Tuhle věc mám na své práci nejradši… Se svými kolegy se často dostaneme na místa, o nichž si běžný fanoušek jen nechává zdát. Máme možnost poznat i ty největší hvězdy jinak než jen coby dokonalé stroje na sportovní výkon.
Pohybujeme se v zákulisí a jsme prvními, s kým hráči po zápasech mluví o tom, co právě zažili.
Letos ve Stockholmu nás ale stejně něco překvapilo i v tomhle ohledu. A to tak, že docela dost a nečekaně.
Zrovna jsme vyndávali kufry z autobusu, který nás přivezl k hotelu kousek od centra, v němž tady bydlíme, když nám začaly být povědomé postavy v hotelovém lobby.
„Hele, ten s tím telefonem, není to Giroux?“ „Co by tu dělal?“ „No ne, je to on! Hele, a Simmonds! Třeba si nás bude pamatovat z Liberce…“ Páni! Kanadský supervýběr, parta zářivých hokejových celebrit, bydlí pár pater nad námi. Ostatně, támhleto zrzavé vyžle s čepicí s rovným kšiltem naraženým do čela, to je Brian Campbell, jeden z nejlepších ofenzivních beků NHL.
Že by se Kanaďané drželi nějak stranou?
Kdeže… Na obědy, večeře a týmové mítinky mají sice vyhrazené své salonky, snídaně ale absolvují úplně stejně v přeplněném lobby jako zbylí smrtelníci, rozuměj hosté typu japonských kravaťáků či obyčejných turistů. Člověku se tak třeba stane, že podává nůž na máslo Jordanu Eberlemu, šunku si hned vedle něj bere Andrew Ladd a u vedlejšího stolu se Jordan Staal láduje hromadou míchaných vajíček. Chvílemi to je docela sranda, je dobré si dávat pozor, abyste moc necivěli.
Ale s tím mají problém i ti z druhé strany barikády. Zatímco jsem se totiž v sobotu ráno sytil jogurtem, po schodech nad námi si to štrádoval Steven Stamkos, naprostá střelecká extratřída současnosti. Jen tak si tam bloumal, rozhlížel se, koukal. Asi by si taky dal…
