Spartan Race na vlastní kůži: Ledová voda i pěkná várka angličáků | iSportLIFE | iSport.cz
16.4.2019 • 19:30

Spartan Race na vlastní kůži: Ledová voda i pěkná várka angličáků

Poznat své limity a posunout je o něco dál. V Kutné Hoře se o víkendu běžel první letošní extrémní překážkový závod seriálu Spartan Race. Sobotní trasa patřila k řadě Sprint, nedělní k té náročnější Super, potrápit ale dokázaly řádně obě. Tu kratší jsem se rozhodla zkusit pokořit i já, redaktorka iSport.cz. Jak se mi dařilo?



Když jsem dostala nabídku běžet další překážkový závod, bylo zrovna jaro v rozpuku a sluníčko příjemně hřálo. Vzhledem k tomu, že jsem už dříve hlásila, že žádný další zimní extrémní závod už nikdy běžet nehodlám, jsem tedy na základě tohoto s radostí souhlasila. Jenže počasí mělo s jarem trochu jiné plány, a tak to dopadlo přesně tak, že se dubnový závod od lednového zas tolik nelišil.

Pět stupňů nad nulou, déšť, zataženo a nepříjemný vítr. To všechno z kutnohorského závodu udělalo celkem náročný závod. Samozřejmě, oproti těm horským se to určitě srovnávat nedá, ale procházka růžovým sadem to rozhodně také nebyla. A sami organizátoři si rádi přiložili.

Samotný závod lákal zejména na krásy Kutné Hory, která nabízí opravdu nádherné kulisy. Trasa přes samotné město sice jen začínala a končila, přesto si výhled užili i samotní běžci. Kdy jindy se vám poštěstí házet oštěpem hned vedle chrámu svaté Barbory?

Trasa sobotního závodu Spartan Race v Kutné Hoře

Před startem jsem se rozhodla vyzkoušet jednu z nabízených novinek na trhu energetických drinků. Místo gelu jsem tak vypila tři odměrky powerdrinku Edgar, jednoho z hlavních sponzorů závodu, který lákal na postupný přísun energie do celého závodu i bez použití kofeinu. Ač jsem tomu moc nevěřila, musela jsem později uznat, že mám energie opravdu dostatek, což bylo více než příjemné zjištění.

Zpátky ale k samotnému závodu. Většina trasy vedla terénem, což je u podobného typu závodů běžné. Nezpevněné cesty, lesní pěšinky a dokonce i ledové potoky. Samotný závod začal vcelku lehce a prvních pár stovek metrů bylo vcelku z kopce, což je u Spartan Race až nevídané. Nikdo se ale nenechal ukolébat, všem totiž bylo jasné, že čím déle poběžíme z kopce, tím déle se pak budeme na konci škrábat zpátky nahoru. A tomu tak také bylo. Jak jinak.

První překážky nijak náročné nebyly. Přeskočit pár dřevěných zdí, sem tam něco podlézt. První dávku angličáků jsem si vybrala zhruba ve čtvrtce závodu, kdy jsem se nedokázala dostatečně rozhoupat a dosáhnout při ručkování na další tyč. Mrzelo mě to hlavně z toho důvodu, že snad poprvé nebyly tyče mokré, a tak jsem za neúspěch mohla vinit jen sama sebe. Za trest jsem si tedy odskákala třicet angličáků a běželo se dál.

První polovina závodu byla téměř bez překážek a udělala radost spíš běžcům. Některé úseky, zejména pak ty v potoku, se samozřejmě muselo zpomalit a jít opatrně, přesto trasa nijak zvlášť náročná nebyla. Jenže ti zkušení už věděli, že není dobré chválit dne před večerem. Absence překážek v první polovině znamenala pouze to, že jich v cíli bude o to víc.

Další zkouška přišla zhruba po třech kilometrech. Pytel s pískem na ramena a hurá na procházku. Oproti závodu v Liberci a předtím v Koutech, kde se stejně těžký pytel tahal do obrovského kopce, to však byla opravdu spíš vyhlídková procházka. Trať byla celkem krátká a vesměs jen na rovince. Naštěstí.

Hned za ní jsem si totiž musela odmakat dalších třicet angličáků. Šplh po laně umím, ruce jsem ještě mrtvé neměla, přesto když jsem se až úplně nahoře natahovala po zvonečku, ujela mi ruka a sjela jsem až do poloviny lana. Pohledem jsem tedy zhodnotila vzdálenost, o kterou jsem přišla a s nešťastným výrazem šla splnit trest. Štvalo mě to hodně, protože mi nechybělo mnoho a mohla jsem běžet dál. Jenže pravidla jsou pravidla.

Další tři překážky mi žádné vrásky nezpůsobily, to však „napravila“ v pořadí desátá, od které se už do dálky ozývaly zděšené výkřiky běžců před námi. Nízko položený ostnatý drát v naprosto ledovém potoku… Noční můra zvýšená faktem, že začal foukat nepříjemný vítr a teplota vzduchu nemohla být vyšší jak pět stupňů Celsia.

„Běžte po pravé straně, tam je to trochu výš,“ radila nám už z dálky dobrovolnice. Její radu jsme všichni rádi vyslyšeli, bohužel se tam však rázem udělala kolona, a tak jsme ve vodě strávili snad delší dobu, než kdybychom šli po té druhé. Holčině přede mnou se navíc zaseklo triko za ostnatý drát, ale společnými silami jsme ji z pasti vysvobodili a se zmrzlými výrazy se nějak doplazili až na konec tohohle ledového království.

Angličáky si vybraly svou daňAngličáky si vybraly svou daň

Ta největší krutost organizátorů se však projevila až na dalších dvou překážkách. Ihned po ledové vodě na nás totiž čekala úzká kladina, kterou jsme museli přejít. Asi není potřeba zdůrazňovat, že zimou rozklepaní běžci často padali už na začátku a zóna na trestné angličáky byla nonstop plná. Včetně mě.

Jako další překážka byla těžká betonová koule, která se měla zvednout, přesunout pár metrů za čáru, tam udělat pět angličáků a tu kluzkou mršku odtáhnout zase zpátky. Přitom ji nejen nehodit sobě na nohy, ale hlavně dát pozor, aby se neskutálela z dvoumetrové sráze. Kutálet ji totiž zpátky do toho kopce nikdo nechtěl, ale podle slov dobrovolníka se to už pár závodníkům podařilo. Se strachem v očích právě z tohohle jsem si dala raději pozor, což se naštěstí vyplatilo a po chvíli jsem tak mohla běžet dál.

To už se pomalu vbíhalo zpátky do města. Rozbahněnou cestu vystřídaly kostky a dlažba, díky vhodně zvolené obuvi mi však ten přechod žádné potíže nedělal a během jsem tak mohla dohnat čas ztracený angličáky. Těch mě však čekalo ještě dalších šedesát. První várku jsem musela splnit za nezapíchnutý oštěp (moje bilance ze závodů je momentálně 0:4 pro oštěp, budu mu muset domluvit), tu druhou za multiring.

Trasa s kýblem plným kamením mi naštěstí žádné potíže nezpůsobila, v pohodě jsem překonala i další zdi, včetně té šikmé s lanem. Po přelezení lanového „áčka“ jsem tedy sebrala zbytek sil a dala se znovu do běhu. „Do cíle už není žádná další překážka,“ hlásila mi jedna z dobrovolnic. Na odpověď, že jí vůbec nevěřím, mi však její verzi potvrdili turisté, kteří svůj pohled z krás Kutné Hory přesunuli na zmrzlé blázny na trati. Těm už jsem věřila o něco víc, a tak jsem do cíle dosprintovala.

Výsledek? Jedna hodina a 26 minut. Kolena, stehna a ruce celé od modřin a šrámů a svaly ztuhlé na další tři dny. Ale za ten pocit v cíli to všechno stojí. 


Další články autora
 

iSport LIFE

Běh Kolo Testy Inspirace Akce iSport LIFE Columbia běžecké závody

iSport LIFE je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. K webu patří trackovací aplikace Superlife pro nadšené sportovce. Přijmi výzvu!

1 Praha,
Milíčovský les: 16. 3.
Výsledky
2 Ostrava,
Bělský les: 13. 4.
Výsledky
3 Brno,
zoo: 14. 9.
Přihlásit se
4 Praha,
Divoká Šárka: 19. 10.
Přihlásit se
5 Říčany,
les: 9. 11.
Přihlásit se

www.isportlife.cz je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. K webu patří též trackovací aplikace Superlife pro všechny nadšené sportovce. Přijmi výzvu!

Články odjinud