PŘÍMO ZE ŠPANĚLSKA | Hrozivý pád na skokanském můstku v Planici. Slovinský závodník se téměř ze samého vrcholu doskočiště skutálel dolů. Potom už mu to nikdy nelétalo tak, jak by si představoval. Příběh Primože Rogliče má ale šťastný konec. Vítězný. Ovšem v jiném sportu – v cyklistice. Na španělské Vueltě nyní míří za svým prvním celkovým vítězstvím na Grand Tour. Jak se mu podařilo být tak dobrý i na kole a jaký vlastně je?
Traduje se taková historka, mezi skokany ji zná téměř každý. Jak Primož Roglič k závodění na kole přišel. Tento sport bavil nyní devětadvacetiletého muže už dlouho. „Jednou jel někam nahoru na Pokljuku. V tu chvíli tam jel i nějaký kluk, asi reprezentant Slovinska, s doprovodným autem, ve kterém seděl jeho trenér. Primož je předjel a nahoře se ho ten trenér ptal, kdo je? Potom ho pozvali na testy a zjistili, že funkční ukazatele plic má snad lepší, než měl Miguel Indurain,“ vypráví David Jiroutek, skokanský trenér, který v letech 2002-2006 působil ve slovinské Planici.
V tu chvíli odstartovala cyklistická dráha někdejšího skokana na lyžích. Původně měl přitom závodit v úplně jiném ročním období a potkávat se s Romanem Koudelkou. V roce 2007 se dokonce stal se slovinským týmem juniorským světovým šampionem, jeho osobní rekord činil 183 metrů. Pád na můstku v Planici ale zapříčinil, že s ním teď soupeří Zdeněk Štybar, Roman Kreuziger a další čeští cyklisté. Rogličův karambol, ke kterému došlu, když mu bylo 17 let, vypadal opravdu hrozivě. I přes to se ale zarputilý mladík pokoušel o návrat.
„Než spadl, měl výborné nohy, co se týče dynamiky, síly a toho, co skokan potřebuje. Potom už měl prý problém. Ono nejde o to, že máte strach, ale tělo vám v určité pozici, kdy se dostáváte nad lyže, nedovolí tam dojít. Je to takový ten zadní strach, který se nedá ovládat. Ono by to možná ještě šlo pokračovat, ale neskákal by tak daleko, aby byl třeba desátý na světě,“ vzpomíná Jiroutek.
Na skokanských můstcích se s ním potkával i dvojnásobný vítěz Světového poháru a mistr světa Rakušan Gregor Schlierenzauer. „Jo, to byla hrozná prča, pamatuju si ho z juniorů, byl součást slovinského mančaftu a byl hrozně ambiciózní. Když jsem skákal, tak se se mnou hrozně bavil, tak nevím, jestli mě kopíroval. Nikdo z nás pak nepochopil, že je takhle dobrý na kole,“ zavzpomínal pro deník Sport a MfDnes Schlierenzauer. Nikoho ze skokanů ani ve snu nenapadlo, že by mohl být Roglič jednou tak excelentní na kole. „Ale vždycky byl odvážný, prdlý, nikdy se s tím nemazal.“
Jako profesionál začal závodit v roce 2013 za kontinentální tým ze Slovinska Adria Mobil, odkud v roce 2016 přešel do prvodivizního LottoNL-Jumbo, dnešního Jumbo-Visma, kde před pár dny prodloužil kontrakt až do konce roku 2023. Přechod k cyklistice však nebyl zcela bez problémů.
„Jednou mi v Rogle říkal, že pro něj bylo největším problémem naučit se jezdit v pelotonu, protože tam má člověk asi dva centimetry místa. A pro něj bylo strašně těžké udržet koncentraci takovou dobu a jet v nějaké grupě lidí, kde nemůže uhnout ani dva centimetry doprava, ani doleva,“ říká Jiroutek.
S bývalými skokany na lyžích se v cyklistice zase tak často nepotkáte, Roglič je velkou výjimkou. Skoky na lyžích a skvělá systematická příprava pod slovinským koučem Matjažem Zupanem mu toho daly ale hodně právě do jeho nového sportu. I skokani se totiž při tréninku zaměřují hlavně na dolní končetiny, ty horní téměř netrénují.
„Při tréninku se Zupanem během nějakých deseti let postupně získával sílu do nohou. Bylo to vzestupné tak, aby ho nezničili. A tím si myslím, že i časovky teď ujede takhle skvěle. Skokan je na tom silově tak, že u nás třeba Roman Koudelka váží 58 kilo, ale udělá dřep třeba se 140,“ vysvětluje český trenér.
Nejde však jen o sílu, kterou sportovec, kterému ve Slovinsku přezdívají Rohlik, potrénoval při skocích. Důležitá je i mentální stránka. Tady je podle Jiroutka důležitá koncentrace, udržet soustředění dvě a více hodin v kuse. „Trénink trvá třeba dvě hodiny, kdy se učí technický pohyb, a on tam musí být celou dobu mentálně. A Zupan je na to úplný pedant. Být tam psychicky, vydržet pracovat,“ dodává Čech.
Mentální síla a hlavně pohoda srší ze slovinského cyklisty i nyní na Vueltě. Od 10. etapy, individuální časovky, obléká červený dres lídra závodu, k pódiu pro vítěze mu přišla gratulovat i partnerka Lora Klincová s tříměsíčním synem Lvem. O jeho zálibách kromě pěších výletů po horách se toho fanoušci moc nedozví, zato ale z příspěvků na sociálních sítích vyčtou, jak pyšný je na svou rodinu, jak ho podporuje. A v týmu Jumbo-Visma jsou zase pyšní na to, že mají takového závodníka a hlavně člověka.
„Moc toho nenamluví, ale když hovoří, je to vždycky k věci. A říká správné věci. Je to velmi milý chlapec, po většinu času uvolněný, dobře vychází s ostatními jezdci i s realizačním týmem. Je velmi společenský. A je také typ šampiona, opravdu extrémně soustředěný na to, co dělá,“ charakterizuje ho sportovní ředitel Addy Engels.
Maximální soustředěnost se mu bude hodit až do Madridu, kde by měl s největší pravděpodobností v neděli oslavit své první velké vítězství na třítýdenním etapovém závodu.
|
Narozen: 29. října 1989 (29 let), Trbovlje, Slovinsko |
Související články
