výchově a cepování českého talentu. „Vidím to v jistém směru trochu jinak. Klíč ke všemu leží jinde než v tom, jestli kluboví trenéři zamykají hráčům výstroj, aby nemohli na individuální tréninky. Kdo si chce najít svou cestu, najde si ji. Třeba si pořídí druhou výstroj,“ říká otec libereckého útočníka Matyase, jenž se stal součástí reprezentace do 16 let.
V Zimáku se řešilo, zda český hokej potřebuje změnit legislativu u mládeže, nebo jsou spíš mezery v tréninkové fázi. Co si myslíte vy?
„Dovolím si říci, že jsem toho v hokeji dost zažil různě po světě, vstřebal spoustu poznatků a informací, udělal si obrázek. S nejstarším synem jsem prošel určitou cestu, zkrátka, můžu mluvit ze svého úhlu pohledu. Nejde o to říci nějakou zlatou větu. Každopádně všem se nám bude lépe pracovat, pokud si uvědomíme, že nejdůležitější část vývoje hráče nastává při jeho prvním vstupu na led. A ten my bohužel vůbec neřešíme.“
O co přesně jde?
„Prvotní vzruch skrz nervové, které vycházejí ze svalu do mozku, tvoří předpoklady k pohybovým návykům jednotlivce. Pokud bychom dokázali vytvořit metodický postup od začátku do prvního roku fungování na ledě, což bývá asi 60 až 80 hodin, a zároveň zvládli jednotlivé kroky vysvětlit rodičům, kteří s dětmi také chodí na led ve volném čase, pak bychom si usnadnili o velký kus práce následné doučování nebo i učení určitých schopností. Jakmile dětem podáte jakoukoli věc, která jim pomůže vstát z ledu či stát na ledě, zničíte jejich stick handling schopnosti, cit v rukách.“
Zničíte jim tu možnost hrát s pukem s lehkostí?
„Ano. Což se u nás vůbec netuší. Dítě totiž tu židličku nebo kužel použije jako trojnožku, tělo se naučí o něco opírat a pak se opírá o hokejku. Vezměte si pak hokejku do ruky, opřete se o ni a zkuste míchat s kotoučem… Jakmile zvednete hůl, začnete padat na zem. Z kulatého puku uděláte kostku, jak do něj budete sekat. Proto my pak radši pálíme puky ven, protože nemáme potřebný klid na hokejkách a lehkost pohybu. Trenéři to vyžadují, protože hráčům nevěří, že s pukem dokážou udělat to, co by chtěli. Tělo jim v tu chvíli vystaví stopku a nedovolí udělat manévr v reálném čase, kdy ho měli udělat. Zpoždění znamená riziko chyby a šanci pro soupeře. Naši trenéři rozdělují hráče do dvou skupin. První tvoří ti, kteří zvládnou udělat, co po nich trenér chce, druzí jsou ti, kteří to nezvládnou, v tu chvíli se stávají rizikem pro tým a jsou nahraditelní. Ve své desetileté praxi jsem potkal přes 90 procent hráčů, kteří ke mně přišli s nálepkou nahraditelnosti. Kde je kámen úrazu českého hokeje? V tom, že trenér neřeší, proč to danému hráči nejde a aby ho vychoval, ale jak ho vyměnit za článek, který to udělá lépe.“
Chcete říci, že třeba ve čtyřech letech po prvních krůčcích na ledě se určuje, zda z vás bude Connor McDavid, nebo ti druzí?
„Ne. Tam se určí, zda máte na to být jednou McDavidem nebo jiným profíkem. Pozná se, zda vám tělo dovolí, aby vás později i ti skills kouči něco naučili. Celé se to na sebe vrství. Český hokej nutně potřebuje centrální metodiku, podloženou výzkumem a výsledky jednotlivých pohybů hráčů. Bavíme se o řádech let, možná o nižších desítkách, bavíme se o laboratoři pohybu. Jenom jeden výňatek. Velice důležité je nechat prcka samotného vstávat z ledu na nohy. Bez naší pomoci. Jedině pak vstane správně, díky správné svalové partii. Naší pomocí ho zkazíme hned na začátku. Pak nemusíme řešit, co se řeší i v Zimáku, zda se pohybovat po vnější nebo vnitřní hraně nože. Je to jen tisíckrát opakovaná hloupost z YouTube.“
V čem?
„Takových internetových rádců je dnes milion, sociální sítě jsou jimi zahlcené. Díky nim jsme se dostali do pasti, že normální rodič, hokejem nepolíbený, skáče zleva doprava, s vidinou rychlého zlepšení, a ten komerční trenér, který má lepší marketinkovou kampaň, vyhrává. Běžte, něco specifického vymyslete a ukažte to na konkrétních hráčích, lidech. Pak budu první, kdo se s dotyčným bude chtít bavit a ptát se, jak to dělá. Jít na trénink, mít po něm roztřískanou hokejku o led a sotva mluvit, to není druh koučinku, jenž vyvíjí jakéhokoli hráče.“
Jsem jen průvodce
Vy jste jiný trenér?
„Já se nepovažuju za trenéra. Výraz kouč nebo trenér je pro mě urážka. Nechci tak být braný, jsem jen průvodce. Provádím lidi jejich schopnostmi. Ty moje mít nemůžou, co teprve McDavidovy. Ten v uvozovkách jenom ukazuje, co všechno je možné. Nikomu neukazuje, jak to má dělat. Jenže my pořád něco a někoho kopírujeme. Podle Bedarda děláme jeho střelu, koho budeme kopírovat dál?“
Ujel českému hokeji vlak?
