Působí nenápadně, ale na slavném Giro d´Italia na sebe umí upozornit. Jan Hirt si na slavné italské Grand Tour před dvěma lety řekl o angažmá v Astaně a i letos bylo českého závodníka v horách hodně vidět. Jak tento cyklista se smyslem pro humor se sportem, který je nyní jeho obživou, začínal? Co ho dokáže naštvat v pelotonu a jak se dívá na fanoušky, kteří berou závodníkům bidony téměř z pusy?
Je to téměř dva týdny, kdy jste dokončil Giro d´Italia. Jak dlouho trvá, než se člověk z takového závodu oklepe?
„Myslím, že je to hodně individuální. Záleží, jak závod pro každého probíhá. Někdo třeba začíná čerstvý, ale pak už končí unavený, takže se pak z toho i dýl dostává. Ale ten, kdo končí Grand Tour relativně čerstvý, zregeneruje rychle.“
Vy jste na tom byl jak?
„Myslím, že jsem zregeneroval docela dobře.“
Jaký další závod vás teď čeká?
„Od soboty kolem Švýcarska.“
Jaká je vaše nejintenzivnější vzpomínka na letošní Giro?
„Určitě etapa s Mortirolem (16. etapa, ve které skončil Jan Hirt druhý – pozn. red.). Ten sjezd a pak čekání na antidoping, kdy jsem ještě v cíli dvě hodiny promrzal.“
Po této etapě jste byl hodně promrzlý. Třeba Giulio Ciccone, který vás porazil v závěrečném spurtu, si vzal od fanoušků před závěrečným sjezdem noviny, právě aby nepromrzl. Proč vy ne?
„Mně to nikdo nenabídl. Mně tam někdo z týmu dával bidon a to jsem na kopci úplně nepotřeboval. Ale viděl jsem, že Ciccone dostal i pláštěnku a pak ji tam zahazoval, tak jsem mu chtěl říct, že ji od něj koupím, ale už bylo pozdě.“
Závěr této etapy byl vypjatější, Ciccone po vás chtěl, abyste mu střídal, což jste zprvu odmítal. Dokonce vám domlouval z auta i sportovní ředitel týmu Trek-Segafredu, za který Ciccone jezdí. Jaké to pro závodníka je, tomuto čelit?
„Ten sportovní ředitel Treku, který tam přijel, je skoro jako můj druhý táta. Známe se dobře, máme spolu velice dobré vztahy. Byl můj sportovní ředitel, když jsem byl v Leopardu, a pořád jsme v kontaktu. Už ani nevím, co přesně mi tam řekl, ale nebylo to, že by mi vynadal. Spíš něco v tom smyslu o co jde, ať tahám, nebo že už je skupina s naším lídrem Lopezem daleko. Nebylo to nic sprostýho. A i po etapě jsme si ještě volali a řekl mi, že ať by vyhrál kdokoliv z nás, byl by spokojený. A i s Cicconem jsme relativně kamarádi, akorát mu trošku bouchly emoce. On je to taky trošku herec. Takže si myslím, že pro diváky to bylo zajímavý.“
Na Giru vám jde třetí týden, čili horské etapy. Ty kopce ale vypadají často dost nelidsky. Dlouhá i dvacetikilometrová stoupání, někdy celkem prudká. Co vás na tom baví?
„Já jsem nikdy neřekl, že mě to baví. Ale člověk nějak pracovat musí a cyklistika je pro mě i takový polokoníček, takže to beru tak, že dělám práci, která mě baví a je to pro mě momentálně lepší než chodit někam do fabriky nebo dělat učitele jako moje mamka. Takže něco dělat musím a ten třetí týden je to, kde mi to sedne, jde mi to nejlíp, takže tam tu práci musím předvést.“
| JAN HIRT |
|
Narozen: 21. ledna 1991 (28 let) Výška/váha: 181 cm/60 kg Disciplína: silniční cyklistika Tým: Astana Pro Team (od roku 2018) Největší úspěchy: vítěz Kolem Rakouska (2016), 12. místo v celkovém pořadí na Giru d´Italia (2017), 2. místo v etapě na Giru d´Italia (2019), 5. místo v etapě na Giru d´Italia (2017) |
Takže to protrpíte, ale jde vám to nejlíp?
„Protrpím, ale myslím, že míň než většina ostatních lidí ten třetí týden.“
A míň než předchozí dva týdny?
„Ano.“
Bidon od fanouška ne, ale pivo klidně, směje se
Po rovině vás to nebaví, nebo je to jiný styl cyklistiky, než který vám vyhovuje?
„Je to úplně jiná cyklistika. Mně tam prostě ty nohy nejedou. To není, že bych nechtěl. V cyklistice se dnes hodně i přepočítává watt na kilo, a když máte těch kil míň, tak v kopci to dokážete mnohem líp prodat.“
Dá se říct, že druhé místo v etapě na Giru je zatím váš největší úspěch?
„Těžko říct. V cyklistice se počítají víceméně jenom vítězství. Bylo to blízko, byl by to pro mě opravdu skvělý úspěch, takže bych to bral, že bych pomalu mohl skončit s cyklistikou. Ale tím, že to je ten kousek, který jsem nedotáhl do cíle, tak je to hrozný rozdíl být první a druhý v etapě. Takže nevím, jestli to brát jako největší úspěch. Byla to samozřejmě hezká ukázka toho, co umím, ale abych mohl mluvit o obrovském úspěchu, k tomu chybí to vítězství.“
Co fanoušci na letošním Giru? V jeho průběhu jste říkal, že začátek nebyl úplně takový, jako býval dřív, že lidí nebylo tolik.
„Ano, zdálo se mi, že letos nebylo tolik lidí. Nevím, jestli to bylo i počasím, které bylo slabší. Ale potom v horách to byla víceméně jistota, že lidi přijdou, protože hory jsou relativně blízko pro všechny státy v Evropě, jak je to na severu Itálie. A i když bylo na Mortirolu špatné počasí, pořád tam byla supr atmosféra. Takže možná jich bylo míň, než dva roky zpátky, kdy to byl 100. ročník, ale musíme brát taky v potaz, že ten rok bylo celé Giro krásně, ani jeden den nepršelo.“
Bylo letos hodně Čechů?
„Čechů bylo dost, vlajek bylo v kopci hodně.“
Pomůžou fanoušci kromě pokřiků i jinak, třeba že vám dají pití a podobně?
„Tak třeba bidon bych si od fanouška nikdy nevzal, protože nikdy nevíte, co je vevnitř. To zase nemůžete všem až tak důvěřovat. Ale kdyby bylo třeba zazátkované pivo a už by o nic nešlo, tak by se to třeba dalo.“ (smích)
Ne vždy jsou ale fanoušci jen ti milí, kteří povzbuzují, ale ve snaze získat suvenýr jsou schopní ve stoupání sáhnout i cyklistům do košíku pro bidon. S jakou největší drzostí jste se vy sám setkal?
„Toto se stává hlavně na jihu Itálie a na Sicílii. Na jihu jsou lidé drzejší, tam opravdu jedete a za jízdy vám strkají ruce na košík a chtějí vám vzít bidon. Nebo letos se stalo třeba Markovi Hallerovi z Kaťuše, že mu chtěl fanoušek vzít bidon z pusy, když pil. Ten ho tam skoro zmlátil. A to by si dovolit neměli. Zeptat se samozřejmě slušně, to je něco jiného. Ale mně dneska připadá, že místo fandění řvou lidi jenom: Bidon, bidon. Místo: Jedem, tak jenom bidon. Ale žádný per favore (prosím). Tak nevím, možná lidi chodí na závody jenom proto, aby něco dostali.“
Je to hlavně v Itálii nebo všude?
„V Itálii je to asi nejvíc, když nad tím teď přemýšlím. A pak přijdou i někteří fanoušci a řeknou vám, že chtějí brýle nebo helmu, dres, tretry… A to nevíte, co říct.“
V předposlední etapě měl váš lídr Miguel Ángel Lopez incident s fanouškem, který ho srazil z kola. Stalo se něco takového už někdy i vám?
„Nesrazili mě, ale stalo se třeba, že jsem musel zpomalit nebo vyklapnout, zastavit. Asi to k tomu trochu patří. Je hezké, že to lidi prožívají, ale tohle už je moc. Když se na to podíváte z pohledu závodníka, tak je to nepříjemné, člověk se na závod dlouho připravuje, investuje strašně moc času, peněz a pak mu to někdo takhle zkazí. Není lehké být ve formě jednou za rok, natož víckrát. Zase na druhou stranu cyklistika je otevřený sport, neplatí se vstupné, jsme blízko lidem, takže stát se to může.“
Jako dítě jsem kolo nesnášel
Máme probrané Giro, kde jste jel nedávno, ale jak jste vlastně s cyklistikou začínal?
„Ve čtrnácti letech. Můj o tři roky starší bratr dělal triatlon, já jsem hrál asi osm let hokej, ale už mě přestal naplňovat. I ten režim být každý den v šest na ledě, ještě jsem musel dojíždět, protože jsem nebyl z města, kde byl zimák. Takže mě to asi celkově unavovalo a nechtěl jsem tak žít. Od malička jsem dojížděl každý den hodinu na zimák, pak zase hodinu autobusem zpátky. A kolo mě nějak vzalo. Projel jsem se a docela mi to hned šlo.“
S vaší postavou byste to měl na ledě asi dost těžké.
(úsměv) „Já bych přibral, to by nebyl problém. Ale cyklistika mi vyhovovala víc. Plánoval jsem si to, jak jsem chtěl. Když se mi nechtělo jet ráno, vyjel jsem odpoledne. Cítil jsem se volnější.“
Trénoval jste zpočátku s bratrem?
„Občas jsme se spolu svezli, ale on měl tréninky jiné, musel plavat a běhat. Takže jsem jezdil spíš sám.“
Vybavujete si své první závody na kole?
„První pohárový závod jsem jel v Kyjově, tam jsem jel hned o vítězství, ale v cílovém kopci mi spadl řetěz, takže bylo po závodě. Ani nevím, kolikátý jsem nakonec dojel.“
V kolika letech jste se naučil jezdit na kole?
„To nevím, asi jako všechny ostatní děti. Ale já jsem pak kolo hrozně nesnášel. Byl jsem na to lenivý a nechtěl jsem třeba vyjet ani nadjezd nad dálnicí. To si nedělám srandu. Chodil jsem na hřiště si kopat, furt jsem něco dělal, ale kolo jsem úplně nesnášel.“
Říká současný vrchař…
„Ale opravdu to tak bylo. Takže potom nikdo v rodině nechápal, že jsem se dal na kolo.“
Pamatujete si své první kolo?
„Pamatuju. To snad ani nemělo žádnou značku, mělo každou gumu jinou, vzadu terénní a vepředu silniční. Ale to byla jenom chvilka. A potom bratra srazilo auto na triatlonu v Maďarsku, tam zničil kolo a my jsme ho potom dali do kupy a jezdil jsem na něm já. Pěkný kolo to bylo.“
A co ještě nějaké další sporty? Hokej vás přestal bavit a šel jste rovnou na kolo, nebo jste zkoušel i něco jiného?
„Ještě jsem při tom dělal florbal, tam se mi taky docela dařilo. Vyhráli jsme dětskou olympiádu za Vysočinu. Tam jsem byl možná i nejlepší střelec, ale už nevím. Každopádně ve finále jsme vyhráli 7:1 a já jsem dal čtyři góly a na tři nahrál. Takže mi to fakt šlo dobře. Ale bral jsem florbal jako zábavu a takový školní sport, kde se jinak neuplatním. Neviděl jsem v tom budoucnost.“
Kdežto v cyklistice ano?
„Doufal jsem v to. Vždycky jsem hodně trénoval. Myslím, že když jsem byl dítě, tak jsem jezdil o hodně víc než ostatní. Když jsem něco dělal, tak jsem tomu dával hodně, měl jsem to dost vydřený.“
Dovedete si představit, že byste místo na kole seděl někde v kanceláři?
„Teď ne.“
Jakou máte vystudovanou školu?
„Gymnázium. Pak jsem byl ještě na vysoké v Brně obor Regenerace a výživa ve sportu. Ale škola nešla s kolem dohromady. Nebyla tak těžká, ale já nejsem typ studenta, který si jednou něco přečte a stačí to. Když jsem se učil, zabralo mi to trochu víc času, což bych ještě zvládl, ale zničilo mě prezentací.“
Vraťme se ale ještě na chvíli k vašemu dětství. Byl jste hodně aktivní, sporty vás bavily?
„Jo, to jo. Pořád jsem chtěl něco dělat, ať už to bylo s rodiči nebo kamarády. Nedal jsem nikomu nikdy klid. A pokud se mi nikdo nevěnoval, tak jsem šel sám, kopal jsem si o zeď, nebo pinkal s tenisákem, střílel hokejkou.“
Takže jste hrával i tenis?
„To ne, jen jsem si sám pinkal občas, ale víc pro mě byla vždycky hokejka. Tenis mě baví teď na podzim, k tomu jsem teď přičichl hodně. Když se sejdeme s otcem a bratrem, tak si uděláme takový turnaj.“
Kdo vyhrává?
(smích) „On tady ten rozhovor bude znít, že se hrozně vychloubám. Ale ještě mi nedal nikdo z nich ani set. Oni z toho mají hrozný deprese, ale nevím, já je nedokážu nechat vyhrát. Bratr je třeba i blízko, že vede 5:3 a ten poslední game nezvládne psychicky. Tu myšlenku, že by mě mohl porazit, nezvládne, a já to otočím pak na 7:5. Už jsem měl mnohokrát namále, ale furt to nedali.“
Cyklisti jsou hrozní blázni do kafe
Když jedete ze závodů do Čech, jedete k rodičům do Moravských Budějovic?
„Abych řekl pravdu, moc do Česka nejezdím. Jsem víceméně pořád v Andoře. Jenom když mám chvíli klid a nevidím dlouho rodinu nebo kamarády, tak přijedu na chvíli sem.“
Takže trénujete převážně v Andoře?
„Ano Andorra je super. A když je fakt zima, tak pecka jsou Kanárské ostrovy. Tam máte jistotu, že jedete každý den v krátkým, nemusíte se navlíkat. Pláštěnku do kapsy do sjezdu.“
Závodíte za Kazašský tým. Byl jste někdy v Kazachstánu?
„Byl. V Astaně. Měli jsme tam loni týmovou prezentaci. To bylo pro mě takové první setkání s týmem.“
Co vás v cyklistice dokáže rozčílit?
„To je hrozně moc věcí. Štvou mě třeba někteří lidé. Každý jezdí v pelotonu nějakým stylem. Cyklistika je týmový sport, všichni jezdíme většinou u sebe, ale když jedete a někdo se mezi vás snaží vklínit, to mě vždycky strašně vytočí. A jsou lidi, kteří to dělají pořád dokola. To pak jenom toho člověka zahlídnete a už máte po náladě.“
Kdo to třeba dělá?
„To zase nechci na někoho práskat. Ale Češi to nejsou.“
Jaký je váš nejoblíbenější závod?
„Já ani nevím. Míval jsem rád Švýcarsko. Líbila se mi totiž jedna etapa, která končila v Söldenu, to byl kopec, který mi vyhovoval. Pak samozřejmě Giro mám rád, ale jenom třetí týden. Vuelta je pěkný závod, takový poklidnější, je tam lepší počasí. A Kolem Rakouska, které jsem vyhrál, a ta trať mi tam sedí. Obecně myslím, že Rakousko a sever Itálie – Dolomity, to mi vyhovuje.“
Jak trávíte volný čas, když jste třeba v Andoře a zrovna netrénujete?
„Záleží na tom, jestli tam mám nějakou návštěvu. Ale když jsem tam sám, tak se jdu projít do města, nakoupit nějaké jídlo. A jinak si lehnu po tréninku, pustím si film. Nebo se jdu podívat někam do přírody, protože ta je tam nádherná. A když přijede nějaká návštěva, tak jim chci ukázat, co tam kde je. Většinou se snažím, aby tam byl někdo se mnou, to je pak příjemnější. Nebo tam někdy něco vymyslíme s Petrem Vakočem , který tam taky trénuje.“
Jak vypadá vaše stravování, když musíte jako vrchař být hodně lehký?
„Já toho sním dost, ale snažím se nejíst špatné věci. Podle mě je základ nemít hlad. Když máte hlad, začnete přemýšlet nad tím, že si dáte čokoládu nebo něco takového. Takže najíst se hodně, ale aby tam nebylo nic špatného.“
Co je vaše nejoblíbenější jídlo?
„Jím hodně maso a saláty. Ale nejoblíbenější je třeba svíčková, nebo koleno mám hrozně rád.“ (smích)
Někteří cyklisté říkají, že nevyjedou, pokud nevypíjí alespoň jednu kávu. Jak je to u vás?
„U nás v týmu jsou všichni hrozně na kafe, vypijou jich třeba pět denně. Cyklisti jsou opravdu hrozní blázni do kafe. Já se ale snažím ho skoro nepít a pak na závodu si do lahvičky udělám dvě espressa s cukrem, v závodě je vypiju a má to na mě hrozný efekt, otevřou se mi oči a nakopne mě to. Ale jenom v kopcích, na rovinách ho taky vůbec nepiju. Není to tím, že by mi nechutnalo, ale dělám to jenom kvůli kolu.“
Související články
