Mádl otevřeně: Trenér chtěl po tátovi peníze, abych hrál. Svět není fér. Co řekl v kabině?

Tomek: Často jsme měli v podcastu hosty, kteří mluvili o sportu z nejrůznějších pozic. Poprvé je tady někdo, kdo asi měl sportovní sen, ale dopadlo to jinak. Podle nás dobře.
Mádl: „Jo, snad jo.“ (smích)

Tomek: Jaký byl u vás ten dětský sen?
Mádl: „Největší byl stát se hokejistou. K tomu jsem měl i další, třeba studovat. Být diplomat, novinář nebo překladatel. Ale největší touhou byl hokej. Začal jsem docela pozdě, asi až ve čtvrté třídě, což není úplně ideální. Taky je třeba si říct, jaká byla doba. Za rok bylo Nagano a kdokoliv byl ve škole hokejista, byl na žebříčku hodně vysoko. (smích) Potom jsem chodil na biskupské gymnázium, kde jsme byli hokejisti jenom dva. Já a Jirka Lála mladší. Což bylo fajn a motivovalo mě to dál. Ale nejen tohle.“

Strachová: Co dalšího?
Mádl: „Měl jsem moc rád tu hru jako takovou. Ale pak jsem se zranil.“

Strachová: Pocházíte ze sportovní rodiny? Vedli vás rodiče k pohybu odmala?
Mádl: „Moje mamka je pohyblivá, ale nevím, jestli je to vyloženě sportovkyně. Jenom proto, že běhá… Nepamatuju, že by sport moc sledovala nebo pro něj měla vášeň. Ale táta ano. Hrál fotbal, potom ho i pískal. Strejda taky. Ale s mladším bráchou Pájou jsme zahořeli pro hokej. Já aktivně, on spíš pasivně.“

Tomek: Zmínil jste dobu velkých úspěchů. Zlato z Vídně v roce 1996, potom Nagano, další tituly. I to vás inspirovalo?
Mádl: „Určitě ano. Vídeň 1996 byl první popud. Ještě jsem nesledoval přímo televizní přenosy, ale oni z toho pak udělali v televizi krásný dokument, na pozadí hrálo We Are The Champions. Hrozně se mě to dotklo. Začal jsem víc vnímat další sny v dětství, být rytíř, bojovník. Tady se to promítlo, hokejisté byli jako rytíři, bojovali za zemi. Ohromně mě to chytilo. Věděl jsem, že to chci dělat.“

Tomek: Váš brácha Pavel, o kterém můžeme prozradit, že dělá v naší redakci iSport.cz, mi říkal, že všechno děláte s obrovskou vervou. I do hokeje jste se tak pustil?
Mádl: „Ano. Já jsem četl první knížku o Jágrovi, kde popisoval, kolik dělá dřepů, kliků. Takže jsem to začal dělat taky. Každý ráno.“
Strachová: Jak vám to šlo?
Mádl: „Celkem dobře. Hodně mi to pomohlo, protože jsem právě fyzičkou dohnal to, že jsem malého vzrůstu. Jágr mě fakt dost inspiroval, i když jsem si trošku zdravotně ublížil, protože pro děti to byla trošku nepřiměřená dávka. Ale spíš jsem z toho profitoval.“

Strachová: Cítil jste handicap? Že jste s hokejem začal později?
Mádl: „Zezačátku ano, ale tak po dvou letech se to srovnalo.“

Tomek: Byl jste i kapitánem týmu?
Mádl: „Jo jo. Několik let.“

Hokej jsem si doma vydupal

Tomek: Teď režisér, předtím kapitán. Máte v sobě touhu spojovat lidi pro společný cíl?
Mádl: „Možná jo. Je to vlastně zajímavý… Jak chodím po světě sám, nemám pocit, že hledám vůdcovství. Spíš se mu vyhýbám. Ale je pravda, že když na mě céčko padlo a kluci si mě vybrali, dělal jsem to ochotně.“

Tomek: Jde o týmový sport, jak důležitá pro vás byla parta?
Mádl: „Mám pocit, že dobrou partu jsem na hokeji zažil asi jenom dva roky. Jinak mi to moc nevyhovovalo. Někdy to bylo… (přemýšlí) No řekněme nepříjemný prostředí. Pro mě tedy ani ne, já jsem se netrápil, věděl jsem, že to asi nebudou kamarádi na celý život. Byl jsem spokojený, měl jsem svého parťáka Jirku Studničku. Vedle hokeje jsme spolu pořád chodili do kina, byli jsme magoři do filmů a do umění. Ostatní z toho měli srandu, ale oba jsme vlastně u umění skončili. Já u filmu, on měl taneční školu.“

Strachová: Už tam se začal projevovat zápal pro umění?
Mádl: „Ano. Ono to bylo tak, že když jsem byl úplně malý, kolem čtyř, pěti, hned jsem začal hrát různá divadélka. Miloval jsem hudbu, tancoval jsem. Potom jsme se starším bráchou hráli na klavír. To bylo spíš umění. No a pak přišla zlatá Vídeň a hokej. Já jsem zjistil, že se v šatně nikdo nesmí dozvědět, že ve volném času vystupuju jako imitátor Michaela Jacksona! (smích) To prostě nesmělo proběhnout ven!“

Tomek: A neproběhlo?
Mádl: „Ne. Hokej si vzal hodně času, takže jsem s tím stejně musel skončit. Navíc jsem šel na výběrový gympl. Pak už byla škola a hokej. Ale umění tam bylo vždycky. Odmalička jsem byl blázen do filmu.“

Tomek: Jakou roli v tom hráli rodiče? Prožívali hodně vaše zápasy?
Mádl: „Mám dojem, že dvakrát od nich byla silná interakce. Když jsem chtěl začít, protože jsme na to neměli peníze. Říkali, že je pozdě, navíc mamka měla strach ze zranění. Nejvíc se bála o moji hlavu, protože je to prý to nejdůležitější, co mám. Navíc viděla, že jsem moc nerostl, vrstevníci byli vyšší. Existovala spousta obav. Pak se začaly dít divné věci, které jsem ohromně prožíval, a je to trápilo. Na zápasy moc nechodili, měl jsem dojem, že je to moje věc. Protože jsem si hokej doma vydupal, šel jsem si za ním tvrdě. Občas někdo z nich přišel, ale hodně málo. S ostatními kluky vyráželi rodiče na zápasy. Mám dojem, že jenom já a Jirka Studnička jsme jezdili sami.“

Strachová: Což vás ještě víc semknulo.
Mádl: „Asi jo. Protože ostatní se motali kolem trenéra, byli partička, skupinka, neustále s ním něco řešili. Seděli vepředu. My jsme je tam neměli, byli jsme trochu nechránění. Ale i tak jsem se tam cítil dobře, měl jsem skvělého kamaráda, nenechal jsem se prostředím moc ovlivnit. Tedy až na extrémy, které jsem pak řešil s rodiči.“

Strachová: Dá se říct, že to rodiče nechali běžet a moc se v tom neangažovali?
Mádl: „Tak nějak to bylo.“

Strachová: A jak to měli nastavené v souvislosti se školou? Bylo jasně dané, že nejdřív musíte zvládat ji, potom až hokej?
Mádl: „Tohle nebyl problém, protože jsem se učil dobře. Škola mě bavila, byl jsem trochu šprt. Kdybych měl víc času, možná bych měl ještě lepší výsledky, ale složitější období přišlo s natáčením. S ním jsem začal v šestnácti a v tom případě odjedete pryč z města. Učení muselo jít stranou. S hokejem to někdy taky bylo obtížnější, ale pořád to bylo v Českých Budějovicích. Bydleli jsme v centru, asi deset minut jsem to měl do školy, patnáct na zimák. Chodili jsme pěšky. Když jsme neměli šatnu, nosil jsem si všechno s sebou. Dělali si ze mě srandu, že po Budějovicích chodí hokejová brašna, protože byla větší než já, pod ní koukaly dvě malinké nožičky.“ (smích)

Tomek: A jaký typ hráče jste byl?
Mádl: „Útočník, spíš produktivní. První část kariéry jsem vůbec nebyl vylučovaný. Pak se to zlomilo, když jsem šel do starší kategorie. Jako dorostenec jsem přešel do juniorů a pořád jsem seděl na trestné lavici. Neustále jsem se pral. Začal jsem hrát fyzický hokej na to, že jsem byl malej.“

Tomek: Něco jako Theoren Fleury, někdejší kanadský útočník, který nevynikal fyzickými proporcemi, ale hrál výborně.
Mádl: „Ano, přesně, to byl můj oblíbenec. Měl jsem rád i Pavla Bureho. Nebo Roberta Langa, i když ten není úplně malého vzrůstu. A Jirku Hudlera.“

Strachová: V pokojíčku na zdi vám visely jejich plakáty?
Mádl: „Určitě jo. Ale spíš to bylo tím, kdo zrovna uvnitř časopisu vyšel. Jednou tam byli i Milan Hejduk ve dvojici s Alexem Tanguaym.“

Loket byl rozdrcený na šest částí

Tomek: A proč mezi oblíbenci byl i Lang? Ten se ostatním trošku vymyká.
Mádl: „To bylo dané hlavně Vídní 1996, ve finále dal dva góly. Pak jsem ho začal sledovat. Vybavuju si, co se tehdy dost řešilo: proč nedostává v Los Angeles tolik příležitostí, když je to takový hokejista! Já jsem tomu nerozuměl, pořád jsem si říkal: Jak to, když rozhodl finále mistrovství světa? Nějak mi nedošlo, že to v zámoří moc neřeší… Měl výjimečný styl. Byl elegantní. Moc nebruslil, dal si to na dvojnožku a jel. Mně se navíc vždycky líbili hokejisti, které hned na první pohled poznáte. Takže mě fascinuje i David Pastrňák. Nejen, že je dobrej, ale hraje jinak. I podle toho, jak bruslí, ho hned poznáte. Když jsem ho viděl poprvé, okamžitě mě zaujal.“

Strachová: Každý má osobitý styl. Když jsem závodila, stačilo, abych viděla z dálky nějakou siluetu, a hned jsem věděla, kdo to je.
Tomek: A já jsem přesně takhle poznal tebe, Šárko.
Mádl: „Mám pocit, že někteří hokejisté jsou jako prototypy. Povšechní. Hrajou dobře, ale nepoznám je. Jsou zaměnitelní.“

Strachová: Už jsme zmínili, že hokejovou cestu zastavilo vážné zranění lokte. To se stalo při zápase?
Mádl: „Ano, při přáteláku.“

Tomek: A prý byl loket hodně rozsekaný.
Mádl: „Co mi říkali, byl rozdrcený asi na šest částí. Nakonec mi do něj dali dva šrouby.“

Strachová: Bylo hned jasné, že je to konec s hokejem? Nebo jste měl touhu se vrátit?
Mádl: „Já se chtěl vrátit, ale potom jsem jel na konkurz na Snowboarďáky, kde mě vybrali. Na něj jsem šel ještě s ortézou, ale potom už se ruka začala uzdravovat. Uvnitř jsem měl šrouby, ale po filmu mě to táhlo zpátky na led.“

Tomek: A jaké to bylo?
Mádl: „Z dorostu za mnou přišel jeden z mých nejlepších kamarádů, to už nebyl Jirka Studnička, ale Kuba Stašek. Zase jsem měl kámoše, těšil jsem se. V prvních dvou zápasech jsme dali spolu dva góly, bylo to super. Jenže pak začaly chodit nabídky na film…“

Tomek: Takže jste měl dilema?
Mádl: „Velké… Byly to nabídky na velké role, navíc jich bylo dost. A když něco točíte, nepředpokládá se, že u toho děláte nebezpečný sport. Hokej už dneska ve smlouvách není definovaný jako nebezpečný, ale tehdy nechtěli, abych hrál. Musel jsem se rozhodnout.“

Strachová: Necítil jste podvědomě, že na velkou kariéru už to nebude, a kdybyste neměl za sebou vážné zranění, na konkurz byste nešel?
Mádl: „No… (přemýšlí) Je to možný. Pravděpodobně bych se ho nezúčastnil.“

Strachová: To byl váš první konkurz?
Mádl: „Na jednom jsem byl už dřív, když mi bylo okolo šesti. Ale to si moc nepamatuju.“

Tomek: Čí to vůbec byl nápad jít na konkurz na Snowboarďáky?
Mádl: „Tohle už si úplně nepamatuju, ale myslím, že mi mamka řekla, že se o tom mluvilo v České televizi. Objevilo se okýnko, kde bylo napsáno, že pro připravovaný film hledáme toho a toho… Dneska to spíš dělají castingové agentury, už to není moc veřejné. Tehdy ještě ano.“

Strachová: Maminka možná zavětřila příležitost, jak vás stáhnout z hokeje.
Mádl: „Asi. Myslím, že to pro ni bylo důležitý. Jenže to ještě nevěděla, že i u filmu je o co se bát.“

Tomek: Popište ještě, jak ve vás probíhalo dilema a proč nakonec vyhrál film?
Mádl: „V tu dobu už jsem věděl, že bych nehrál na nejvyšší úrovni. S jedním spoluhráčem jsme měli nabídku jít do Steyru, hrát nižší ligu v Rakousku. Za peníze, takže bychom se tím možná chvíli živili. A kdo ví, kam by nás osud zavál dál. Ale na extraligu nebo na reprezentaci by to nebylo. Kdežto film byl najednou nejvyšší liga. Celovečerní film, navíc v kině, což byla královská disciplína. Tohle byl velký důvod.“

Tomek: Někde jsem četl, že tehdy proběhl i rozhovor vašeho táty s trenérem, který si říkal o peníze. A že byste pak mohl víc hrát.
Mádl: „Pamatuju si. Šlo o moment, kdy jsem najednou přestal hrát. Zničehonic. Moc jsem tomu nerozuměl.“

Tomek: To bylo ještě před zraněním?
Mádl: „Ano. Chodil jsem domů a přemýšlel o tom. Jaký byl reálný důvod? Já jsem potom opravdu začal hrát blbě, protože jsem vůbec nevěděl, co se sebou. Byl jsem paralyzovaný. Na ledě jsem dělal kraviny a vybavuju si, že to pro mě byla velká depka.“

Tomek: Vnímal jste nespravedlnost? Nebo jaký to byl pocit?
Mádl: „Byl jsem hodně mladý, spíš jsem té situaci nerozuměl. Spravedlnost jsem tomu ještě neříkal, protože jsem si v duchu povídal: Třeba jsem fakt začal hrát blbě už předtím, jenom jsem si toho nevšimnul. Házel jsem to spíš na sebe. Pak mi táta popsal, co se stalo. Že mu trenér řekl: Hele, všichni mi něco dali. Takže jestli chceš, aby Jirka hrál, tak mi dej taky… Řekněme si otevřeně, že tohle se dělo dost často. Nebyl jsem jediný případ. Bylo jich hafo a útlum, který pak hokej postihl, je trošku daný i tímhle. Tím však nechci říct, že hokej přišel zrovna o mě. Ani náhodou. Já jsem tak dobrý nebyl, aby o mně dneska člověk slýchával, ale v tu chvíli mě to trápilo a bylo to nefér.“

Strachová: Kdy vám došlo, že za vaše malé herní vytížení nemohou výkony?
Mádl: „Přesně si vybavuju moment, kdy za mnou táta přišel a řekl mi to. Už se nemohl dívat, jak pluju v meziprostoru a vůbec nechápu, co se děje. Pověděl mi, co se přihodilo a kolik peněz trenér chce. A řekl mi: Jirko, jestli chceš, já mu to dám.“

Tomek: Jaká byla vaše reakce?
Mádl: „Nic mu nedávej! Nic! Naštěstí jsem dostal laso do týmu, kde to bylo super. Byl jsem nejmladší, říkali mi Budulínek. Byli na mě zlatí. I hokejově mě to bavilo.“

Tomek: Bylo vám hned jasné, že táta nemá zaplatit? I když jste měl hokejové sny?
Mádl: „Já jsem věděl, že bych z toho neměl radost. Otevřelo mi to oči, jak vypadá celé prostředí. A řekl jsem si: Tak ani náhodou! Já tady každý ráno dělám dřepy, kliky, a nebudu přece dávat třicet tisíc, abych hrál. To jako pardon… Ale i zpětně mně to hodně dalo. Je třeba si říct: Svět není fér. Nejde o to, co se vám přihodí, ale jak na to zareagujete. Já si myslím, že nakonec to dopadlo dobře. Odehrál jsem si nejhezčí dva roky v jiném týmu, což mělo za následek, že nakonec na hokej vzpomínám hodně rád.“

Od sportu k filmu? Nechci znít trapně, ale...

Strachová: A proč tedy přišel definitivní konec? Kvůli kolizím s filmem?
Mádl: „Ano. Už jsem se musel rozhodnout. Přišel jsem do kabiny a povídám: Kluci, pardon, já asi teď chvíli budu herec.“ (smích)

Tomek: Jak vás brali v tu dobu? Už jste měl za sebou velkou roli ve Snowboarďácích a byl jste slavný.
Mádl: „Nepamatuju si to úplně, ale muselo to být celkem zvláštní.“

Tomek: Váš první film, který jste režíroval i napsal k němu scénář, byl snímek Pojedeme k moři. Ten se mi, mimochodem, moc líbil. Je v něm postava trenéra, který se tak divně baví s rodiči…
Mádl: „Proto už jsem se trošku smál, když jste to nadhodil, protože mi bylo jasné, kam míříte.“ (smích)

Tomek: Tam šlo o fotbal, ale čerpal jste inspiraci z hokeje? A z toho, co váš táta zažil na vlastní kůži?
Mádl: „Jasně! To byla úplně čistá inspirace.“

Strachová: Asi ne každý film viděl, o čem přesně je?
Mádl: „Je natočený z pohledu jednoho kluka. Dokonce tam není klasická vypravěčská kamera, kdy vidíte někoho, že někam jde. Celý to točí on na kameru a vy vidíte právě jenom to. Pak to i stříhá a vy vlastně procházíte jeho myšlením. Hraje fotbal, na rozdíl ode mě ho nechce hrát, má kamaráda Harise, jako já jsem měl Jirku Studničku. Vepředu v autobuse sedí taťkové, kteří všechno rozebírají, plácají se s trenérem, kámoší se. A dva kluci jsou vydělení. I mezi skupinou taťků byli tu a tam fajn kluci, ale byli součástí zvláštního prostředí.“

Strachová: Jak velká byla změna přejít od sportu do filmařského a hereckého světa? Vzal jste si z něj něco?
Mádl: „Nechci znít úplně trapně, ale myslím si, že jsem si přenesl disciplínu. Neříkám, že herci ji nemají, ale já ji mám extrémní. Inspirace Jágrem mi zůstala. Pracuju hodně důsledně, zároveň umění je něco jiného. I když se vám v hokeji nedaří, nepadá vám to tam, tak pokud máte za sebou dobrou letní přípravu, svoji práci si odvedete. Odbruslíte to, napadáte. Silou se to dá přenést na led. Kdežto v umění musíte fungovat jinak. Musíte to vnímat, nacítit, je spousta proměnných. Já se to snažím přirovnat k tomu, že hokej je spíš veslování a umění je chytání větru do plachet. Je to také na vašem umu, přípravě, ale zároveň vítr nějak fouká. Což je věc, kterou neovlivníte.“

Tomek: Jako režisér máte kolem sebe tým. Je i v něm důležitý smysl pro spolupráci? Co kdo potřebuje, aby podal nejlepší výkon?
Mádl: „Ano. Na filmu je zajímavé, pro mě naprosto výjimečné, že jsou tvůrčí profese, a pak se říká, i když to nikdy nebylo pejorativně zabarvené, dělníci filmu. Co nosí věci, montují, chystají scény. Mně se líbí kooperace, potkáváme se společně. A ještě jedna věc je fascinující. Aniž bych to myslel nějak špatně: ve filmu se potkávají všechny vrstvy obyvatelstva. Máte matematické typy, organizační, plus umělce, intelektuály. Až po hlídače, kteří často neumí ani číst a psát, když to přeženu. My se ráno potkáme, pak spolupracujeme, jíme spolu, bavíme se, což je krásné. Nevím, kolik takových zaměstnání je.“

Tomek: Sport je spojený s adrenalinem, nervozitou. Prožívá člověk něco podobného, když filmuje?
Mádl: „Myslím si, že ještě víc. Mluvím ze svojí zkušenosti, ale… (přemýšlí) Vrátím se k tomu, o čem jsem mluvil. Hokej se dá snahou a silou ujezdit. Ale u filmu máte tolik proměnných, že i když tomu dáte sto procent, může se stát, že něco neovlivníte. V hokeji taky, ale míň. Každý den jdete na plac a je to trochu vabank.“

Strachová: Ale to si myslím, že ve sportu je hodně podobné. Jsou disciplíny, kdy člověk může taky udělat maximum, ale je tolik proměnných, že to stejně nevyjde.
Mádl: „Máte asi pravdu. Protože já jsem sport nezažil na úplně profesionální úrovni jako film. Tam to bylo spíš v mládeži.“

Strachová: Při jakých situacích se ve vaší branži prožívá největší adrenalin?
Mádl: „Je několik rovin. Ve sportu něco budujete, třeba techniku, a pak ji vypilujete. Herec má většinou sen hrát různé role. Má tedy docela málo oblastí, kde může těžit ze zkušeností, protože většinou musí nanovo. Zdá se mi, že jakmile by zkušenosti byly víc než nadšení, hledání a učení se, tak člověk v profesi stárne a stagnuje. Což je právě adrenalin. Já jedu v autě na plac a jsem schopný říct, aby mi řidič zastavil na benzínce, a uteču přes záchod, jak se bojím… Já se opravdu někdy tak bojím! Mám dny, že si musím vzít prášky na spaní, jinak bych vůbec neusnul. Protože mně hlava pořád jede.“

Tomek: A jaké je to u režie?
Mádl: „Řekl bych, že české filmy nejvíc bojují s časem. Dřív byla státní kinematografie a byli jsme srovnatelní se světem, kolik jsme měli prostředků a času na natáčení. Teď jsme na hraně toho, kdy je ještě možné dělat filmy. Dřív se točil půl roku. Dneska na to máme, nekecám, patnáct až čtyřicet dní. Vím, že to zní až neuvěřitelně.“

Strachová: Jak to?
Mádl: „Protože to stojí peníze a vy nemáte žádnou velkou instituci, která by za to vzala zodpovědnost. A každý nový den znamená další finance.“

Tomek: Musí se tedy jednat o logisticky přesně naplánovanou akci.
Mádl: „Super precizně nalajnovanou. Všechno se vypočítává, každá akce, kolik zabere. Jak dlouho se budeme přesouvat, kudy. Asistenti režie, kteří tuhle logistiku zajišťují, jsou géniové. Kombinatorika je neskutečná.“

Tomek: Je režisérská pozice ještě větší stres než herecká?
Mádl: „Jestli to z toho, co jsem říkal, nevyznělo, tak určitě je.“ (smích)

Strachová: Jestli to správně chápu, herec touží, aby každá další role byla jiná a nepředstavoval pořád stejné charaktery. Chce nové výzvy, je to tak?
Mádl: „Když má možnost, tak ano. Každý po tom touží, trh se nějak chová. Herci si musí vybírat ze začátku menší role, ale já jsem měl v životě velké štěstí, že po prvních dvou filmech přišly pestré nabídky. Mohl jsem dělat jakýkoliv žánr. Drama, komedii i něco mezi. Zdravá porce štěstí je vždycky potřeba.“

Strachová: To jsem se právě chtěla zeptat, jak je těžké se povedenou rolí nezaškatulkovat? Stává se, ať potom budete hrát cokoliv, pro nás zůstanete postavou, kterou jsme si zamilovali.
Mádl: „Tohle se děje. Uděláte film, pak jiný, nemusí být nutně dramatický, a pak další. Tvoříte si svoje spektrum. A pak se často stává, což je specifikum naší branže, že filmy, které považujeme za méně významné pro nás, se hrajou mnohem víc. (smích) Jsou různé skupiny diváků. Pro každou z nich jsem něco jiného, pamatují si jiné filmy. Já jsem s tím smířený, ale podle mě je důležité, aby si filmařská obec zapamatovala, že jste si otevřel jiné prostory a umíte víc. Pak se zvyšují šance na jiné role. Ale abych nemluvil jenom o sobě…“

Hokej se hodně změnil. Líbily se mi devadesátky

Tomek: Dáte nějaký příklad?
Mádl: „Vezměte si Bolka Polívku, jeden z nejvýznamnějších herců, který se kdy u nás narodil. Má úžasné dramatické role: Zapomenuté světlo, Štěstí, Musíme si pomáhat. Ale úplně nejběžnější divák ho vidí v Kurvahošigutntag. Takový je prostě herecký život. Bolek Polívka má obrovské spektrum, možná u nás nejširší, jenže stejně je tam jeden výrazný film.“

Tomek: Když se ještě vrátíme ke sportu, máte ho při vaší vytíženosti čas sledovat?
Strachová: Nebo kdy jste se naposledy postavil na brusle?
Mádl: „To jsou dvě naprosto odlišné věci. (smích) Je to dobrý dotaz. Protože brácha Pája mi nadává: Hele, vždyť ty už o tom hokeji vůbec nic nevíš! On naopak tím, že je to jeho profese, tím žije, všechno zná. Na pasivní úrovni už mě to opravdu hodně opustilo. Rád se zajdu podívat, ale už nemám přehled. Když se mě zeptáte, kdo před rokem vyhrál extraligu, tipnu si, ale už si nepamatuju. V tu dobu jsem to pochopitelně zaregistroval, ale můj mozek už to neudrží.“

Tomek: A aktivně sportovat stíháte?
Mádl: „To mě baví možná ještě víc než předtím, ale zároveň je málo času. Něco jsem musel vyřadit také v profesi, třeba divadelní herectví, protože mám režii a scenáristiku, k tomu moderuju, hraju ve filmech. Ještě byl prostor na hokej, ale potom se mi narodil syn a vzal si můj hokejový čas. Ale hrajeme spolu.“

Tomek: Už?
Mádl: „Jsou mu tři, má hokejku. Brusle ještě ne, mydlíme to zatím v kuchyni.“

Tomek: A když vidíte, kam se sport posunul, jaký to na vás dělá dojem?
Mádl: „Hokej se hodně změnil. V devadesátkách to byl mnohem tvrdší sport, větší důraz se kladl na velkou postavu. Dneska je to techničtější. Zároveň jsou hráči ještě líp fyzicky připravení, možná to jde až na hranici lidských možností. Mně se líbily devadesátky, které byly gladiátorské, ale i současnost je dobrá.“

Tomek: Jaký sportovní příběh by vás zlákalo filmovat? A kdo by hrál hlavní roli?
Mádl: „Ty jo… (dlouho přemýšlí) Chci vám odpovědět, ale nic mě nenapadá.“

Tomek: Dobrých sportovních filmů je přitom dost málo.
Mádl: „Zvlášť o hokeji. Myslím, že důvod chápu. Prostě se blbě točí. Není moc herců, kteří hráli hokej, a na pohybu to poznáte. Vždycky se na chvíli střihne opravdový hokejista, ale pak má herec dojet ke střídačce, zabrzdit, a stejně to vidíte… Hokej má výhodu oproti fotbalu, že je hezký skoro na všech úrovních. I přebor je koukatelný. Jenže pro film je hrozně nefotogenický.“

Strachová: Získal byste raději Oscara za režii, nebo vyhrál olympijské zlato v hokeji?
Mádl: „Víte, co? Pravděpodobnost na olympiádu klesá! Takže toho Oscara. (smích) Kdybyste se mě zeptali ve čtrnácti, to by byla medaile. A v sedmnácti? Pořád asi ještě medaile. V osmnácti už by to byl Oscar.“

Tomek: Který film jste si v životě pustil nejčastěji?
Mádl: „Věčný svit neposkvrněné mysli, Billy Elliot a Klub rváčů.“

Strachová: Já mám záludnou otázku: snowboard, nebo lyže?
Mádl: „Lyže.“

Strachová: Díky, potěšil jste mě… A jaký by byl hokejový útok vašich snů?
Mádl: „Můžu dát lajnu svých oblíbených hráčů, ale to nedává moc smysl. Útok potřebuje víc. Každopádně bych chtěl hrát hezký hokej, takže bych dal: Robert Reichel, Artěmij Panarin. Plus bijec, který umí i hrát. Ale nevím… Tak řeknu Lukáš Sedlák, ten se mi líbí, jak hraje.“

Tomek: Ještě mě napadá, co dalšího vám hokej dal pro současnou profesi?
Mádl: „Zdravý vztah k sebehodnocení. Dám příklad. Vlny vyběhly ven a dostávali jsme i velké ceny. Třeba v Los Angeles jsme dostali Satellite Award. Film se dostal i do užšího výběru na Oscara, tak všichni říkali: Super, ne? Ale moje sebehodnocení před úspěchem i po něm je stejný. Možná právě díky hokeji. Ve chvíli, kdy se začneme spoléhat na vnější ocenění, jsme v pasti. Jasně, mám z toho radost, je to fajn. Pomáhá to dál. Lidi si řeknou, on má cenu, trochu fungují na štemply. Ale tohle, že jsem najednou lepší režisér než předtím, si nenechám vnutit. To ne.“

AI? Myslím, že přijde velký náraz

Tomek: Projekt se připravoval jedenáct let. Pro vás tedy byl důležitější pocit, že jste odvedl dobrou práci, než to, jak bude oceněná?
Mádl: „Přijetí je vždycky složitý, zvlášť u filmu. Máte spoustu z nich, které najednou nefungují. Něco se stane ve společnosti a lidi podle toho reagují. Dneska film musí být trošku událost, jinak si ho nikdy nevšimne. Lidi je mají všude, třeba Česká televize dělá výbornou tvorbu. Mají je i na nejrůznějších platformách, milují je.“

Tomek: Co je tedy potřeba?
Mádl: „Abyste udělali film, kterého si lidi opravdu všimnou, musíte jim dát jasný důvod. A ten už dávno není: je to dobrý film. Je třeba z toho udělat společenskou událost, musí k tomu všechno směřovat. I Vlny v tomto směru zafungovaly. Ale dám příklad, který je markantní, film Zápisník alkoholičky. Otevřelo se téma, které bylo trošku tabu. Ženský alkoholismus. Ženy to na rozdíl od nás výborně skrývají. Téma postupně začalo prorůstat společností, mluvilo se o tom v podcastech, odborníci se k tomu vyjadřovali. Ženy se začaly svěřovat, protože zjistily, že se o tom dá mluvit. A najednou buch, přišel film. Dorazilo půl milionu diváků! Super úspěch. Tam se to prostě všechno sešlo a o tom přesně mluvím: udělat z toho událost.“

Tomek: S filmem Vlny se to povedlo. Po představení, na kterém jsme byli, lidi tleskali.
Mádl: „To je hezký, mám radost.“

Strachová: Máte v plánu nějaký velký projekt, na kterém - třeba jako na Vlnách - pracujete pátým, šestým rokem?
Mádl: „Začal jsem až po Vlnách, píšu a pracuju velmi intenzivně s mou milou producentkou Monikou na jedné věci. Ale o tématu nemluvím, protože jsem pověrčivý.“

Tomek: Máme ještě jedno téma: umělá inteligence. Co vás napadá, když se řekne AI?
Mádl: „Spousta otazníků.“

Tomek: Jaké třeba?
Mádl: „Moderuju pro velké firmy. Někdy i večírky, plesy, ale taky velké konference, kde se shrnují výsledky, řeší se výhled do příštích let. A vím, že do toho AI promlouvá. Myslím si, že se dostáváme do určité pasti. Dám příklad: může se stát, že zefektivníme výrobu limonády tak, že na obsluhu už budou potřeba jenom dva lidi. No jo, ale potřebujete lidi, kteří ji budou pít. Myslím, že přijde velký náraz. Lidstvo ho snad zvládne, bude se muset překalibrovat hodně systémů, ale jde to hrozně rychle. Věřím ve vývoj, jenže podle mě věci víc fungují, třeba i ve vztazích, když jdou evolučně než revolučně.“

Tomek: Teď je to spíše druhý případ.
Mádl: „Je to srandovní. AI funguje skvěle jako člověk vůči věci. Naplánuje vám cestu, nebo co si máte koupit. Ale člověk ke člověku? To je strašně hloupý ještě. Jak jsem zmiňoval, moderuju velké akce, mnohdy dost těžké. Často dostávám materiály, které si zpracuju. Dokud se dělaly přirozeně, dávaly smysl, takže jsem si mohl dovolit být osobní. Lidem dáváte při konferencích najevo, že víte, co přes rok dělali. Teď přijdou materiály od AI, ale jsou povšechné, odosobněné… Je to o ničem. Jedno moderování jsem udělal přesně podle toho, co mi poslali. Někdo, kdo mi to měl zpracovat, do AI zadal: Co by asi tak mohl Mádl říct? Co mu vyjelo, to překopíroval a poslal mi to. Já jsem si to vzal a začal jsem svoje vstupy právě tím. A v tu chvíli tím úplně obnažíte tu blbost.“

Tomek: A jak zasáhne směrem k vaší profesi? Nebudou i AI herci?
Mádl: „Myslím si, že nejmíň ovlivní scenáristiku. Možná se takhle budou dělat romantické komedie a nejvíc akční filmy, které jsou šablonovité. AI něco vykrade, zprůměruje, něco vygeneruje. Ale jinak je scénář pořád to nejcennější. Jde o úhel pohledu. O dobu, v níž žijeme. I když točíte minulost, nejlíp fungují filmy, které mají jasnou referenci na dnešek. Ale vy to musíte cítit jako člověk. Není to běžná analogie, je to pocitová věc, protože jinak bychom mohli zfilmovat celou Wikipedii. Často za mnou lidi chodí a říkají: Tahle událost by stála za zfilmování, tahle taky! Jenže já na to odpovídám: Já tam necítím linku na to, co cítím dneska.“

Dneska je každý ve své bublině

Strachová: A jak ovlivní další filmařské profese?
Mádl: „Do nich promluví. Ale přímo herci? Je to složitý… Když se podíváte na přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se v kinech začali hrozně moc zobrazovat dinosauři. Když ho vidím dneska, i když je vygenerovaný a vychytaný, stále vypadá nějak divně. Pořád tomu nevěřím. A to jsme ušli kolik let… Předtím byly méně dokonalé triky, pak mnohem propracovanější, teď AI. Jenže pořád tomu do reality dost chybí. A myslím si, že i herci přes AI budou dlouho vypadat mrtvolně. Určitě půjde udělat bitku, kaskadérské scény, ale v obličeji to pořád nebude ono. Jo, bude to skvělý nástroj na triky, na velké scény. Nebudete muset zaplatit New York, aby vypadal jako v šedesátých letech. Ani ty nejdražší produkce už do toho nepůjdou. A díky AI tohle bude možné.“

Tomek: Když se podívám na vaše filmy, často se řeší různé třecí plochy při komunikaci mezi generacemi. Nebude tohle díky AI i dalším technologiím čím dál větší problém?
Mádl: „Nedávno jsem četl úryvky z různých období o tom, co lidi říkají o mladé generaci. A věty jsou úplně totožné, které říkáme my dneska. Ale ano, je to vždycky složitý. Můžu dát příklad mojí generace. Jsem ročník 1986 a pojďme si říct, že rodiče nás po revoluci vychovávali do systému, s kterým neměli zkušenost. Když se zpětně podívám, vidím to. Byla v tom zběsilost, snaha se adaptovat. A ještě k tomu vychovávat? Rodiče mojí generace se s tím nakonec vypořádali. Teď všichni registrujeme mladé. Problém je křehkost, odosobnění, zvláštní osamělost. Vím, že je to těžký, učitelé těžkosti vnímají. Jakýkoliv mají problém, není to jejich chyba, ale musíme se s tím všichni nějak vypořádat.“

Strachová: Každá generace se vždycky nějak adaptovala, snad to bude i teď. Už přes tři roky jste rodič, tak jakou doma volíte výchovu?
Mádl: „Fanda je hodně rozvinuté dítě. Vývoj není závod, ale vnímám to. Je to především díky Kateřině, která se mu skvěle věnuje. Té bych dal zlatou medaili. Má trpělivost, dává mu čas. I my hledáme zlatou střední cestu. Já jsem spíš evoluční, ona revoluční.“

Strachová: Budete se ho snažit vést ke sportu?
Mádl: „Musím být pozorný, protože si myslím, že Fanda to bude mít hodně jako já. Určitě bude šťastný a úspěšný, když najde něco, co ho baví. Ale jeho rozstřel bude široký… Vidím to už teď, těžko říct, kam ho to potáhne.“

Strachová: Já mám osmiletou dceru a rozhodně bych si netroufla říct, že už někam směřuje.
Mádl: „Takže Fanda má čas.“

Tomek: Když se ještě vrátím k tématu společných prožitků, nebude to větší a větší problém? Já si pamatuju, že jsem se v dětství s rodiči díval na Nemocnici na kraji města. Možná mě to až tolik nebavilo, ale probírali jsme to, bylo to něco, co nás spojilo. Teď mi přijde, že je jednodušší odlítnout někam úplně jinam, kde už jako rodiče o světě dětí nebudeme nic vědět.
Mádl: „Na to bych řekl velmi jednoduše: ano. Mezigenerační téma to je a bude. Ale podle mě je to celkově ve společnosti. Máme už hodně málo, i v rámci generace, společných kulturních znaků. Dřív byly v televizi dva, tři programy, víc nic. Dneska je každý ve své bublině, kouká na něco jiného. Asi je to dobře v něčem… Ale já si pamatuju, že tehdy vyšel nový film, všichni jsme na něj šli, bavili jsme se o něm. Měli jsme z toho dobrý pocit. Nebo v televizi dávali Superstar a druhý den ve škole to bylo hlavní téma. Každý se zapojil, což už se teď vůbec neděje. Společnost je rozdělovaná, musíme na to chytře reagovat. Já si dokonce myslím, že se blížíme ke kolapsu a přijde obrovský náraz. Jenže i kolaps může být ozdravný. Když se v tom budeme pořád babrat, něco řešit, nořit a furt to bude blbý, je asi lepší, aby to narazilo a začali jsme znovu. Asi to tak bude.“

Strachová: Jak důležitou roli hraje v dnešním světě právě sport?
Mádl: „Už jenom kvůli rčení ve zdravém těle zdravý duch. Pro mě sport měl vždycky největší přínos v tom, že to byla hra na život. Jsou daná pravidla, a když tomu něco dám, projeví se to. Jenže nemusí. Někdy je to nefér kvůli lidem, počasí, dalším vlivům. Člověk si zvykne i na porážky, výhry. V tom je to nejcennější.“

Jiří Mádl otevřeně: Snil o zlatě, zažil podraz. Co mu dal hokej pro život i film?

HokejLukáš Tomek20. května 202612:00

Sport Magazín: režisér filmu Vlny, Fenomén Fotbal, drsná horolezkyně i plakát Menšíka

Hokejmag18. června 202607:30