Uplynulou sezonu musel celou vynechat. Petr Vakoč měl na práci důležitější věc. Zotavoval se z těžké lednové nehody. Dnes už ale usměvavý sympaťák vyrazil do Španělska na předsezonní přípravu. Ani po nepříjemné nehodě se ale silničního provozu nebojí. „Možná proto, že si ten pád nepamatuji, tak jsem žádný větší strach při prvním výjezdu necítil,“ říká muž, který by chtěl 15. února začít závodit.
Místo: Jihoafrická republika. Doba: konec ledna tohoto roku. Po silnici jedou cyklisté stáje Quick-Step Floors trénující na nadcházející náročnou sezonu. Mezi nimi je i český závodník Petr Vakoč. Zezadu se k nim přiřítí nákladní auto a dva z nich smete z cesty. Hůř je na tom právě Vakoč, který následně prodělá tři operace, tu první ještě v Africe. Tyto hrůzostrašné okamžiky už ale nyní nejsou na šestadvacetiletém cyklistovi na první pohled vůbec znát. „Už to mám všechno za sebou a jsem z nejhoršího venku,“ usmívá se Vakoč.
Máte novou roční smlouvu v Quick-Stepu, chystáte se zahájit přípravu. Jaké jsou tedy plány pro nadcházející období?
„Teď zahajuji naplno přípravu ve Španělsku. Dohodli jsme se tak s trenérem, na základě toho, jak byl tenhle rok náročný. Teď začínám s přípravou, částečně i v mé oblíbené Gironě, která bude i mimo kolo. Posilovna, bike, pak silnice. Teď naskočím na mimosezónní program, 10. prosince máme týmové soustředění. Na Vánoce se vrátím do Čech a hned potom pojedu do Španělska, po Novém roce nás čeká další soustředění a pak už bude vrcholit příprava na start sezony.“
A ten bude pro vás kdy?
„V tuhle chvíli je start naplánovaný na polovinu února. Pokud půjde vše podle plánu, za 100 dní bych měl startovat na Tour de la Provence. Mám na ten závod dobré vzpomínky z roku 2016, kdy jsem byl druhý. Vybrali jsme to, abych měl dostatek času připravit se na sezonu. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet v tréninku.“
Od kdy jste věděl, že vám stáj prodlouží smlouvu?
„Bylo jasno hned po pádu. Pár dní potom jsme se bavili s Patrikem Lefeverem, který se byl na mě podívat v nemocnici. Už tehdy mi říkal, že pokud mi to zdraví dovolí, dostanu smlouvu na další rok. Nemusel jsem tedy nic řešit, měl jsem jistotu a soustředil jsem se jen na to, abych se dal do pořádku. Smlouvu jsem podepsal až před deseti dny, protože nebylo jasné, jestli se budu moct vrátit.“
Co všechno, kromě vědomí, že máte jisté angažmá, vám pomáhalo při zotavování?
„Byla to dlouhá cesta od ledna po dnešek, plná různých momentů pochybností, ale díky podpoře rodiny, týmu, fanoušků, celkově hrozně pozitivní atmosféry i díky nemocničnímu personálu se mi podařilo zachovat pozitivní myšlení a posunout se dál. Nehoda mi dala úplně jiný pohled na svět. Jak jsem byl předtím zaměřený na výkony, výsledky, letos jsem si užíval úplně jiné věci. Z tohoto hlediska to byla zajímavá zkušenost.“
Jak se vám o tom všem teď mluví?
„Teď už je to docela dobré. Jsem v momentě, že už to mám všechno za sebou a jsem z nejhoršího venku, co se týče zdraví. A mám už i jistotu, že budu pokračovat v týmu. Teď mám rok na to, abych se vrátil. Takže je to v pohodě.“
V říjnu jste absolvoval testy v Belgii. Co vám řekly?
„Předčilo to má očekávání. Věděl jsem, že jsem na tom relativně dobře, ale že budu na stejných číslech jako loni v prosinci, to mě nenapadlo. Do té doby jsem nevěděl, jestli se budu vůbec moct pokoušet o návrat, jestli je to reálné, nebo ještě budu muset čekat pár měsíců. Testy mi proto udělaly ohromnou radost. Byl to pro mě vrchol sezony a povzbuzení jít do toho teď naplno.“
Může něco váš návrat zhatit?
„Výkonnost se pořád zlepšuje, už jsem byl téměř v plném tréninkovém nasazení. Muselo by se stát něco neočekávaného, abych do závodů nenaskočil. Ale je pak otázka, jak se tělo projeví po závodech, po velké zátěži, která se nedá v tréninku simulovat. Teď to vypadá, že by to mohlo jít.“
Absolvujete přípravu bez omezení?
„Bude stejná jako dřív, s tím, že se víc zaměřím na nějaká kompenzační cvičení. Záda jsou v některých místech nepohyblivá, v jiných zase víc namáhaná. Musím cvičit, jinak cítím, že to není ono. Plus další cvičení na stimulování výbušnosti, maximální síly, tam mám zatím rezervy. Takže budu víc v posilovně, bazénu, na józe.“
Už v létě jste si zajezdil na kole s týmovými parťáky. Jaké to bylo sednout na kolo a poprvé vyrazit do silničního provozu?
„Čekal jsem, že budu mít větší strach. Ale možná proto, že si nepamatuji, jak k pádu došlo, tak jsem žádný větší necítil. Jediné, co si uvědomuju, co cítím jinak, třeba když mě auta předjíždějí zbytečně blízko nebo v nebezpečných momentech, tak jsem naštvaný. Není to strach, spíš naštvanost. Člověk si vůbec neuvědomuje, jak málo stačí. Měl jsem jeden moment, kdy auto bylo zaparkované, řidič se nepodíval a vjel do silnice, když jsem jel ze sjezdu. Ubrzdil jsem to na poslední chvíli. V ten moment jsem se trochu rozklepal a říkal si: Ty bláho, to bylo těžké. V tu chvíli se mi to spojilo s tou situací. Ale co se týče tréninku, nějaký větší strach necítím.“
Jak dlouho jste vybírali, který bude první závod?
„Shodli jsme se na tom během několika rozhovorů s trenérem Pelgrimem, kdy jsme řešili poslední týdny. Věděli jsme, že na základě tréninkových dat bych se měl vrátit. Měl jsem v hlavě, že bych chtěl naskočit hned do Austrálie a vlastně on říkal: Hele, lepší bude strávit nějaký čas s týmem a naskočit do toho až pozvolna. I další kluci, Gilbert nebo Štyby (Zdeněk Štybar) mi říkali: Nespěchej, je lepší se pořádně připravit. Dal jsem jim za pravdu a už na týmový mítink jsem přišel s tím, že by bylo pěkné závodit v Provence a tým říkal: My to vidíme stejně. Když to půjde dobře, tak podle toho uvidíme další program.“
Sen o kostkových klasikách budete muset ještě asi o nějaký čas odložit, že?
„No to jo, aby se mi nevyklepaly šrouby. Musím se zeptat, jak moc to drží. Doktoři říkali, že to je v pohodě, ale slyšel jsem pár příběhů, kdy lidi měli šroub v noze a prasklo jim to při zátěži. Zhrozil jsem se, jestli to není jako umělé klouby, že mi to každých deset let budou muset měnit.“
Působíte hodně optimisticky. Měl jste na začátku strach, že bude s cyklistikou konec?
„To ani ne. Ve mně převládala radost z toho, že jsem živ a dávám se do kupy a v tu chvíli jsem kolo skoro neřešil. Říkal jsem si: Krok po kroku. Doktoři, co mě operovali, říkali, že záda budou držet a budu moct závodit. Rehabilitační doktoři mě zase brzdili: V klidu, v klidu, uvidíme, jak to půjde. Někdo říkal jo, někdo ne, tak jsem bral ten nejvíc pozitivní názor. Pak jsem ho často musel upravit. Ale nějak jsem si to ani nepřipouštěl.“
Byl jste takto pozitivní vždycky, nebo jste se pozitivní myšlení naučil až při zranění?
„Paradoxně si myslím, že ten poslední rok jsem byl mnohem víc pozitivně naladěný než ten rok předtím. To jsem byl vystresovaný ze závodů, abych je dobře zajel. A teď najednou tam nebylo tolik toho stresu. Byly tam jiné stresy ohledně zdraví, ale byly to dva tři dny, kdy jsem se potřeboval adaptovat na tu realitu, která se nevyvíjí, jak jsem si představoval, ale ty další dny se mi dařilo být pozitivně naladěný a soustředit se jen na ten progres a na to, jak se to posouvá.“
Byl jste na sebe vždy náročný. Uspokojí vás v příštím roce jen návrat, nebo už budete chtít být někde vidět?
„Chtěl bych být vidět. Ale ve finále by mě asi uspokojilo, když bych byl průměrný worldtourový závodník, i když je to v tuhle chvíli hodně velký cíl. Ale prostě mířím vysoko a přijde mi lepší dát si větší cíl a pak se kdyžtak spokojit s tím menším.“
Mluvil jste o tom, že vaše levá noha není stoprocentní. Co to znamená?
„Nezapojí se v ní všechna svalová vlákna. Já teda nevím přesně, jak to funguje. Jedná se hlavně o hamstring a na kole se to až tak neprojevuje. Teď třeba ve spurtu mám určité limitace, ale v těchto parametrech se to zlepšuje podle těch dat z testů. Ale na kole není ten sval zas tak důležitý pro výkon. Jsem přesvědčený, že i kdyby se nedal úplně do kupy, tak tělo to bude schopné určitým způsobem kompenzovat. Otázka je jak dlouho, jestli třeba tři týdny, když pojedu Grand Tour. Ale v tuhle chvíli se to projevuje hlavně při běhu, kdy běžím třeba 15 minut a pak už se té noze nechce, není to takový koordinovaný pohyb. Takže jak jsem měl v plánu za x let běžet maraton nebo jít Iron Mana, to v tuhle chvíli nevypadá. Ale na kole je to v pohodě.“
