Je jedním z nejslavnějších českých youtuberů, v současnosti se může pochlubit necelými osmi sty tisíci odběrateli. Oproti ostatním však Taras Anatolievich Povoroznyk, známý jako Tary, natáčí videa zejména o parkouru, kterému se aktivně věnuje. „Lidé si často myslí, že jsme zloději nebo feťáci a volají na nás policii. Snažíme se jim ale ukázat, že se věnujeme sportu a ne vandalismu,“ vysvětlil v rozhovoru pro iSport.cz.
Parkour dřív nebyl tolik rozšířený, jak jste se k němu tedy dostal?
„Když se nad tím zamyslím, tak jsem ho vlastně dělal už od malička. V sedmi letech jsem skákal po stromech, z větve na větev a hráli jsme u toho na babu. K tomu samotnému pojmu parkour jsem se dostal až tak v patnácti letech. Napodoboval jsem tehdy různé kousky z filmu Okrsek 13, kde hrál zakladatel parkouru David Belle. Jeho skoky jsem napodoboval několik měsíců, ale jelikož v celém filmu ani jednou nezaznělo, jak se to jmenuje, dozvěděl jsem se o pojmu parkour až od bývalého spoluhráče z fotbalu. Jakmile jsem se dozvěděl, jak se to jmenuje, to začalo ve velkém, protože jsem si konečně mohl najít něco na internetu. V roce 2008 ještě v Česku parkour téměř nikdo neprovozoval, tak jsem si hledal triky na YouTube a s kamarády jsme je pak napodobovali. Byl jsem takový samouk, všechno jsem se naučil na ulici. Tehdy nebyli trenéři, v tom mají dnešní děti obrovskou výhodu. Mají se od koho učit.“
Jak na váš koníček tehdy reagovali rodiče?
„Táta dělal ve stavebnictví, tak mě spíš odrazoval. Říkal mi, ať neničím fasády, že je to drahé a neměl by opravy z čeho zaplatit. Máma mě naopak podporovala, protože byla ráda, že se někde vyřádím. Byl jsem totiž hodně akční, takový zlobidlo. Dělal jsem průsery, zlobil ve škole a ona byla ráda, že tu energii někde vybiju.“
Parkour je v poslední době hodně rozšířený mezi mládeží. Jak se na to ale dívá ta starší generace?
„Starší generace to zatím moc nechápe. Většinou se spíš diví, proč borec chodí po zábradlí nebo skáče přes zdi a nechodí radši normálně po chodníku. Asi se jim v hlavách honí různé věci. Vidí v nás třeba zloděje, který někam utíká nebo vandala. Kolikrát nám nadávali do sprejerů a feťáků. Pozitivně nás ale nevidí vůbec, tak se to jejich vnímání snažíme trochu zlepšit. Hodně pomohlo, když jsme šli do soutěže Československo má talent. Díky tomu se hodně lidí dozvědělo, že to není nějaký druh vandalismu.“
Už jste někdy řešil i třeba problémy se zákonem, když se někomu nelíbilo, že mu skáčete po střeše?
„To řešíme často. Na soukromé pozemky se snažíme nelézt, protože tam nemáme co dělat, ale i když skáčeme na veřejném prostranství, tak se to spoustě lidí nelíbí a často na nás volají policisty. Ti nás většinou ale naštěstí chápu. Když jim řekneme, že děláme sport, jsou rádi, že třeba nefetujeme. Přesto nás ale často musí poslat někam jinam, aby měl ten volající pocit, že udělali svou práci.“
Takže se na to policie dívá střízlivě?
„Většina ano. Tak 90 %. Samozřejmě se najdou i výjimky. Od některých policistů jsme už slyšeli i sprostá slova, což podle mě není profesionální jednání a takoví arogantní lidé, kteří ani nepozdraví a hned nadávají, by tam ani dělat neměli. Ale zase na druhou stranu to chápeme, takže jdeme někam jinam. Nás tyhle situace i kolikrát baví, protože to je takové zpestření tréninku.“ (směje se)
Parkour ale umí být i nebezpečný, přeci jen skáčete i po nestabilních plochách. Měl jste někdy nějaké vážnější zranění?
„Jednou jsem spadl ze dvou a půl metru rovnou na zadek a narazil si páteř. Měl jsem už nějaké naraženiny a podvrknutí, ale za jedenáct let tréninku jsem naštěstí nic závažnější neměl. Nikdy jsem nemusel na žádnou operaci a dokonce jsem neměl ani nic zlomeného.“
Na YouTube je přesto celá řada různých pádů z parkouru. Máte nějaký recept, jak se jim vyvarovat?
„Lidi se totiž chtějí strašně rychle zlepšovat a umět hned těžké triky. A takhle to právě nefunguje. Děcka ve mně třeba vidí nějakou inspiraci a snaží se hned všechno napodobit, ale už nevidí, že tomu předchází nějaká fáze posilování a tréninků. Pokud tohle lidi nepodcení a začnou se věnovat parkouru od začátku, jak mají, tak věřím, že bude úrazů minimum.“
Jak jste bojoval se strachem? Počítám, že třeba přeskočit ze zábradlí na zábradlí není jen tak…
„Já mám strach pořád, nikdy nezmizí. A je správné, že ho máme, je to náš takový pud sebezáchovy. Když chce ale člověk něco umět, tak ho překoná. Pokud se bojí i tak, tak to asi nechce umět dostatečně dost. První krok k úspěchu je hecnout se. Jakmile hodí člověk strach za hlavu a skočí, tak už se toho pak nebojí. Samozřejmě tedy za předpokladu, že nespadne při prvním pokusu blbě, to se ale moc nestává, protože do prvního pokusu dá vždycky všechno. Takhle se ale začíná s každým novým trikem. Není to tak, že člověk jednou překoná strach a pak už se až do smrti ničeho nebojí. Tak to nefunguje.“
V jaké největší výšce jste už skákal?
„My jsme vylezli třeba na Trojský most, ale tam jsme neskákali přes nějakou mezeru nebo propast. Skákal jsem už ve třiceti metrech ze skály na skálu, jenže zpátky jsem to už nedoskočil, takže mě musela vyprostit záchranná horská služba. To byla sranda. (směje se) Přilezl ke mně záchranář a slanil mě dolů.“
VIDEO: Jak Tary uvízl na skále:
Parkour je poslední dobou velmi oblíbený zejména mezi mládeží. Co byste jim do začátku poradil?
„Nejdůležitější je, aby posilovali jen s vahou svého těla. Žádné činky, ani zvedání těžkých vah, jenom tělo. Mohou dělat třeba kliky, stojky, kliky ve stojce… A do toho začít skákat jednoduché, základní techniky. Třeba přeskoky přes zábradlí, snožmo přes malé zídky, skoky do výšky a do dálky… Nohy si na to všechno musí postupně zvyknout. Pak je dobré začít zapojovat akrobacii, která je důležitá, aby se člověk naučil vnímat orientaci v prostoru. Když totiž skáčete přes hlavu různé přemety, tak mozek pořádně neví, co se děje a je potřeba ho na to navyknout. Hlavní je ale začínat od základů.“
Vy sám pořádáte různé workshopy. Může k vám přijít i dítě, které s parkourem nemá zatím vůbec žádné zkušenosti?
„Naše workshopy a kempy jsou hlavně pro začátečníky a mírně pokročilé. Každý si tam najde něco. Chodí k nám tam třeba děti, které skáčou půl roku, ale někteří tam jsou poprvé v životě. Takových 30 % dětí tam mívá úplně první zkušenost s parkourem. Často je tam i přeučujeme věci, které dělají špatně. Začínat bez trenéra totiž není vždycky správná a nejrychlejší cesta.“
Co je na parkouru podle vás nejtěžší se naučit?
„Nejtěžší je pochopit své tělo a poslouchat ho. Když je člověk v začátcích zapálený do tréninku, tak často ignoruje nemoci a únavu. Pak toho lituje, protože to jsou nejčastější důvody různých zranění. Podle mě je nejtěžší své tělo správně poslouchat a dělat, co chce ono a ne my.“
Vy sám máte v tuhle chvíli na YouTube téměř osm set tisíc odběratelů, což je na Českou republiku úctyhodné číslo. Je ještě něco, čeho byste si přál docílit?
„Rád bych se teď věnoval YouTube naplno. Začal jsem nedávno přidávat dvě videa denně, což není úplně jednoduché. V Česku jsou asi jen dva další youtubeři, kteří vydávají dvě videa denně a oba hrají počítačové hry, díky tomu to mají jednodušší. Během dvaceti minut natočí video, sestříhají ho na deset minut a mají hotovo během chvilky. Já musím pořád vymýšlet nové věci a ne vždy je to lehké. Rád bych dosáhl milionu odběratelů, což je moje taková pomyslná meta. V Česku to má asi jen pět kanálů a rád bych jednou mohl říct, že mám milion odběratelů.“
Jak na parkour během karantány >>
