Romana Barboříková
6. července 2019 • 04:30

Kreuziger podeváté na Tour: Nenávidím ji a zároveň i zbožňuju

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Dresy repre? Neurazí, ale žádná sláva. Konečně zajímavé nápady, ale sráží je…
Dostál: Moc se mi líbí Kovář. Staňkovi pomohla Slavia, kdo ale jako trojka?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Devět startů! Už dnes bude Roman Kreuziger českým cyklistou s nejvyšším počtem účastí na Tour de France. Poprvé bojoval před jedenácti lety. Co se na Staré dámě za tu dobu změnilo? Podle Krále cyklistiky za rok 2018 nic. „Tour se nemění.“ A on sám si každý svůj start snaží užívat jako ten úplně první. „Pochopil jsem, že vyhrát ji je pro pár vyvolených.“



Na trasu Tour de France se vypraví už s pátým týmem. I zkušený 33letý harcovník tak zažije zase něco nového. Roman Kreuziger a tým Dimension Data, bude to v červencové premiéře na francouzském území fungovat?

„Už jsem se s týmem poměrně sžil, takže v tom nevidím žádný problém,“ hlásí muž, jenž v roce 2013 finišoval v Paříži celkově pátý.

Vaší poslední prověrkou před Tour de France bylo Kolem Švýcarska. Předtím jste byl nějaký čas bez závodů i kvůli zranění. Jak vypadala vaše příprava na Tour?
„Já mám tu pauzu téměř každý rok, takže jsem zvyklý být pět, šest týdnů bez závodů. Maximálně mi to vyhovuje. Po klasikách, kde jsem se zranil, jsem hned odletěl na pár dní k moři s ženou, abych si odpočinul. Pak jsem začal s pomalým tréninkem, s tím, že to nebylo ideální. Až v posledních týdnech se rameno dávalo dohromady, bylo bez bolestí. Ale měl jsem štěstí v neštěstí, že jsem si nic nezlomil. A k tomu všemu dcera Anička začala chodit do školky, a když kolem ní někdo prskne, hned to chytne, takže jsem dostal ještě nějakou virózu. Tudíž jsem neodjezdil intenzitu, kterou jsem potřeboval. Ale to jsem doháněl ještě při tréninku krátce před Tour.“

Jak jste byl spokojený s výkony ve Švýcarsku, kde jste skončil celkově 22. a v etapě nejlépe na 26. místě?
„Švýcarsko byla trošku neznámá, proto jsem si nekladl žádné velké cíle. Čekali jsme, jak to po zranění půjde. Prvních šest dní to šlo až moc dobře, v posledních třech dnech už mi to dalo trošku víc zabrat. Ale nabral jsem tréninkové manko, takže se dalo něco takového očekávat. Ještě před Tour jsem jí podřídil maximum, takže věřím, že musí přijít okamžik, kdy se to zlomí.“

Přípravu jste si původně představoval trochu jinak, že?
„To ano, ale jsem zase takový, že když mi napíšou 4 hodiny tréninku, jedu čtyři a půl. Na klasikách jsem na tom byl dobře, jen se to neprodalo kvůli tomu pádu. Ale fyzičku jsem měl dobrou, takže i po volnu jsem začínal z poměrně dobrého základu. Tour byla ještě daleko a konec Tour ještě dál. Načasovat formu není snadné. Člověk by strašně chtěl a dává tomu víc, než by měl, a pak zjistí, že posledních deset dní na Tour je prázdný. Takže možná, že všechno špatné bude pro něco dobré. Grand Tour je vždycky dobré začít s dobrými pocity, protože nasbírat sekundy a minuty hned v úvodu a pak se prokousávat zpátky je poměrně náročné. I psychicky.“

Vraťme se teď zpátky do minulosti. Na Tour de France jste poprvé startoval v roce 2008. Vybavíte si, co jste prožíval, když jste se dozvěděl, že ji pojedete?
„Věděl jsem tak nějak od začátku sezony, že bych měl být v širším výběru. I díky tomu, že jsem byl v italském týmu a pro ně bylo v tu dobu maximum Giro. Na Tour se až tolik lidí nesoustředilo, takže my mladí jsme věděli, že máme šanci se na ni dostat. Od podzimu jsem tudíž všechno směřoval na Tour. Na podzim 2007 jsem si navíc vyzkoušel Vueltu, takže jsem věděl, že Tour bych měl jet. Ale myslím si, že začátek Tour a dojezd do Paříže je každý rok stejný. Člověk je z toho nervózní, těší se na to a pak jsou dojmy v Paříži neuvěřitelné.“

Co jste prožíval před prvním startem? Bylo to tak, že jste se těšil, ale měl třeba i obavu z něčeho nového, co jste ještě neznal?
„Měl jsem fantastické období, kdy jsem byl druhý na Romandii, pak jsem měl volno a po něm jsem vyhrál Kolem Švýcarska. Takže jsem věděl, že na Tour můžu jet, že připravený jsem, jde mi to. Že můžu žít ze dne na den a uvidíme, jak to půjde. Určitě jsem neměl stres z toho, že musím něco zajet. Moje sezona už byla dávno splněna a cokoliv, co přišlo na Tour, byl bonus.“

Tour de France je nejslavnější závod planety. Měl jste vůči ní před prvním startem větší respekt?
„Už předtím jsem si vyzkoušel Vueltu, která byla poměrně náročná, a tam jsem si zkusil, co to znamená závodit tři týdny. Věděl jsem, že Tour je navíc taková ta nafouklá bublina, kde je větší tlak na všechny, protože je to největší cyklistická akce. Takže z tohoto hlediska jsem z toho samozřejmě nervózní byl. Ale opravdu jsem měl dobrý rok, byl jsem na takové vlně, že mě to těšilo, bavilo mě to. A v tom věku jsem z toho ještě neměl takový respekt nebo strach. Prostě jsem to bral, že když bouchnu, tak bouchnu, a když tam budu, tak tam budu. Dopředu jsem to neplánoval. Po Švýcarsku jsem věděl, že můžu být doma z Tour po pěti dnech, protože tam bývá spousta pádů. Ale taky jsem věděl, že ji můžu zajet dobře. Proto jsem byl klidný.“

Žlutému dresu se nebrání žádný závodník

Co prožíváte teď před svou devátou účastí? Vracíte se navíc po roční pauze.
„Vždycky jsem říkal, že Tour se mi líbí, i když Giro mám taky rád. Ale Tour je prostě Tour. I ty kopce mi tam sedí víc. A povedly se mi tam jedny z prvních velkých výsledků. Takže k ní mám respekt. Udělala mě jako závodníka, dala mi nějakou hodnotu. Určitě se na ni těším, protože poslední vystoupení se Simonem Yatesem 2017 nebylo nejpovedenější. Nejezdilo se mi úplně nejlíp. Teď mám takovou nejistotu po dlouhé pauze, ještě k tomu to zranění. Ale každopádně se na ni těším stejně, jako na tu první.“

Vybaví se vám konkrétní vzpomínky na první Tour, nebo to už po osmi účastech splývá?
„Řekl bych, že mi to splývá. Většinou když někdo řekne, kde se startovalo, už si to nevybavím. Někdy se startuje v Holandsku, jindy v Dánsku, Belgii, Francii, to mám pomíchané. Nevím, co k čemu přiřadit. Ale určitě nezapomenu na Tour v roce 2013, tu si vybavuju moc dobře. Měli jsme tam skvělou partu a dařilo se nám, tu jsme si hodně užívali. Ale kdybych měl něco vybrat z každé Tour, tak si v tomto okamžiku nevzpomenu.“

Kdybyste měl něco vybrat z Tour 2013?
„Tam bylo víc pozitivních momentů. Určitě to, když jsme jeden den jeli jako tým (Saxo-Tinkoff), udělali jsme takzvané terezíny, kdy jsme roztrhali peloton na rovině, najeli jsme nějaký čas na Froomea. I když to nakonec nestačilo, ty chvíle, kdy se tým takhle semkne, to jsem už dlouho neviděl.“

Máte rád žlutou barvu?
„Mám rád modrou, ale žlutá mi nevadí. Myslím, že žlutému dresu by se nebránil žádný závodník.“ (úsměv)

O Tour se mluví jako o největším cyklistickém svátku. V čem to podle vás naplňuje?
„Je to v období prázdnin a spousta Belgičanů, Holanďanů, ale vůbec lidí z celého světa si udělá čas, najmou si obytné vozy nebo vyjedou na kolech se stany a udělají si z toho takovou dovolenou. Cestují Francií a sledují Tour. Kdežto Giro nebo Vuelta se konají v době, kdy děti chodí do školy, dospělí nemají dovolené, takže se tam nejsou schopní dostat. A navíc v celém světě, když někdo řekne: Vzpomeňte si, kdo vyhrál Tour - tak vítěze si každý pamatuje. Kdežto vítěze Gira, natož Vuelty, bude hledat někde hluboko v paměti. Nebo nebudou ani vědět, co je to za závod. Když se člověk zeptá třeba Australana nebo Američana, co je Giro nebo Vuelta, tak neví. Kdežto Tour de France zná ve světě opravdu každý, i nesportovní člověk.“

V roce 2008 jste startoval jako dvaadvacetiletý mladík. Jak to člověk v raném cyklistickém věku vnímá?
„K profíkům jsem přišel mladý, v devatenácti, po roce v kategorii do 23 let. Byla to taková neznámá, všechno nové. Ale opravdu jsem si to užíval a nestresoval se spoustou věcí. S věkem přibývá zodpovědnost a člověk to bere už trošku jinak.“

Od vašeho prvního startu je to 11 let. Jak se za tu dobu Tour změnila?
„Myslím, že je pořád stejná, jen cyklistika je vyrovnanější. Víc lidí je profesionálních, takže se úroveň zvedla. Dřív na nějakých wattech zůstávalo v kopci deset lidí, teď je jich tam třeba 40. Je to i o tom, jak je kdo odolný psychicky. Právě proto přibývají do týmů psychologové, fyzioterapeuti, aby byl každý vyladěný úplně na maximum.“

Jak se za 11 let změnil Roman Kreuziger?
„V prvních letech jsem měl ambice jako vyhrát Tour nebo být na pódiu. Pak jsem spadl do reality a uvědomil si, že vyhrát Tour je pro pár vyvolených. Takže si ji snažím užívat jako tu první s tím, že vím, jaké mám lidi v týmu nebo kde jsou mé limity. A s těmi se snažím pracovat. Snažím se o co nejlepší výsledek. Vnímám Tour i jako reprezentaci České republiky, nejenom týmu.“

Zkušenosti pomáhají, ale platí to pořád? Nebo se to v určité fázi kariéry přehoupne a už tak velkou roli nehrají?
„Myslím, že závodník, pokud na sobě přestane pracovat, se nezlepší. Je potřeba se neustále zlepšovat. A se zkušenostmi se člověk posouvá dál.“

Dá se k Tour vybudovat jednoznačný vztah, nebo se to mění stejně, jako se mění pocity po jednotlivých etapách?
„Myslím, že Tour člověk nenávidí, ale ve finále ji zbožňuje. Ono je to i tak, že člověk ví, že na ní bude trpět, ale zároveň se na ni těší, protože se na ni hrozně dlouho připravuje.“

Takže ji po každé etapě proklínáte, ale když dojedete do Paříže, prožíváte euforii a v tu chvíli si říkáte: Příští rok se chci vrátit?
„Přesně tak to je.“

Je možné i v cíli v Paříži Tour nesnášet?
„On ji člověk nesnáší v průběhu, protože je to měsíc stresu v horku, někdy po špatných hotelech. Je to psychicky hodně náročné. Řekl bych, že víc psychicky než fyzicky. Třeba Giro je víc náročné fyzicky, ale atmosféra je tam uvolněnější. Tour člověka hrozně psychicky vysaje. Tím, jak je tam hodně diváků, musíte být neustále v pozoru, na všechno se soustředit, aby tam nevběhl pes nebo člověk. Je to velký kolos. Takže po Tour je člověk vždycky úplně prázdný a nechtěl by ji vidět. Ale myslím, že cyklistika bez Tour by nebyla taková, jaká je.“

Tour v počtu startů u vás jednoznačně vede, na Giru a Vueltě jste jel jen čtyřikrát. Čím si vás tak získala?
„V mladém věku mi udělala jméno a bylo to v období, které mi vždycky sedělo. Právě proto je Tour ta, kterou jsem jel nejčastěji. Na podzim bývám unavený, proto mám nejmíň startů na Vueltě, protože po Tour už to kolikrát nejde. A Giro samozřejmě rád mám, je to hezký závod. Ale poslední roky trpím alergií a to nepřispívá tomu, abych tam odváděl nějaké maximální výkony. Proto se od ní snažím upouštět, nejezdit ji každý rok.“

K snídani tři dvojitá espressa

Jste typem závodníka, který si poctivě studuje etapy předem, nebo to necháváte až na poslední chvíli?
„Je to jedna z věcí, podle kterých si člověk určuje závodní program. A tím, že si můžu vybrat program, určitě studuju etapy, jaké jsou, a podle toho se to snažím zařazovat, aby to sedělo.“

Letošní etapy jste měl tedy důkladně nastudované?
„Úplně důkladně zase ne, k tomu jsem se dostal tak týden před Tour při tréninku na Gardě.“

Jak se po roční pauze těšíte?
„Jak jsem se loni těšil na Giro, které jsem měl v plánu, tak se teď těším na Tour. Není to tak, že když ji člověk vynechá, je z návratu úplně paf. Obzvlášť s těmi lety zkušeností to beru jako každý jiný závod a těším se na to, že zase v tom cirkuse budu.“

Letos to bude s jiným týmem. Bude to hodně jiné?
„Už jsem se s týmem poměrně sžil, vím, co od nich můžu čekat, jak můžeme fungovat jako parta. Takže to nevidím jako problém.“

V některých dřívějších týmech jste mívali i vlastní matrace v hotelech. Očekáváte podobný komfort i nyní?
„Myslím, že budeme mít kuchaře, kteří jsou v dnešní době důležití. Strava je podstatná k tomu, aby si tělo odpočinulo. Matrace mít nebudeme. Nějaké týmy je mají, ale na to musí být v personálu dva lidi extra, aby to mohlo fungovat. A pokud tam bude něco nového, tak to poznám právě až na samotné Grand Tour.“

Co si závodník balí do kufru na třítýdenní závod?
(úsměv) „Nic jiného než na každý jiný. Protože de facto potřebujeme jen věci na kolo a pak nějaké kraťasy, tepláky, tričko na večeři a tím to končí. Takže si beru jen ty věci, na které jsem zvyklý, a nic extra si neberu.“

Mnozí tátové od rodin dostávají od dětí na závody obrázky nebo jiné výtvory. Připravují vám dcerky také něco?
„Holky mi vždycky něco nakreslí, takže mám od začátku sezony v batohu nebo v kufru něco takového. Ale není to, že by dělaly něco vyloženě kvůli Grand Tour. Třeba Viki už to řeší. Chce vědět, kolik dní nebudu doma, aby si to mohla spočítat na ruce. Ale nijak to nehrotí.“

Viktorce je pět let. Vnímá už víc, že v případě Tour jde o větší závod než jindy?
„Je zvyklá, že jezdím na závody, ale samozřejmě nechápe, co je Grand Tour. Takhle to nebere.“

Jak velkou podporu budete na Tour mít?
„Žena plánovala s holčičkama, že by přijely na pár etap kolem Colmaru. Nějakou šestou, sedmou, osmou etapu. Pak by se možná vracela na jednu z posledních etap v Alpách. Ale tady nikdy nevíte. Může se něco stát a můžete být za tři dny doma.“

Jedna věc je podpora blízkých a druhá od fanoušků. Jak byste charakterizoval diváky na Tour de France?
„Je jich tam spousta a v závodě to úplně nevnímám. Během jízdy lidi samozřejmě vidím, ale beru to tak, že tam jsou, a snažím se soustředit na to, abych neudělal chybu. Soustředím se na sebe. Pak je hezké podívat se ze záznamu, kolik je tam českých nebo cizích vlajek. To mi vždycky dělá velkou radost.“

V dnešní době jsou fanoušci schopní sáhnout cyklistům pro bidon do košíku, aby měli suvenýr. Setkal jste se někdy s takovou drzostí?
„Naštěstí ne, protože bych ji rázem odměnil. Vůbec jsem se Marku Hallerovi (na Giru se mu po dojezdu do cíle snažil fanoušek odtrhnout bidon přímo od úst, když pil, ten si to nenechal líbit) nedivil, že zareagoval tak, jak zareagoval. Je vrchol, když jedete se svým proteinovým nápojem po etapě a někdo vám to vytrhne z pusy. To se prostě nedělá.“

Na Grand Tour strávíte s týmovými parťáky tři týdny. Prohloubí se tím vzájemné vztahy?
„Většinou je to hlavně s tím, s kým je člověk na pokoji, s ním stráví nejvíc času. Ti jsou si pak blízcí i v závodě, pohybují se kolem sebe poměrně často. Proto je výhoda, když jdete do týmu, kde už někoho znáte. Já jsem na Tirreno-Adriatico nebo teď na Kolem Švýcarska byl s Michaelem Valgrenem, se kterým už jsem byl na Tour 2016 a v Ardenách. Už se známe, víme, že kolem jedenácté se snažíme zhasnout. Ať skončíme večeři v jakoukoliv hodinu, mezi jedenáctou a půl dvanáctou všechno zhasínáme. A vstáváme podobně. Jsme naučení, že jeden spí napravo, druhý nalevo, i když má každý samozřejmě svoji postel. Už jsme poměrně zorganizovaní. Nechtěl bych být na pokoji s někým, kdo nemá úplně pořádek. Třeba s Valgrenem si umíme naprosto vyhovět.“

Roman Kreuziger
Roman Kreuziger

Tušíte, s kým budete na pokoji teď?
„Pokud vyberou mě a pokud vyberou Valgrena, tak bychom teoreticky mohli být spolu.“ (rozhovor vznikal ještě před konečnou nominací – pozn. red.)

Ve sportu je nyní hodně moderní řešit stravu. U třítýdenního závodu je to obzvlášť důležité. Změnilo se i tohle za jedenáct let od vašeho prvního startu?
„Určitě je lepší, že máme kuchaře. Už to není jenom o těstovinách a rýži, ale je spousta moderních potravin, jako kuskus, bulgur. Dělají to pestré a téměř nikdy se jídlem neznudíme.“

Co vám nejvíc chutná?
„Tím, že je to pestré, je dobré to míchat. Takže nemám nějaké preference.“

Jak vypadá váš jídelníček v den závodu?
„Záleží podle toho, jaká je etapa. Jestli rovinatá, nebo horská. Ale většinou je to ráno nějaká kaše s ovocem, řeckým jogurtem a kousek pečiva. Pak upečená rýže s ovocem, to je během etapy. Po etapě proteinový gel nebo shake. A pak si dám zase ovoce, řecký jogurt nebo těstoviny. Podle toho, na co mám chuť. Večer už je to zase lehčí, nějaké bílé maso, ryby a zelenina.“

Etapy končí většinou zhruba ve stejnou dobu, kolem páté hodiny. V kolik se dostanete na večeři?
„Záleží podle toho, jak je dlouhý transfer z cíle do hotelu, ale většinou to bývá mezi devátou a desátou.“

Už jste naučený jíst takhle pozdě?
„V tréninku, nebo když jsem doma, to tak nedělám. Ale na závodech to bohužel jinak nejde. I teď ve Švýcarsku, když jsme šli brzo, bylo to ve tři čtvrtě na devět. A když později, tak kolem desáté.“

Cyklisté jsou pověstní tím, že vypijí hodně kávy. Kolik jich zvládnete vy?
„Většinou k snídani si dám tak tři dvojitá espressa. Pak před startem etapy, podle toho, jestli je vedro, nebo ne. Když je horko, tak si už kafe nedávám. Ale třeba na klasikách si dám ještě dvě kafe předtím, než se vyráží z autobusu na start.“

Během etapy ne?
„To ne, ale po ní ano, abych vydržel do večeře. To si ale většinou dávám bezkofeinové, abych večer usnul.“

K večeři si nedáte třeba víno, aby se lépe usínalo?
„To ne, to jsou všechno kalorie navíc.“

U některých týmů se závodníci na Grand Tours váží na začátku a pak i v průběhu, aby se vědělo, zda neshodili, nebo naopak nepřibrali. Setkal jste se s tím také?
„Většinou je to tak, že skoro každý z nás se váží ráno před snídaní a potom po etapě. Aby věděl, kolik ztratil vody a aby pak i kuchař věděl, jestli nám může dát větší nebo menší porci jídla.“

Dá se během Grand Tour přibrat? Výdej energie je tam obrovský…
„Dá. Jak je tělo unavené, zadržuje v sobě vodu a brání se. Takže kolikrát člověk přijede z Grand Tour s tím, že je o dvě kila těžší, a pak za pět dní najednou o tři kila spadne.“

Je to jen vodou? Ne třeba, že by se závodníci trochu víc najedli?
„To se taky stávalo, ale dneska už se to opravdu hlídá. Všichni jsou víc zodpovědní, než bývali dřív. Takže si váhu plus minus držíme a málokdy ztrácíme.“

Když se řekne Paříž, většina lidí si představí Eiffelovu věž a podobně. Co se vybaví člověku, který osmkrát dojel do města při Tour de France?
„Skvělá atmosféra. Nikdo to sice nepočítá jako etapu, ale etapa to jednoznačně je. Je hodně intenzivní, pro sprintery hodně motivující. A pro ty, kteří to dojedou a jsou v celkovém pořadí, je to ještě stresující den, protože nemůžou spadnout na kostkách. Je to hodně nervózní. I když je pravda, že na začátku ten, kdo vyhrává, si ťuká šampaňským a vládne pohodová atmosféra. Ale v okamžiku, kdy se přijede na okruhy v Paříži, se začne bojovat jako každý jiný den a jsou to ještě hodně intenzivní dvě hodiny závodění.“

Letos je potřetí v historii cíl na Tourmaletu. Jsou pro vás tyhle ikonické kopce také něčím speciálním, nebo to berete tak, že jde o kopec, na který musíte vyjet?
(úsměv) „Je to kopec, na který musím vyjet. A tím, že je cílový, je to o to nepříjemnější, že se na něm závodí naplno. Tyto kopce jsou známé svým jménem, ale jinak se nijak neliší od těch ostatních. V Pyrenejích jsou táhlé, dlouhé, poměrně konstantní s osmi, devíti procenty. Alpy jsou trošku kratší a prudší. Takže jsou podobné s tím, že lidé z různých států si oblíbili různé kopce. Alpe d´Huez mají oblíbený Holanďani, na jihu v Pyrenejích jsou zase Baskové.“

V cyklistice se prosazuje dravé, někdy až drzé mládí. Musel jste už někdy nějakého mladíka v pelotonu usměrňovat ve stylu: Hele, mladej, tak takhle ne?
„Oni jsou poměrně drzí, takže si to jen tak nenechají. Ale řekněme, že v minulosti bylo v pelotonu víc respektu, než je teď.“

Vy teď patříte v týmu ke zkušenějším. Přijde si občas za vámi někdo z mladých pro radu?
„Oni všechno ví, takže jim můžu něco říct, ale oni se snaží na to přijít sami.“ (úsměv)

Se spoustou jezdců se znáte z působení v dřívějších stájích, ale teď už se potkáváte jen na závodech. Těšíte se i právě proto, že znovu prohodíte pár slov?
„Závody už nejsou v posledních letech od toho, aby si na nich člověk povídal. Takže v momentu, kdy se to odmávne, je většinou každý kolem svého týmu. A když máme chuť, napíšeme si večer SMSku nebo si zavoláme.“

Těšíte se před letošní Tour na něco konkrétního?
„Až skončí. Ideálně s dobrým výsledkem.“ (smích)

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud