S ultimátními zápasy začínal od jejich zrodu. Tedy v době, kdy se jednalo spíš o zápasy takřka bez pravidel. MMA od té doby ušlo velkou cestu, stejně tak Daniel Barták. Ze zápasníka se dal na dráhu trenéra pražského Penta Gymu a dokázal vytrénovat přední české zápasníky v čele s Viktorem Peštou. „Dřív bylo lepší to, že zápas probíhal až do konce. Žádní bodoví rozhodčí tam nebyli,“ vzpomíná Barták na začátky MMA v Čechách v prvním díle rozhovoru pro iSport.cz.
Začínal jste s Wing Tsun. Co vás k tomu přivedlo?
„Wing Tsun je sebeobrana. Přivedl mě k tomu Bruce Lee, který ho dělal předtím, než vytvořil Jeet Kune Do. To tady tehdy, těsně po revoluci, ještě nebylo, nebo jsem o tom nevěděl a tak jsem začal s Wing Tsunem. Předtím jsem dlouho trénoval karate.“
Pak jste přestoupil na ultimátní zápasy, které tu v té době teprve začínaly. Viděl jste už v té době nějaký potenciál?
„Viděl jsem v tom spíš nějakou seberealizaci. Chtěl jsem zkusit zápas. Proto jsem na chvíli opustil Wing Tsun a vrhnul se do thai boxu. Ten mě moc nenadchl. Nechat si okopávat nohy a mlátit se do hlavy… Vrátil jsem se tedy k Wing Tsunu a až poté jsem se odhodlal k ultimátním zápasům a myslím, že to byla správná cesta.“
Od té doby udělaly ultimátní zápasy velký pokrok. Kterou ze změn považujete za nejlepší? Která zformovala MMA do správné podoby?
„Pravidla, váhové kategorie a změna přístupu lidí kolem. Už je nepropagovali jako brutální show, ale jako sport, což postupem času změnilo pohled široké veřejnosti. Teď vidí, že to nejsou jenom dva blázni, kteří se mlátí bezhlavě v kleci, ale že to má přesně daná pravidla jako každý jiný sport.“
A je naopak něco, co podle vás bylo dřív lepší?
„Neříkám, že lepší, ale doba strávená v kleci mohla být nekonečná, nicméně tehdy o vítězi nerozhodovali rozhodčí. Zápasilo se až do konce, dokud se někdo nevzdal. Každý rozhodčí to totiž může vidět jinak. Občas se stává, že někteří připískávají domácím, svým oblíbencům nebo koukají na úplně jiný zápas než zbytek lidí v hale. Dřív tohle nebylo, v zápase prostě vyhrál ten, kdo byl lepší a lépe připravený, zarputilejší. Prostě víc toužil po vítězství.“
Je to s rozhodčími časté?
„Sem tam. Párkrát se nám to stalo v cizině, že nadržovali domácímu. Proti Peštovi ve Švédsku třeba nadržovali tak viditelně, že jsme museli podávat protest, který nám nakonec uznali. Někdy se to prostě děje. Je takové pravidlo: Pokud chcete vyhrát, nenechávejte to na rozhodčích.“
Dřív se bojovalo spíš víc na zemi a pro diváky, kteří neznají jednotlivé páky a škrcení, to asi nebylo zrovna moc koukatelné. Je podle vás dobře, že se MMA postupně snaží o víc boje v postoji?
„Vždycky záleží na tom, kdo zápasí. Když se střetli dva postojáři, tak se prostě bojovalo v postoji. Ale je pravda, že je teď trend bojovat spíše v postoji a brazilské jiu-jitsu trochu ustupuje. Stejně ale záleží hlavně na protagonistech. Navíc tomu lidé teď mnohem víc rozumí, dřív jenom viděli, že se po sobě dva chlapi válej a vypadá to divně.“
Vy sám jste trénoval hned několik bojových odvětví. Doporučujete jiné bojové sporty i svým svěřencům?
„Samozřejmě. Děláme sice MMA v kostce, když někomu ale nejde třeba postoj, je dobré, aby navštívil specialistu. Získá tam potřebné návyky a danou disciplínu zlepší. Ale pořád musí počítat s tím, že třeba čistý thai box s MMA porazy nepočítá, proto je dobré, aby trenér postoje o MMA něco věděl. Nebo ještě lépe, jako to máme v Pentě, aby ho rovnou MMA přizpůsobil.“
Zase na druhou stranu například v judu a jiu-jitsu se používají hodně i strhy pomocí chytání kimona. Není pak těžké judisty podobným návykům odnaučovat?
„Z juda přicházejí s určitými návyky, které pro MMA nejsou zrovna dobré. Třeba občas nabízejí záda. Ale že by to byl nějaký velký problém, to ne. Skvělých judistů je plné MMA: Ronda Rousey, u nás Honza Václavek a Jarda Pokorný.“
K MMA hodně přestupují zápasníci třeba z kickboxu, BJJ, thai boxu… Z kterého z těch sportů je podle vás nejlepší k MMA přejít, aby měli dobré předpoklady?
„Asi wrestling (zápas, pozn.red.). V USA spoustu skvělých bojovníků prošlo univerzitním zápasem. Wrestler postojáře většinou bez problémů dostane na zem. Hlavně v těch prvopočátcích je to obrovská výhoda. Později si to dobrej postojář pohlídá a když si drží dobrou vzdálenost, wrestlerovi to pořádně ztíží. Většinou ale zápasy stejně končí na zemi. Je zajímavé, že k nám do Penta gymu moc zápasníků nechodí, spíš judistů. Buď se drží svého kopyta, nebo jich tolik není, což mi přijde škoda, protože zápas, je skvělá sportovní disciplína.“
Vy sám jste si vyzkoušel roli zápasníka i trenéra. Co je podle vás náročnější?
„To je těžké říct. Když zápasíte, musíte se pořád nějakým způsobem motivovat, něco vás musí hnát dopředu. Jako trenéra mě zase motivují výsledky mých zápasníků. Obojí má své pro i proti, ale obojí jsem si užil. Teď si užívám trenéřinu.Když si vzpomenu na mé začátky před těmi zhruba dvaceti lety a porovnám to s dneškem, už tam toho moc společného není.“
Rozhovor o cestě Daniela Bartáka ve slavné UFC vám přineseme ve druhém dílu.