Komunisté nám zabili obchod. Emigroval a jako první Čech hrál u konkurence NHL
V roce 1974 jsem už jako emigrant působil ve švýcarské lize v dresu SC Bern. Přesto jsem nepřerušil kontakty s českými přáteli a zůstával s nimi v pravidelném spojení. Příjemně mě potěšilo, když mi zavolal Richard Farda s dotazem, zda by za mnou mohl znovu přijet na dovolenou, stejně jako na začátku 70. let. Když dorazil, jeho syn ke mně nadšeně přiběhl. Všiml jsem si, že je Richardovo auto naložené mnohem více, než by odpovídalo čtrnáctidenní dovolené. Zeptal jsem se ho, jestli mi nechce něco říct. Potvrdil mi, že se do Československa nehodlá vrátit. Zároveň dodal, že po půlnoci přijede ještě náš společný kamarád Václav Nedomanský. Roční iSport Premium nyní za výhodnou cenu. Ušetříte 445 korun >>>
Narodil jsem se 15. března 1946 v Havlíčkově Brodě jako mladší ze dvou sourozenců. Můj otec Jaroslav Krupička vlastnil ve městě malé železářství, které založil už můj dědeček. Šlo o prosperující rodinný podnik s dlouholetou tradicí. Maminka Miroslava pracovala v advokátní kanceláři.
Krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 začaly celou společnost zasahovat zásadní změny, které se nevyhnuly ani naší rodině. Naše železářství bylo znárodněno a otec přišel o rodinný podnik. Místo toho nastoupil jako dělník do nedaleké cihelny.
Od dětství jsem měl velmi blízký vztah ke sportu, především k lednímu hokeji. Rodiče mě v mém nadšení vždy podporovali, za což jsem jim byl vděčný. Hokej mě natolik uchvátil, že jsem byl rozhodnutý jednou hrát na profesionální úrovni. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval, že v Československu nebylo možné živit se sportem jako profesionál.
Pravidelně jsem trénoval, trávil hodiny na bruslích a neustále se snažil zlepšovat dovednosti. Prvním důležitým krokem na této cestě bylo angažmá v juniorském týmu Jiskra Havlíčkův Brod.
V sezoně 1960/61 jsme vyhráli celostátní dorosteneckou ligu, pro mě však mělo vítězství hořkosladkou příchuť. Právě v té době se naše rodina stěhovala do Brna, a tak jsem závěr sezony už nemohl dohrát.
Spoluhráči ligový titul oslavili a na památku nechali vytvořit tablo s fotografiemi všech hráčů. Dodnes ho mám schované. Poslední místo, které bylo určeno pro mou fotografii, zůstalo prázdné. Je to pro mě dodnes tichá připomínka toho, že jsem u závěrečných okamžiků naší společné cesty nemohl být.
