Zemřel hokejový bohém Raděvič (†59): talent ho vynesl na olympiádu, životospráva srazila dolů
Kdyby měl lepší hlavu…Tak co? Hrál by nejspíš roky v NHL anebo by byl minimálně součástí zlaté generace českého hokeje s tituly z MS. Radim Raděvič, jenž v sobotu ve věku nedožitých 60 let v Opavě zemřel, měl obří talent. Jenže s ním špatně nakládal. „Říkali jsme mu Mixér,“ přibližuje pro iSport jeho bývalý spoluhráč Juraj Jurík. Byla to narážka na to, jak šikovný útočník s pukem na holi rád míchal, mazlil se s ním. Uměl s ním divy. „Byl by famózní hokejista, kdyby…,“ nechá větu nedokončenou. A o to „kdyby“ právě jde. Svou kariéru prošustroval.
Trenéři měli s Radimem Raděvičem těžké pořízení. Legendární Eduard Novák ho na sklonku osmdesátých let minulého století vyhodil ze Zlína, protože ho ve čtyři ráno našel popíjet v baru.
Rozhodně nešlo o hráčovo jediné provinění proti životosprávě. Podobný konec zažil ve Vsetíně či v Kometě. Opavský rodák miloval hokej i flámy. Jeho tahy nočním městem byly až příliš časté na to, aby souběžně s tím budoval veleúspěšnou kariéru.
S talentem si vystačil jen do určité úrovně a věku. Na vrcholu byl hodně mladý, už na vojně v Trenčíně. Hlavně ročník 1987/88 zastihl Raděviče ve famózní formě. V dresu Dukly odehrál 44 utkání, dal 17 branek a na 32 přihrál. Většinou svému centrovi Vladimíru Růžičkovi (na druhém křídle hrával Martin Hrstka), s nímž následně odjel na olympijské hry do Calgary.
Aby mohl odletět do Kanady, musela mu disciplinární komise snížit trest za napadení rozhodčího v duelu s Litvínovem z ledna 1987. Trenčínský bohém dal tehdy sudímu „hlavičku“, hokejkou se do arbitra pustil také litvínovský reprezentant Petr Rosol.
Raděvič dostal původně nepodmíněnou stopku na 18 měsíců, Rosol na celý rok.
Po vojně na Slovensku a olympiádě se rebel s extrémně šikovnýma rukama vrátil do Zlína. „Jako superstar,“ podotýká Jurík. Těsně předtím měl Raděvič v úmyslu získat německé občanství jako někteří jeho krajané a hrát ve Freiburgu tamní soutěž. Místo toho na přání vedení Zlína (chtělo vyšší odstupné) nakonec odletěl na kemp do Bostonu porvat se o místo v NHL. I proto, že nebyl draftován a neuměl anglicky, ve tvrdém konkurenčním prostředí neuspěl a brzy zase oblékl zlínský dres.
„Málokdo chce, aby tam hrálo více hráčů z Československa,“ vyprávěl po návratu. Odsun na farmu v Kansas City odmítl. Stýskalo se mu po rodině, navíc by tam bral málo peněz.
Po hokeji těžko sháněl práci
Rychle nabytá sláva ovšem zanechala na křídelníkovi stopy. Jeho výkonnost šla postupně dolů, životospráva se zhoršovala, přicházely problémy s trenéry. Motivace k tvrdé práci se vytrácela. Jen talentem už porevoluční profesionálnější režim neutáhl.
Hokejem si i vydělával v nižších rakouských a německých ligách, rodné Opavě pomohl k postupu do nejvyšší soutěže. Typicky se starou Jofou na hlavě. „Měl rád hokej i život. To ho pak doběhlo,“ mínil Jurík. „Když se vrátil z olympiády, nosil tašku Calgary, kterou nafasoval. Dělali jsme si z něho srandu,“ vybavuje si.
Po aktivní kariéře se Raděvič potýkal se životem, složitě hledal uplatnění na pracovním trhu. Chvíli podnikal ve stavebnictví, ale zlatý důl to nebyl. K tomu ho dlouhodobě trápily šelest na srdci a vysoký tlak, už jako hráč procházel různými vyšetřeními.
V sobotu v Opavě náhle zemřel. Zůstal po něm dospělý syn Radim, který s hokejem seknul v šestnácti letech.
