Nečas starší: Neblázněte! Děti po drilu vyhoří. V čem chybují rodiče sportovců?
- Martin Nečas starší v podcastu popisuje cestu svého syna do NHL a varuje před přetěžováním malých sportovců.
- Podle něj až 95 procent dětí při rané specializaci vyhoří, proto u syna klade důraz na všestrannost a charakter.
- Připomíná i jednání o pohádkové smlouvě v Coloradu, kde si hokejový útočník stál za svou reálnou hodnotou.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Jeho syn hraje v jednom z nejlepších útoků planety. Naposledy získal sto bodů v NHL, vyhrál Zlatou hokejku, je mistrem extraligy i světovým šampionem. Ročně si vydělá asi 240 milionů korun. Martin Nečas starší (59) v podcastu Branky, děti, rodiče popisuje jeho cestu na vrchol a ostatní nabádá: „Neblázněte!“ Mluví o nebezpečí vyhoření a popisuje, proč se mu osvědčila sportovní všestrannost. Nabízí spoustu praktických rad, jak si udržet zdravý rozum.
Sám vrcholově reprezentoval v běhu na lyžích, sport má v krvi. Manželka hrávala basketbal, hlavním mottem v rodině byl pestrý pohyb. „Považuju za klíčové, ať si děti vyzkouší všechno. Tam se totiž ukáže jejich pohybová dovednost a ty, které jsou rozhýbané a šikovné, mohou dělat jakýkoliv sport,“ hlásí Nečas starší, šéf a duše hokejového klubu ve Žďáru nad Sázavou.
Syn Martin (27) válí v týmu Colorado Avalanche, v roce 2024 získal světové zlato v Praze. Hrdý otec mluví i o jeho přítelkyni Nykki, hvězdě Instagramu. „Skvěle si rozumí, navíc jsem rád, že je to Češka,“ hlásí kritik rané specializace, pro nějž je téma dětský sport srdeční záležitostí.
Strachová: Byl sport ve vaší rodině něco, co se dědilo z generace na generaci?
Nečas: „Úplně přesně. Já to zažil u nás, manželka také. Byli jsme čtyři bráchové, vždycky jsme se řezali a neustále něco vyváděli. Táta byl super v tom, že ač byla tvrdá doba komunismu, měli jsme všechny sportovní potřeby. Sehnal nám lyže, kopačky i tenisové rakety a všechno s námi hrál. Já jsem šel v jeho šlépějích. Furt totiž tvrdím, že začátky jsou v rodinách. Jestli mají rodiče ke sportu vztah a sportují s dětmi, ony jsou prostě opičky a opičí se. Stejně jsme vedli i starší dceru Anetu, dělala s námi všechny sporty a dnes dělá trenérku ve fitku.“
Janda: Je tedy důležité si v mládí vyzkoušet všechno možné?
Nečas: „Ano, podle mě je to základ. Ukáže se pohybová dovednost a já vždycky tvrdím, že děti, které jsou šikovné a rozhýbané, mohou potom dělat jakýkoliv sport. Samozřejmě, někdo má předpoklady k individuálnímu, jiný ke kolektivnímu.“
Odmala byl všestranný
Janda: Kdy jste na Martinovi poznal, že jeho cesta směřuje právě k hokeji?
Nečas: „Kolem šesti, sedmi let jsme zkoušeli všechno, ale k ledu měl asi největší vztah. My už jsme ho od tří let učili bruslit, celkově byl strašně všestranný, hrál fotbal, tenis, hokej i ping pong. Ale hokej jsme měli v rodině od manželky, byla za svobodna Plachá a její brácha Jirka hrál za Žďár druhou ligu.“
Strachová: Takže se doma řešil hokej.
Nečas: „Když přijel děda Plachý, hned se o něm mluvilo. Chodili jsme se dívat na zápasy, a protože děti chtějí být zajímavé, tak to v nich zakoření. Obzvlášť když přijde děda nebo strejda a ptá se: Tak co hokej? Já ho ale nikam cíleně nesměřoval, normálně jsme chodili dál na fotbalové i tenisové tréninky. Nějaké už jsme nestíhali, ale neustále jsme to kombinovali. Protože každá hra vám něco dá. Byl neskutečný. Přišel jsem po jeho hokeji domů z práce, z Kolbenky, lehl jsem si úplně utahaný na gauč a on po mně skákal: Tati, slíbil jsi mi tenis! Říkal jsem, že jdeme jen na třicet minut, ale nakonec to byly dvě hodiny. Já ho totiž nikdy nenechal vyhrát, pořád hlásil: Ještě jeden set!“
Janda: Kdy se to zlomilo, že vás porazil?
Nečas: „No, dlouho jsem odolával. Mám dojem, že to bylo někdy v sedmnácti, osmnácti. Ve Žďáře máme partičku, chodíme s klukama, hrával jsem celkem dobře.“
Střed těla je základ
Strachová: Syn toho musel mít hodně. Jak jste to kloubili se školou?
Nečas: „Do školy jsme normálně chodili a zvládali trénovat i před ní. Brzo ráno. A to bylo super, protože se hrály hry nebo se dělala obratnost. Skákalo se přes švédské bedny, kluci dělali salta do měkkých žíněnek. Prostě blbli, samé kravinky. To je bavilo nejvíc. Jakmile ostatní viděli, jaká je tam sranda, najednou začali chodit všichni. K tomu jsme už před patnácti, sedmnácti lety cvičili s TRX, nebo na bosu balonech s trenérkou rychlobruslení Idou Stárkovou Krškovou. Někteří brblali: My na sucho nechodíme, my chceme rovnou na led. Ale tam se dělal střed těla, což je za mě naprostý základ, abyste jako komplexní sportovci neměli problémy se zraněními. Všestranný pohyb je alfa a omega. Funguje i jako prevence zranění. Právě na tom jsme si hodně zakládali. Klukům se věnoval trenér Martin Sobotka, na kterého nedám dopustit. Je třeba vyzkoušet si všechno a dítě, které je rozhýbané a šikovné, může potom dělat jakýkoliv sport.“
Strachová: Bylo pro Martina těžké rozhodnutí, že nakonec musí zvolit hokej?
Nečas: „Ne ne, vyplynulo to úplně přirozeně. Jak říkám, základem bylo, že jsme se doma všichni hýbali. Rodiče jsou v tomto ohledu největšími vzory.“
Janda: Vy jste hodně proti rané specializaci. Zastánci drilu říkají, že kdo nezačne bruslit ve třech letech a není na ledě denně, nikam to nedotáhne. Jiní zase vyzdvihují všestrannost. Jak byste argumentoval vy?
Nečas: „Jsem přesvědčený, že nemá smysl drilovat dítě od začátku jen na jeden sport. Dneska rodiče blázní, v pěti, šesti letech děti objíždí v létě jeden kemp za druhým. Jasně, někdo na to má předpoklady a vydrží. Ale podle mě 95 procent z nich vyhoří.“
Janda: Tohle v našem podcastu opakujeme často, ale rodiče to nechtějí slyšet.
Nečas: „Děti jsou pak přehlcené. Nechci nás srovnávat se severskými zeměmi, ale tam jdou jinou cestou. Jsem přesvědčený, že kdybychom u nás nebláznili a učili děti všestrannosti, jednou jich bude dobrých třeba dvacet procent. A ne pět. Navíc je obrovský rozdíl v biologickém věku. Některý kluk je o dva roky opožděný, jiný je obrovský, v osmi letech dá zničehonic pět gólů, protože gólmani jsou malincí a on jim to zvedne pod břevno. A rodiče už v něm vidí hráče NHL. To je strašný omyl.“
Strachová: Navíc jde i o mentální svěžest, že? Když toho dělají víc, jsou psychicky odpočinutější a potom se do toho vrhnou o to víc.
Nečas: „My jsme začali do hokeje víc šlapat až v nějakých deseti, jedenácti letech, když už jsem viděl, že zvládá všechny sporty, je rozhýbaný a ten hokej ho baví nejvíc. Až pak jsme ve dvanácti začali jezdit do bruslařské školy k Jardovi Pytlíkovi na techniku bruslení. Obrovsky nám pomohly i turnaje. Potkávali jsme Spartu, Slavii. Kluci se hecovali, snažili se posouvat. A hlavně: měli mezi sebou neskutečnou partu. Byli jsme ze Žďáru, malého klubu, ale o to víc měli motivaci, aby se dokázali vyrovnat i těm věhlasnějším. Ve zlatém věku motoriky bych navíc vůbec netlačil na nějakou velkou organizaci hry. Dělal bych hlavně soutěže a hry, které děti nesmírně baví a zároveň je podle mě nejvíc rozvíjejí.“
Zachovi měli individuálnější přípravu
Janda: Vy sám jste byl vrcholovým běžcem na lyžích, proč Martina nezlákala spíše bílá stopa?
Nečas: „Já jsem původně ani neměl ambici být běžcem na lyžích, daleko víc mě bavil fotbal, hokej a tenis. V páté třídě mě ale vybrali do lyžařského sportovního střediska v Novém Městě. Tamní trenér objížděl vesnice. Paní učitelka mu řekla, že jsem šikovný, a vzali mě na základě přespolního běhu, který jsem vyhrál. Myslel jsem si, že budeme běhat jen velké objemy, ale měli jsme výborného trenéra, který s námi dělal i gymnastiku, atletiku a hrál s námi všechny sporty. To mě neskutečně posunulo a posloužilo mi to jako vzor v tom, že lyžování není o tom, abyste byli v šesté třídě mistry republiky, ale o budování širokého základu. A jsme zase u stejného tématu…“
Janda: Byl jste hodně v kontaktu s Pavlem Zachou starším. Řešili jste to spolu? Co říkáte na jeho metodu mířeného tréninku už od narození?
Nečas: „Potkávali jsme se docela často, Pavel hrál ve Velkém Meziříčí, což je od nás kousek. Jeho otec zvolil víc individuálně zaměřenou přípravu, prostě se Pavlovi věnoval a cepoval ho odmalička. Měli neskutečný režim, co se týče plánování tréninků, jaký měli řád. Já sice nejsem zastáncem tohoto přístupu, podobnou cestu bych nezvolil, ale na tom je hezky vidět, že je víc možností dostat se na vrchol. Strašně důležitá je ale vždycky pracovitost, soutěživost a pokora. Bez toho nedojdete nikam.“
Janda: Nechybí dnešním dětem spontánní hra na ulici, která je hodně naučí?
Nečas: „To byla naprosto nejlepší forma hry, děti bavila. Martin měl výbornou partu, kluky jako Kautíka (Martin Kaut) nebo Tomáše Havránka, bydleli přes ulici. Postavili jsme dům nad rybníkem, a když se vrátili z tréninku na ledě, vyhrnul se flek a hokej se u nás mastil dál. Děcka si to navíc rozdělují sama, musí se v partě umět prosadit a řídit si to. Dneska je všechno řízené, víceméně plní, co jim řeknou trenéři. Ulice je ale uměla vychovat sama.“
Strachová: Naučila je umět se prosadit, že?
Nečas: „Lídři se spontánně vyprofilují, protože ne každý si dovolí ostatní vést. Tam se ukáže, kdo na to má. Nebo když jdeš navíc hrát se staršími, zjistíš, že to fyzicky neuhraješ, tak to musíš udělat chytře přihrávkou a přemýšlet u toho. A díky tomu jsi pak jako hráč mnohem košatější. Chápu, že dneska je jiná doba. Telefony, počítače… Za nás jsme ani nebrali, že jsme trénovali, protože jsme byli neustále venku, čas hrozně rychle utíkal. Ve Žďáru jsme se to ale snažili dělat podobně. V rámci tréninku jsme si šli jednou zahrát proti klukům z fotbalu. A ti naši je normálně porazili! Byli totiž ze všech sportů strašně rozhýbaní a soutěživí.“
Kouzlo toho nechtít prohrávat
Strachová: A je Martin soutěživý? Bylo to vidět už odmala, že chtěl být vždycky lepší?
Nečas: „Neskutečně, dodneška ho to drží. To je prostě kouzlo toho, že když nechceš prohrávat, musíš udělat něco pro to, abys příště už neprohrál.“
Strachová: Platí i u něj, že každý velký šampion se musí naučit nejdřív prohrávat?
Nečas: „Jasně, soupeř hrál dobře, musíš být pokorný. Rodiče a trenéři to ale musí dítěti správně vysvětlit. Prohráli jsme, nevadí, my jsme měli být zkrátka lepší. Ono devadesátkrát potřebuješ prohrát, abys desetkrát mohl vyhrát. To je kouzlo sportu.“
Janda: Z toho, co říkáte, se zdá, že kromě hokeje jste dbal i na budování charakteru. Na co jste se z pozice táty zaměřil?
Nečas: „Nikdy jsem neměl ambici, že musíme mít hned úspěch. Viděl jsem, že karty se ve sportu rozdávají jindy. Všechno má svůj čas, musí to přirozeně plynout. Je důležité, aby dítě mělo široký základ, potom se může dostat třeba až do dospělé reprezentace. Tohle je podle mě velký problém českého sportu. Máme ambiciózní trenéry, kteří chtějí už být v páté třídě mistry republiky, místo toho, aby děti postupně rozvíjeli a posouvali dál.“
Janda: Je pravda, že máme hodně úspěšných sportovců v mládežnických, dorosteneckých nebo juniorských kategoriích, ale pak se to často nepřetaví do dospělosti.
Nečas: „Ano. A kolikrát do toho vstoupí i ambiciózní rodiče. Pokud trenér není opravdu vzdělaný a pevný v tom, co chce dělat, může jim ustoupit. A to je problém. Proto říkám, že trenér je strašně důležitý. Když je dobrý, zvládne ukočírovat i rodiče. Ti mu důvěřují a jdou s ním tou cestou, které věří. Jak už jsem zmínil, nedám dopustit na trenéra Martina Sobotku, který vedl naše kluky. Nenechal se zbláznit tím, co říkali ostatní. Pamatuju si, jak někteří rodiče namítali: Vždyť jinde už v páté třídě trénují založení útoku a my tady pořád jen bruslíme kolem kuželů a děláme obratnostní věci. Trenér jim odpověděl: Tak jo, já vám ukážu trénink. Zkusíme založení útoku. Jenže kluci si ani nepřihráli a většinu času na ledě jen postávali. A přesně o tom to je. Trenér musí poznat, kdy je pro děti nějaký trénink ještě příliš náročný. Kolikrát je úplně jednoduchý ten nejlepší. Osvojí si bruslení, naučí se pracovat s hranami. To jim dá daleko víc než to, že se postaví na tři místa, přihrávají si a většinu času stojí. My jsme neustále opakovali jízdu kolem kuželů, věci na obratnost. Bruslení byl základ.“
Dnešní móda mama hotelů...
Strachová: Jak jako rodič poznám dobrého trenéra? Když budu chtít dát dítě třeba na hokej, koho bych měl hledat?
Nečas: „Za mě je strašně důležité, aby byl trochu učitel. Aby si uměl děti získat na svou stranu a opravdu je něco naučil. To totiž vůbec není jednoduché. Dril dokáže připravit každý, ale získat si děti a vést je postupně po malých krůčcích, to je něco jiného. A vůbec bych se nebál dalších sportů. Třeba basketbal je podle mě na tréninku úplně famózní. Je v něm rychlý pohyb, princip přihraj a běž. Spousta sportů má něco podobného. A právě při takových věcech už vidíte děti, které mají cit pro hru. Protože devadesát procent dětí přihraje a zůstane stát. Některé ale přihrají a hned se pohybují dál.“
Janda: Jak u vás probíhal takzvaný car coaching, tedy probírání chyb s rodiči v autě po zápase?
Nečas: „Vidíte, další zajímavé téma. My jsme autem nejezdili, ale jako celá parta autobusem. Dnešní móda mama hotelů, kdy si každý jen odveze a doveze toho svého kluka autem, je za mě úplně špatně. Okrádá je to o týmovou chemii, když dělají kluci v autobuse bugr a tmelí se. My měli ve Žďáře neskutečnou partu i mezi rodiči, a z toho jasně pramení parta dětí. Oni vidí, co dělají rodiče. Jezdili jsme všichni společně po sezoně na dvou až třídenní soustředění, stálo nás to pár korun a všechny to ohromně bavilo. Na závěrečné se hrál minigolf, opékalo se prase, popíjelo se, a když děti vyhrály soutěže, mohly nás trenéry večer za odměnu vyzvat na zápas. A řezali se s námi, protože pro ně byla čest hrát proti nám.“
Janda: Na co jste ještě dával při výchově pozor?
Nečas: „Vždycky jsem chtěl, aby byl Martin výborný do party. V kolektivním sportu je charakter nesmírně důležitý. Když jsou kluci malí a vyčůraní, tak s partou sice někdy vykývou, ale jak dospívají, tak v kolektivu hned všichni poznají, kdo je jaký. Parta si to mezi sebou vyřeší sama. Kdo zapadne, kdo ne. A čím úspěšnější sportovci, se kterými jsem se i teď v Americe potkal, tím víc mně připadá, že jsou to charakterově fajn lidi. Není to o namyšlenosti, je u nich vidět strašná pokora.“
Nikam nespěchat
Strachová: Kdy přišel pro Martina zlomový přestup jinam? A nelákalo vás jít z menšího oddílu do většího?
Nečas: „Lákali nás už od páté, šesté třídy. Třeba do Chomutova, nabízeli i peníze. Odmítal jsem, říkal jsem: Neblázněte, děláme to doma dobře a máme super partu. Za mě je přirozený, aby dítě zůstalo u rodiny co nejdéle. Nikam nespěchat a hlídat domácí stravu a životosprávu. Navíc je třeba mít rozum. Dneska je to blázinec, už malé děti lákají, aby hrály jinde. Že prý musejí hrát žákovské ligy. Za mě to je nesmysl. Dítě potřebuje být u rodičů a ne, aby jezdilo do sousedních měst a hodiny týdně trávilo v autě. Rodiče by měli být i trpěliví. Stává se, že podlehnou vábení, protože jim někdo říká: Vezměte tu nabídku, jiná nemusí přijít! Vždycky říkám, že jestli je kluk dobrý, přijdou další a ještě lepší. Nemá cenu bláznit. Od páté třídy jsem vždycky zájemcům poděkoval s tím, že zůstaneme doma.“
Janda: Až potom jste začali uvažovat o Kometě?
Nečas: „Martin hrál za Žďár a nenechali jsme se rozhodit tlaky, že tam nemáme adekvátní podmínky. My jsme navíc v té době hráli extraligu. Kluci si ji sami vybojovali, takže jsme nastupovali proti nejlepším týmům. Neviděl jsem důvod, proč něco uspěchat. Často jsem poslouchal, že podmínky ve Žďáře se s velkými kluby nedají srovnávat. Jenže já oponoval: Podívejte se, vždyť my taky hrajeme extraligu. A protože nás nebylo tolik, ti nejlepší kluci měli možná o třetinu větší vytížení. Tým na nich stál a pro jejich rozvoj to mělo svoje výhody. Někdy je to i o štěstí. U nás to bylo, že se pak ozval Libor Zábranský, majitel Komety. Udělal na mě velký dojem. Odchod se ještě trochu oddálil, nechtěli jsme podrazit trenéra Sobotku u nás, takže nakonec odešel do Brna později, když mu bylo patnáct. Libor mi pak řekl, že mám správně srovnané priority. Mluvil o tom, že mu dá prostor, což se taky stalo. Byl to z naší strany skvělý krok a Kometě jsme vděční.“
Janda: Tam se syn potkal i s bývalým skvělým útočníkem Martinem Eratem, což byl další klíčový muž pro jeho herní růst.
Nečas: „To bylo obrovské štěstí. Martina vytáhli po Memoriálu Ivana Hlinky do extraligového áčka a on měl jen nějakých 65 kilo. Měl jsem ohromný strach, říkal jsem si: Tam mi ho zmastí! Protože jsem v lize viděl vysoké rabiáty. Ale Martin byl pro něj neskutečný vzor a ochránce v týmu. V jednom zápase po synovi někdo záměrně šel, aby mu hokej trochu zprotivil, a Erat se ho hned v bitce nekompromisně zastal. A to se v životě snad nepral! Byl jsem z toho tak dojatý. Chtělo se mi až brečet, já jsem zkrátka taková plačka. Říkal jsem pak Martinovi, ať si váží toho, že je v kabině Komety, a pořádně poslouchá starší kluky. On to dělal, a jelikož byl pokorný, další starší hráči jako Erat nebo Leoš Čermák ho parádně přijali a podrželi.“
Janda: Ale ani tak nedostal nic zadarmo.
Nečas: „V žádným případě, musel si to vybojovat. Makal na sobě. S tréninkem nikdy neměl problém, odmala byl dříč.“
Vštěpovali jsme mu pokoru
Strachová: Je vidět, že jste k sobě měli hodně blízko. Nastal moment, kdy jste se od něj musel už trochu odstřihnout a stáhnout se?
Nečas: „Kolem odchodu do Brna. Už jsem viděl, že je dobrý. Když jsme pak do něj i s Martinem Sobotkou trochu šili a měli výtky, odsekl: Tati, co furt máš, vždyť jsem dal tři góly! Doma jsme se o tom bavili, někdy jsme mu připomněli, že nějakou branku zavinil.“
Janda: Musel jste dohlížet, aby mu rychlý progres nestoupl do hlavy?
Nečas: „No jasně. Ale naštěstí se to nikdy nestalo, pořád jsem se mu odmala snažil vštěpovat pokoru. A jak už jsem zmiňoval, být mu dobrým vzorem. On byl hokejem skutečně posedlý, byl to až pacient. V tu dobu měl nejradši Ovečkina, takže ho pořád sledoval. Hodně toho nakoukal, spoustu dovedností si přisvojil i tím, že je neustále sledoval a pak piloval. Znal všechny týmy, hráče.“
Strachová: Sledujete všechny jeho zápasy v NHL?
Nečas: „Ano. 99 procent z nich živě. Někdy jsem unavený, ale neodolám.“
Strachová: Pořád se s vámi radí?
Nečas: „Voláme si často, ale už mu neradím. Je někde jinde, sám ví, co má dělat. Ale platí to, o čem jsme se bavili od dětství. Důležité je, aby byl týmový hráč. Tohle má v sobě odmala. Pořád má radši, když může přihrát. Třeba mohl před časem dát gól do prázdné, čímž by završil hattrick, ale krásně to dal Landeskogovi. Tohle všichni vyzdvihli a tým mu to potom vrátil. Je to prostě fajn kluk do party, a když na konci sezony mohl dát sto bodů, spoluhráči mu pomohli. Hráli na něj, což taky bylo krásný gesto.“
Strachová: To asi máte radost, když má takové hodnoty?
Nečas: „Já to měl v sobě vždycky takhle, on taky. Ale teď mu někdy říkám, ať se podívá na Kanaďany, kteří jsou vychovaní jinak. Jedou tři na jednoho a ten, co to vede, to prostě nabombí na bránu. Martin má výbornou střelu, o tom žádná, ale vždycky radši přihraje. Kdyby byl větší sobec, asi by gólů měl víc. Ale on je prostě takový. Je to o chemii mužstva. Pokud ostatní zjistí, že je férový a týmový, každý ho respektuje.“
Z velkých peněz se nepodělal
Janda: Martin se dostal do pozice jednoho z nejlepších hokejistů NHL. Podepsal krásnou smlouvu. Jak vy, rodiče, na to koukáte? Nehlídáte si trošku, aby mu peníze nezamotaly hlavu, nebo je od dětství správně nastavený, že se to stát nemůže?
Nečas: „Věřím tomu, že nic takového nehrozí. Už před lety měl možnost podepsat skvělou smlouvu na osm let v průměru za šest milionů dolarů. Já mu říkám: Ty jo, to je miliarda! Já bych to asi bez váhání vzal… Ale on stál pevně nohama na zemi a hlásil: Tati, já to prostě nechci podepsat. Vím, že jsem lepší hráč, a potřebuju dostat lepší peníze. Nešlo mu o samotné finance, ale o pozici v týmu. Věděl, že na to má dovednosti, chce hrát první lajnu a přesilovku. Vždycky v sobě měl neskutečnou ctižádost, z velkých peněz se nepodělal a tehdy v Carolině podepsal jenom krátký dvouletý překlenovací kontrakt.“
Janda: Pak se mu to ale vrátilo, před necelým rokem uzavřel s Avalanche osmiletý kontrakt na 92 milionů dolarů, téměř dvě miliardy korun.
Nečas: „Vyplatilo se mu to. Když jsme u vyjednávání nové smlouvy byli, hned první nabídka byla neskutečně férová: asi deset milionů na osm let. Zase jsem si říkal, že bych vůbec nepřemýšlel a podepsal. On ale odpověděl, že má skvělou pozici, věří si a může dál vyjednávat. A ty peníze skutečně dostal. Colorado bylo pod tlakem, protože Martin hrál výborně, byl mezi třemi, čtyřmi nejlepšími v kanadském bodování ligy, nastupoval v lajně s MacKinnonem a Makarem, což bylo naprosto famózní. Kdyby nepodepsal, po sezoně by byl volný hráč a měl by pochopitelně nabídky i z jiných týmů.“
Janda: Ukázalo se, Colorado pro něj bylo správnou volbou.
Nečas: „S týmem byl od začátku sezony, takže už si to osahal. Protože když ho vyměnili za Rantanena, bylo to trošku rozpačitý, říkalo se, jak si to sedne. Ale další ročník byl zlomový. Martin přišel po létě neskutečně nasekanej a skvěle připravený.“
Janda: Navíc se vůbec nezdá, že by ho lukrativní kontrakt zbrzdil, minulý ročník odehrál báječně.
Nečas: „Chemie v týmu naopak nádherně gradovala. Poznali se už v létě, chodili na golf, sblížili se v přípravném kempu a šlo to úplně nahoru. Martin moc dobře znal svoji cenu a nenechal se rozhodit tím, že by od jiných týmů po sezoně mohl dostat víc. Podívejte se, jak se smlouvy rozjely, to jsou neskutečné částky. Ale chtěl zůstat v Coloradu. Viděl, jak si kabina perfektně sedla, že ho hráči jako MacKinnon a Landeskog velice respektují. Chtěl hodně dobré peníze, to ano, ale už nepřemýšlel nad tím, že někde jinde dostane o dva, tři miliony víc. Líbilo se mu tam životně, nesmírně si sedl s týmem a vede je i výborný trenér, který vyznává systém hry na kotouči, což Martinovi naprosto přesně sedí.“
Janda: Staráte se o to, co s penězi dělá, nebo to vyloženě necháváte na něm? Má od vás finanční gramotnost z dětství?
Nečas: „Odmala jsme ho k tomuhle vedli a je super sledovat, že mu prachy do hlavy zkrátka nestouply. Pořád zůstává svůj. Naopak, myslím si, že teď ještě víc vyspěl a fakt si na to trpělivě počkal. Měl to vždycky takhle nastavené. Věřil si, znal dokonale svou hodnotu a až když to dolezlo na požadovanou hranici, podepsal. Ale pořád je u něj na prvním místě mužstvo.“
Janda: Tím pádem sní o Stanley Cupu.
Nečas: „Ano, o tom to je. Individuální statistiky jsou fajn, ale týmový úspěch je nejvýš. I Martin moc dobře ví, že je to o mužstvu.“
Nejít na trénink? Neexistovalo
Strachová: Hodně jsme se bavili o vás a o Martinovi, ale jakou roli hrála od začátku maminka?
Nečas: „Neskutečnou. Martina dřív hrávala basket a její brácha hokej. Když jsme se brali, byl jsem vrcholový sportovec, trénoval jsem dvoufázově. Ona moc dobře věděla, že sport je u nás na prvním místě. Martinovi udělala obrovský servis, všude ho podporovala, obětavě jezdila na zimáky. My jsme pro hokej zkrátka všichni žili. Dovolené se vždycky zařizovaly čistě podle něj. Spousta rodičů vám dneska řekne: My jdeme k babičce, na trénink nepřijdeme. U nás neexistovalo nejít na trénink nebo zápas kvůli babičce. K ní můžeš jet, až když se netrénuje.“
Janda: A byla maminka tím, kdo ho konejšil, když měl nějaké trápení?
Nečas: „Jo, trošku ano. Ale uměla mu dát taky pěknou čočku. Když se na ledě na něco vyflákl nebo nehrál dobře, dovedla mu to dát doma pořádně sežrat.“
Strachová: Jak často létáte do Colorada a stihnete si tam třeba zalyžovat? To víte, musím se zeptat…
Nečas: „Není vůbec čas. Kdo to nezažil, těžko pochopí. Lidi si říkají, kolik mají sportovci peněz, ale neví, co za tím je. Je to hrozný šrumec, někdy i dva zápasy ve dvou dnech. Byl jsem v NHL v rámci výjezdů otců, a za týden jsem byl z toho přejíždění po hotelech tak strašně unavený! Oni do toho musí ještě hrát zápasy. (smích) Je na nich vidět, že jsou profíci, sauny a ledové kádě jsou na denním pořádku. Martin si je kvůli regeneraci pořídil i sem do Prahy.“
Janda: Martin je se snoubenkou Nykki velmi populární, na Instagramu mají spoustu sledujících. Sledujete jejich sociální sítě a jejich americký život?
Nečas: „Já jsem stará škola, Instagram moc neřeším. Ale přehled mám. Nykki je moc fajn. Jsem obrovsky rád, že jsou výborní parťáci, mají společné zájmy. Jedou na dovolenou a mají hotel hned na golfovém hřišti… Sleduje s ním i americké fotbaly a skvěle si sedli. Což se mi líbí, že mají super vztah. I k nám je moc fajn. A hlavně jsem rád, že je to Češka.“
Janda: Je to pro vás důležité?
Nečas: „No jasně. Já jsem patriot. A hlavně vůči potenciálním vnoučatům… Kdyby byla Američanka nebo Kanaďanka, nikdy nevíte, jak je povede. Navíc budou přes oceán, a co my, prarodiče? Pro mě je rodina důležitá a chci, aby byla pohromadě. Včetně vnoučat. V tom je Nykki super, mají krásný vztah. Jsou partneři, zasnoubili se, mají svoje bydlení, ale jsou i super parťáci. Rodinné zázemí je pro každého sportovce zásadní. A Martin je s Nykki spokojený.“
Janda: Takže už se těšíte na vnoučátka, dokud jste ještě plný sil?
Nečas: „Ano, tlačím i na dceru Anetu! (smích) Dokud jsme ještě v ranku a můžeme s nimi sportovat. Mě hrozně naplňuje, když přijdu u nás ve Žďáru do kabiny dětí. Neskutečně omládnu.“
Janda: To jejich nadšení musí být obrovské. Během léta jste měli i hokejovou školu v Brně.
Nečas: „Když to děti baví, je to super. Vždycky se v kabině musí pustit nějaký bigbít, zkrátka musí být sranda. O tom to je. Oni si zapínají to jejich duc-duc, my trenéři hned zavelíme: Nám pusťte Goťáka nebo Vondráčkovou! To bylo už i za časů Martina. Když se o víkendu vyhrálo, v pondělí přijdeme a v reprácích slyšíme Goťáka na oslavu. A kluci říkali: Trenére, to je pro vás! My jsme jim poděkovali, ale hned jsme dodali, že makat se bude i tak. Chemie je důležitá. Mezi hráči, trenéry, ale i rodiči.“





























