ROZHOVOR | Je hrdý na svou minulost, jež čítá 525 vítězství, včetně pěti triumfů na Tour de France a Giru d´Italia. Žije současností, i v 67 letech jezdí na kole, hodnotí úroveň cyklistiky a chtěl by, aby se hvězdy potkávaly na více závodech. Vedle toho se těší na budoucnost. Tu vidí ve vnučkách, které plavou a hrají pozemní hokej. Legenda a zřejmě nejlepší závodník historie Eddy Merckx.
K Česku si Eddy Merckx v posledních letech získal silný vztah. Legenda cyklistiky je dlouhé roky kamarád s bývalým brankářem Anderlechtu Brusel Danielem Zítkou. Vedle toho pravidelně jezdí do Prahy na pozvání podnikatele Zdeňka Bakaly, vlastníka belgické stáje Omega Pharma-Quick Step.
Její dres navíc oblékají i František Raboň a Zdeněk Štybar. „Za chvíli se snad přidá i Roman Kreuziger,“ věří 67letý muž, jemuž pro agresivní styl závodění přezdívali Kanibal.
Nedávno o vás vyšla kniha, jejíž autor píše, že jste měl během kariéry údajně problémy se srdcem. Vy jste to zase údajně popřel. Jak to tedy je?
„Ten člověk, který to napsal, je blázen, kterého jsem nikdy neviděl. Vůbec nevím, kde tohle vytáhl, je to na žalobu, není to pravda. Napsal knížku, aniž bych o tom věděl. Použil moje jméno, moji image a ještě tam napsal hlouposti. Nevím, jak je to možné, budu to řešit s právníkem.“
Takže Eddy Merckx má i skoro čtyřicet let po ukončení kariéry nepřátele?
„To snad ne, ale jsou prostě lidé, kteří nemají rádi vítěze, jako jsem já nebo Lance Armstrong. Jenže fakt je ten, že já jsem vítěz, a proto mám rád vítěze a ne poražené.“
„Zrovna nedávno jsem byl unešený z toho, jakým způsobem vyhrál Fabian Cancellara závod Milán–San Remo. To bylo velmi strhující. Co se týče klasik, jsou tu i jména jako Tom Boonen, Sylvain Chavanel, Bradley Wiggins nebo Slovák Peter Sagan. Jeho agresivní styl se mi líbí. Je to komplexní jezdec, jen škoda, že nemá takovou sílu ve velkých kopcích, ale jinak může vyhrávat všechno.“
Cyklistika se od vašich dob hodně změnila. Zatímco ve vaší éře to byl ryze individuální sport, dnes hraje klíčovou roli týmová taktika. Je to proměna k lepšímu?
„Každý sport se mění. Z mého pohledu je škoda jen to, že se hodně závodníků zaměřuje na jeden vrchol třeba v podobě Tour de France a ostatní závody na to doplácejí. Myslím, že ti nejlepší by spolu měli závodit pořád. Co nejčastěji na těch největších závodech, nejen párkrát v roce. Vždyť takhle je to podobné, jako kdyby Nadal s Djokovičem hráli pouze Wimbledon. Popularitu sportu dělají velká jména na velkých akcích.“
Může to být tím, že jsou striktně rozděleny role jako lídr, vrchař, sprinter, zatímco vy jste v roce 1969 vyhrál na Tour všechny tři dresy?
„V mé době byli všichni všestranní. Dnes je ale nejpopulárnější Tour, je v ní i nejvíc peněz a všichni tam chtějí být, proto ta specializace.“
Je i to důvod, proč dnes není cyklista jako vy, který umí vyhrát kdekoliv?
„Myslím, že Alberto Contador by mohl vyhrát skoro všechno. Nevím, jestli by mu sedělo třeba Paříž–Roubaix, ale klasiky jako Valonský Šíp nebo Lutych–Bastogne–Lutych určitě ano. Je to komplexní jezdec, bohužel nyní dostal po hloupé aféře s dopingem trest a je mimo. Co se týče ostatních, je to otázka mentality. Když je kolo vaše vášeň, nesoustředíte se pouze na jeden závod, ale na všechny. To dělá kompletního jezdce.“
Dnes je tedy jiný typ šampiona. Říkáte si někdy: za mých časů to bylo lepší?
„Rozhodně tohle netvrdím. Cyklistika byla vždy tvrdý sport, dnes sice nejsou všestranní cyklisté jako já, ale je velmi těžké dostat se na vrchol a ještě těžší se tam udržet. Cpe se tam každý. Každá generace je odlišná a nedá se srovnávat. Nejdůležitější je, abyste byl nejlepší ve své generaci, srovnávat minulost a současnost nemá smysl. Navíc si myslím, že je i dnes možné, aby cyklista v jednom roce vyhrál klasiky, Giro a Tour, jen je to otázka mentality a vzdělání.“
Možná právě to si dnes cyklisté nemyslí a možná proto nikomu neříkají Kanibal, což byla vaše přezdívka. Byl jste na ni hrdý?
„Ani trochu. Hrdý jsem byl na své výsledky a ne na jméno, které jsem dostal. To nic neznamená. Důležitější je vyhrát sedmkrát Milán–San Remo, pětkrát Tour, Giro, Flandry a třikrát Paříž–Roubaix.“
Během kariéry jste dosáhl na 525 vítězství. Bylo někdy období, kdy jste už na startu věděl, že nemáte konkurenci?
„Nikdy nemáte jistotu, tento styl myšlení jsem držel od roku 1969, kdy jsem měl na dráze nehodu, a šlo mi o život. Můj trenér, který jel přede mnou na motorce, dokonce zemřel. Já si zranil kyčel a už nikdy jsem na tom pak nebyl jako dřív, do kopců jsem už nejezdil s lehkým pocitem, ale s bolestí. Tehdy jsem ale byl šťastný, protože jsem nezemřel a přistupoval ke všemu tak, že nikdy nevíte, co se stane. Na kole ani v životě.“
„Fyzicky a psychicky musíte být vyspělý. Když chcete být šampion, musíte mít ze všeho nejvíc přirozený talent. Když ho nemáte, můžete sice být dobrý, ale nikdy nebudete největší. Talent ale není všechno, důležitější je tvrdě dřít a vždycky myslet na to, že se musíte vyvíjet. Není to, jako když vystudujete vysokou školu, dostanete diplom a myslíte, že z toho do konce života vyžijete. Konkrétně v cyklistice se musíte zlepšovat každý rok, pořád je třeba vývoj, protože nikdy nevíte, kdo přijde, aby zabral vaše místo. Každou sezonu začínáte od nuly.“
Musí být šampion trochu sobec, který myslí hlavně na sebe?
„Rozhodně není třeba být arogantní, ale je nutné pracovat tak, abyste byl nejlepší. Nikdy nesmíte být spokojený, musíte bojovat a mít touhu vidět jako první cílovou pásku. Když tenhle pocit nemáte, nebo ho ztratíte, šampionem nebudete.“
Zůstal vám tento styl přemýšlení i v 67 letech, kdy stále jezdíte na kole? Snažíte se někdy závodit třeba sám se sebou?
„Už jezdím jen pro sebe. I u vás v Česku jsem se byl párkrát projet, ale byla zima a strašný vítr. Minulý týden jsem byl v Katánii, kde bylo opravdu krásně, ale tady to byl šok. I tak jsem byl spokojený, ujel jsem 62 kilometrů, což na pána v mých letech není zlé, navíc jsem měl průměr 29 kilometrů v hodině. Ale závodění, toho už jsem nechal.“
Doma v Belgii prý vyjíždíte pravidelně s přáteli.
„Jezdíme často, abychom si mohli dát na konec sklenku vína nebo pivo, pršut a salám. O víkendu obvykle vyjíždím s bývalými kolegy z týmu. Sejdeme se a ujedeme sedmdesát nebo osmdesát kilometrů.“
V současnosti působíte jako konzultant týmu Omega Pharma-Quick Step, kde jsou i Češi Zdeněk Štybar a František Raboň. Co si o nich myslíte?
„Jsou poctiví. Štybar udělal dobře, že se zaměřil pouze na silnici. Když ji kombinoval s cyklokrosem, nebylo to ono. Je to jiná zátěž, navíc tady má větší výzvy. Když to řeknu tak, jak to je, tak cyklokros je jen Belgie, pak Belgie, následuje Belgie, po ní Belgie, pak trošku Nizozemsko a nějací Češi. Podívejte na mistrovství světa, prvních sedm lidí bylo z Belgie. Na silnici to má lepší mety. Když to vezmu kompletně, tak z vašich jezdců se mi nejvíce líbí Peter Sagan.“
To je ale Slovák. Českou jedničkou je spíš Roman Kreuziger.
„Ano, tak to jsem spletl. Jistě, pardon. Mám Česko a Slovensko pořád spojené, takže proto jsem zmínil Sagana. V tom případě je jasná jednička Kreuziger, je to skvělý jezdec na dlouhé závody.“
Zatím byl nejlépe pátý na Giru. Je jeho potenciál vyhrát Grand Tour?
„Letos zřejmě ne, ale každopádně to pro něj bude hodně důležitý rok, který rozhodne o jeho budoucnosti. V Astaně je lídrem, ale co jsem slyšel, měl by tam příští rok přijít Vincenzo Nibali. To by pro Kreuzigera možná mohl být impulz, aby šel k nám do Quick Stepu.“
Je to v plánu?
„Myslím si to a doufám v to. Není dobré, aby všechno leželo na Leipheimerovi a Velitsovi. Kreuziger je na jejich úrovni.“
V poslední době hraje Česko ve vašem životě významnou roli. Často sem jezdíte na pozvání podnikatele Zdeňka Bakaly, který vlastní většinu stáje. Vedle toho se dobře znáte s bývalým brankářem Anderlechtu Brusel Danielem Zítkou. Prý s ním jezdíte na kole.
„Tak to je, Dany je to výborný cyklista a velmi dobrý přítel. Ale hlavně to byl náš skvělý brankář. Jsem velký fanoušek Anderlechtu. Když u nás hrál, chodil jsem se každou sobotu dívat na zápas, hned v neděli k nám pak Dany přijel a šel s naší partou na kolo. Líbí se mi, jak má kolo rád. Letos pojede naše parta 135 kilometrů v Alpách, bude tam i kopec Mont Ventoux známý z Tour. Já tam budu také, ale už jen v autě, tyhle kopce už jsou na mě moc těžké.“
Jako fanoušek Anderlechtu si jistě pamatujete na jednoho z nejlepších českých fotbalistů Jana Kollera?
„Ano, ten byl opravdu velmi dobrý, také u nás hrál Jan Mazuch a Stany Vlček. Pamatuji si, že se mu povedlo nastoupit i za reprezentaci, ale já měl nejradši vždy Danyho. Byl vynikající, navíc ten jeho vztah k cyklistice.“
Vedle toho, že na kolech jezdíte, je i vyrábíte. Značka Merckx je považována za luxusní zboží a loni na vašich modelech jezdila stáj Quick Step. Proč spolupráce nepokračuje?
„Je to byznys, já prodal továrnu už v roce 2008 a dělám tam jen poradce. Bylo mi jasné, že firma ještě není připravena sponzorovat jeden z největších týmů světa. Říkal jsem to, protože taková věc stojí asi jeden a půl milionu eur ročně, což bylo mimo naše možnosti. Bylo moc brzy na sponzoring Quick Stepu. Nejdřív se musí investovat do vývoje značky, pak může přijít sponzoring.“
Prý všechna kola testujete?
„Jelikož jich ročně vyrobíme asi osm tisíc, tak všechna ne, ale jednotlivé modely pečlivě zkoumám a mám možnost se na nich projet. Po pár stovkách metrů poznám, zda je kolo dobré.“
Jaké musí být kolo, kterému Eddy Merckx propůjčí své jméno?
„Více než cokoliv jiného mi jde o bezpečnost. Hlavně u rámu. Nesmí být moc lehký, protože když jedete stovkou z kopce, tak se to nedá uřídit a kolo vás začne ovládat, což je průšvih. Co se týče kvality, je to podobné jako u konkurence, všechno je o reklamě.“
Prý se vám líbí obrazy Salvatora Dalího. Je v cyklistice a umění nějaká paralela?
„Obojí je těžká práce, ale na rozdíl od cyklistiky mám rád umění kvůli tomu, že u něj odpočívám a relaxuji. Zklidňuje mě to. Dnes už je to pro mě nejdůležitější. Udržet si dobré zdraví a starat se o vnoučata. Mám dvě vnučky, které hrají pozemní hokej, obě jsou v mládežnických reprezentacích. Dvě dcery má i můj syn Axel a jedna je vynikající plavkyní.“
| EDDY MERCKX |
| Belgie Věk: 67 let Celé jméno: Edouard Louis Joseph Merckx Největší úspěchy - vítěz celkem 525 závodů, z toho 445 jako profesionál - pětinásobný vítěz Tour de France v letech 1969–1972 a 1974 (vyhrál 34 etap) - pětinásobný vítěz Gira d’Italia v letech 1968, 1970, 1972–74 (vyhrál 24 etap) - vítěz Vuelty v roce 1973 (vyhrál 6 etap) - v roce 1964 se stal amatérským mistrem světa. Profesionální mistr světa v letech 1967, 1971, 1974. Co o něm možná nevíte - jediný závod, který nikdy nevyhrál, byl jednorázový Paříž–Tours. „Jednou jsem ale nechal vyhrát v cílovém spurtu týmového kolegu,“ tvrdí. - syn Axel získal bronz na olympiádě v Aténách a vyhrál etapu na Giru, vedle toho byl domestikem Floyda Landise, suspendovaného vítěze Tour 2006, ve stáji Phonak. - v Belgii smí používat titul baron. Zvolen jako nejznámější osobnost Belgie všech dob. - v Bruselu je po něm pojmenována zastávka metra. |
