16.2.2019 • 05:00

Neuvěřitelný olympijský příběh. Čím si Orel Eddie zasloužil posměch i slávu?

Vstoupit do diskuse
0

Pro jedny to byla úžasná sportovní pohádka, pro druhé nedůstojná komedie. Rok 1988: britský skokan Eddie Edwards odlétal na olympijské hry v Calgary jako téměř neznámý sportovec a už úvodní den Her se z něj stala celebrita první velikosti. V obou závodech skončil beznadějně poslední, a přece si získal srdce mnoha fanoušků. Svět totiž miluje outsidery. Ale jeho cesta ke slávě byla i příběhem o kuráži, vytrvalosti a obětování se pro sport, který měl rád.



Vlastně se Eddie nejmenoval, to byla přezdívka. Narodil se v roce 1963 v anglickém Cheltenhamu jako Michael Edwards. Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdy mohl dostat na titulní stránky novin. Od pohledu byl prototypem nesportovce. Kvůli dalekozrakosti nosil silné brýle, měl předsazenou čelist a v jedenácti letech prodělal vážnou infekci kolene. Čtyři měsíce si poležel v nemocnici a lékaři mu šetrně sdělili, že sice dál bude chodit, ale se sportem nebo jakýmkoli rychlejším pohybem je asi konec.

Eddie se nenechal odradit. První chvílí, která změnila jeho život, byl lyžařský kurs v osmé třídě základní školy. Z Dolomit se vrátil okouzlený sjezdovým lyžováním. Kdykoli brigádami našetřil trochu peněz, odlétal na kontinent si zalyžovat. Rodiče ho v tom podporovali a vypisovali mu omluvenky. Učitelé zase přehlíželi, když se po týdenním kurýrování chřipky vracel do školy s opáleným obličejem – tedy s výjimkou bílého pruhu kolem očí.

Edwards návštěvníkům seřizoval vázání a mazal skluznice, někdy se ujal i role instruktora na volné noze. A především ve volném čase piloval sjezdařské dovednosti. Otec si představoval, že jednou převezme jeho štukatérskou živnost, ale mladý Eddie měl o životě jiné představy. Nechtěl ho jako on celý prožít u omítek. Jakmile v sedmnácti ukončil školu, obeslal lyžařská střediska v Alpách a Pyrenejích, že by se rád ucházel o práci instruktora. Odepsali mu pouze z Colle di Tenda v Itálii. Že instruktora neshánějí, ale měli by místo pro servismana. V prosinci 1981 se tak přesunul do Dolomit.

Ze sjezdovek na můstky

Vyhrál několik lokálních závodů, a byť si při jednom karambolu zlomil ruku i klíční kost, nevzdával se. Dokonce si vysloužil pozvánku do reprezentace. V té anglické však brzy skončil kvůli rozporům s jedním funkcionářem a v britském týmu zase jako vyučený štukatér nezapadl mezi absolventy elitních škol.

„Go west,“ řekl si tedy po pár neúspěšných letech. V jeho případě to znamenalo cestu do USA. Spočítal si, že v Severní Americe je na závodech menší konkurence, a třeba na sebe snadněji upozorní nějakým zajímavým výsledkem.

Od začátku to byl omyl. Kvůli klesajícímu kursu libry se mu pobyt pořádně prodražil. Usadil se v Lake Placid, dějišti olympijských her 1980, přivydělával si hlídáním dětí, ale na sjezdovky to měl víc než hodinu cesty a dolary se jenom kutálely... Už po pár týdnech pomýšlel na návrat. Pak se však ocitl na druhé životní křižovatce. Všiml si skokanských můstků, a když zjistil, že přístup na ně je zdarma, že nemusí platit žádné drahé skipasy, rozhodl se je vyzkoušet. Ostatně na sjezdovkách rád předváděl kaskadérské kousky a jiné skopičiny.

Nejdřív vyrazil na můstek K-10, ten nejmenší. Úvodní pokus skončil pádem na ústa, ale nikterak dramatickým, což mu dodalo kuráž. Učil se držet balanc a nepřepadávat, ještě během prvního dne okusil K-40 a připsal si skok dlouhý 21 metrů. Pocit letět vzduchem, byť jen krátce, ho okouzlil. Druhý den se tedy vypravil na K-70.

„Nezlobte se pane, ale to je jenom pro zkušené skokany,“ odmítl jej manažer střediska pustit nahoru.

„Okay, ale už jsem skočil na čtyřicítce, tak proč bych nemohl na sedmdesátku?“
„Kdy jste skočil na čtyřicítce?“ zajímalo manažera.
„Včera odpoledne. Jednadvacet metrů,“ odpověděl pyšně Edwards.

„Nezbláznil jste se? Je absolutně zakázáno skákat bez trenéra! Uděláte chybu a zlomíte si krk,“ rozčiloval se manažer. „Navíc na sedmdesátce nemáte šanci. I těm nejlepším skokanům trvá osm let, než se k tomu propracují.“

Bochník chleba na týden, nocleh v blázinci

Edwards se tedy vrátil na čtyřicítku a trénoval pod dohledem sedmdesátiletého Johna Viscoma, amerického reprezentanta z 30. let. Dokonce se přihlásil na amatérskou akci zvanou Empire State Games, do závodu severské kombinace, doletěl na značku 39,5 metru a vyhrál skokanskou část. Na běžky se už pochopitelně nepostavil.

I když se zlepšoval, na K-70 jej stále odmítali pustit. Tak se v létě vrátil domů, vyštukoval pár zdí a za vydělané peníze odjel do švýcarského Kanderstegu trénovat na můstcích s umělým povrchem. Dokonce si koupil karavan, aby mohl snadněji cestovat.

V těch letech byl věčně bez peněz a žil, jak se dalo. Alpská střediska nejsou zrovna proslulá nízkými životními náklady, proto mu bochník chleba a pár konzerv fazolí musely vystačit na celý týden. V Kanterstegu obvykle bydlel ve skautském centru. Pomáhal v kuchyni nebo sekal trávu, aby ho nechali přespat za pár drobných. Obvykle si ustlal v tělocvičně pod pingpongovými stoly. V zimě přišel na jiný trik: zaplatil si v hotelu jeden den, nevrátil klíče a potom v noci, kdy už byla prázdná recepce, se vyspal na křesle. Později ve Finsku bydlel v psychiatrické léčebně. „Neptejte se mě, jak jsem vůbec mohl dostat povolení... Byl to starý, šedivý dům s ponurou atmosférou. Každý krok se po velkých chodbách rozléhal jako výstřel z pistole,“ vzpomínal po letech.

Tak vypadá Eddie Edwards dnes
Tak vypadá Eddie Edwards dnes

Brzy se stal známou i oblíbenou figurkou lyžařských areálů. I když asi tisíckrát slyšel, že z něj nikdy opravdový skokan nebude, závodníci a trenéři z ostatních zemí mu pomáhali, jak mohli. Někdy radou, jindy materiální pomocí. Rakušané mu darovali lyže, Italové helmu, západní Němci kombinézu a Francouzi boty. Pravda, ty byly o dvě a půl čísla větší, tak si musel navléct šestery ponožky, aby mu v nich noha neplavala.

Po čase si troufl na K-70 a pak ještě výše. I když první zkušenost s devadesátkou skončila tak, že se podíval z věže dolů a odkráčel zpátky. „Prostě se mi z toho pohledu zvedl žaludek,“ říkal. Později vtipkoval, že silné brýle jsou vlastně jeho výhodou, protože se mu neustále mlží a pořádně nevidí, co ho v následujících vteřinách čeká.

Nebyl vždycky poslední

Do historie skoku na lyžích se poprvé zapsal na konci roku 1986, kdy startoval na Turné čtyř můstků v Oberstdorfu. Naměřili mu 67 metrů, což byl nový britský rekord. Po pravdě, nebylo až těžké ho překonat, protože předchozí maximum neslo zaprášené datum 1931... Na závodech ve švédském Örnsköldsviku si připsal jiný milník. Neskočil poslední. „Pořád se o mně psalo, že jsem absolutní lúzr. Ale přitom jsem porážel soupeře z Bulharska, Španělska, Nizozemska nebo Maďarska. Jenže to nikoho nezajímalo, některým lidem by to ničilo jejich obrázek,“ tvrdil.

Na začátku olympijské sezony 1987/88 se pustil do tréninku s neobyčejným elánem. V létě běhal, chodil do posilovny, na trampolíně piloval balanc. V listopadu ho pozval finský národní tým do Kuopia, pak mu Jugoslávci poskytli azyl v Planici a závěr přípravy na sněhu strávil v Coloradu, díky vstřícnosti americké reprezentace.

Ještě pořád to byl Eddie Edwards, skokan, jehož znali pouze fanoušci téhle sportovní disciplíny. Všechno se změnilo krátce před Hrami v Calgary. BBC o něm natočila televizní dokument, který převzaly i americké a kanadské televizní stanice. Přes noc se zrodila globální hvězda. Dávno před rozšířením internetu a vynálezem sociálních sítí. Sám Edwards se o tom přesvědčil ve chvíli, kdy přistál v Calgary a na letišti jej vítaly davy fanoušků. Díky jednomu z transparentů, který jej označoval za orla, byla na světě i jeho přezdívka. Eddie the Eagle.

Ještě větší poprask následoval po příjezdu do vesnice a prvním tréninku. Novináři si vyžádali speciální tiskovou konferenci. Pro funkcionáře Britského olympijského výboru, jehož sportovci se Her jezdili spíše zúčastňovat, to byl šok. Dorazilo 130 žurnalistů a tiskový atašé denně registroval desítky žádostí o rozhovor.

Deset tisíc liber za fotku

Ani to nebylo všechno. Po prvním závodě, kde Edwards skončil poslední („Já to beru jinak, prostě jsem byl osmapadesátý“), ale 50 tisíc lidí jej odměnilo potleskem a skandováním jeho jména, se zájem ještě vyšponoval. Britský skokan si musel najmout manažera i ochranku. Byl to neuvěřitelný paradox. Když odlétal z Denveru do Calgary, byl švorc a peníze na letenku mu musela poslat z Anglie matka, roky škemral o jakoukoli finanční podporu, jeho bankovní účet trvale svítil červenými číslicemi – a najednou mu noviny nabízely 10 000 liber jenom za to, že se nechá vyfotit se svou přítelkyní. Hlásili se sponzoři z celého světa. A nejen oni.

Po druhém závodě (opět skončil jasně poslední) ho pozval John Carson do své late nigth show. Společně s hercem Burtem Reynoldsem. Z Calgary odletěl Edwards do Los Angeles, z letiště ho do studia vezla luxusní limuzína, v níž bylo víc místa než v jakémkoli hotelovém pokoji, kde za svůj život bydlel. Brzy potom mu telefonoval Dustin Hoffman, že je fascinován jeho příběhem a rád by o něm natočil film. „Okay. Ale hrát mě musí Robert Redford,“ odpověděl mu Eddie the Eagle s úsměvem. Už uměl v šoubyznysu chodit.

Oba jeho výkony v Calgary byly slabé, i na jeho poměry. Možná mu ublížilo, že kvůli větru se závody i tréninky neustále odkládaly, ještě víc ho rozhodil hon novinářů a manažerů, a ke všemu pořadatelé řešili, jestli při stále nevyzpytatelných povětrnostních podmínkách ho vůbec mají pustit na můstek K-90. „Uvažujeme o tom v zájmu jeho rukou i nohou,“ nechal se slyšet hlavní pořadatel.

VIDEO: Podívejte se na trailer k filmu Eddie The Eagle

Hodně lidí obdivovalo Edwardsowu odvahu i zarputilost, ale neměl jenom fanoušky. Našlo se hodně těch, kdo jeho výkony považovali za zesměšňování vrcholového sportu a brali jako nespravedlnost, že média i sponzory víc než medailisté zajímá chlapík z posledního místa. „U nás doma máme tisíce Edwardsů. Ale nenecháváme je skákat,“ nechal se slyšet Torbjørn Yggeseth, významný norský funkcionář a zakladatel Světového poháru ve skocích na lyžích.

Po návratu z olympiády začal Edwards poznávat život ve znamení zkratky VIP: večírky, televizní rozhovory, soukromá letadla, reklamní smlouvy. Za následující rok vydělal téměř půl milionu liber, to mu ostatní olympionici mohli tiše závidět.

Jděte si za svými sny

Ale on toužil po jiné věci. Chtěl ukázat, že není žádný klaun a neumětel, co sotva doskočí na buben pod můstkem. Chtěl získat respekt i svými výkony. Plánoval, že příště bude v desítce nejlepších. Měl před sebou přeci čtyři roky a konečně peníze na přípravu!

I kdyby to snad myslel vážně, jeho naděje zabrzdil v lednu 1989 pád na můstku v Innsbrucku, z něhož vyvázl se zlomenou klíční kostí a otřesem mozku. A především lyžařská federace FIS v další sezoně zpřísnila podmínky pro účast ve skokanských soutěžích. Na olympiádu směli od příště pouze ti, kdo se umístí v elitní padesátce skokanů Světového poháru nebo mezi třiceti procenty nejlepších. Pravidlu se říkalo „Eddie the Eagle Rule“. Ačkoli se Edwards pokoušel o návrat pod pět kruhů, ani jeden z pokusů mu nevyšel.

Dodnes je jeho jméno synonymem pro sportovce, kteří končí s velkým odstupem na posledních místech a jsou především zdrojem zábavy, borci na konec televizních zpráv. Takové škatulkování je vůči Edwardsovi lehce nespravedlivé. Do Calgary se kvalifikoval podle tehdy platných kritérií; nebyl olympijským turistou, který dostal divokou kartu, aby se MOV mohl chlubit účastí co nejvíce zemí. Dokázal zvládnout technicky nejnáročnější disciplínu té doby, jeho odvahu oceňoval i čtyřnásobný olympijský šampion Matti Nykänen. Dost velký rozdíl proti pozdějším lyžařům z Afriky či Jižní Ameriky, kteří slalomovou trať odpluží jako školáci na lyžařském výcviku a při pádu na běžkách se zamotají do hůlek i lyží...

A co bylo s „Orlem“ dál? Ani jeho život po konci sportovní kariéry nebyl a není nudný. Zbohatl a potom o většinu peněz zase přišel. Byl hostem řady TV show, dělal reklamu na kdeco, cestoval po světě. V roce 2016 se dočkal i celovečerního a komerčně úspěšného filmu, byť místo Redforda ho hrál Taron Egerton. Loni v prosinci oslavil 55. narozeniny a je vyhledávaným motivačním řečníkem. Inspirativním i zábavným.

Poselství, které Eddie Edwards na seminářích předává, je jasné: jděte si za svými sny, i kdyby se vám smála půlka světa. Stojí to za to.


Vstoupit do diskuse
0
Další články autora

iSport LIFE

Běh Kolo Testy Inspirace Akce iSport LIFE Columbia běžecké závody

iSport LIFE je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. Přijmi výzvu!

Jízdní kola * Elektrokola * Elektrokoloběžky * Tenisové vybavení na Heureka.cz

18. září 2021
Brno
Výsledky
16. října 2021
Praha
Výsledky

www.isportlife.cz je web o životě sportovců. Nenajdete zde však výsledky, časy, rozebírání herních taktik a hledání ideálních sestav. Začíst se naopak můžete do profilů, rozhovorů a příběhů nejen našich, ale i zahraničních sportovců. Poodhalíme vám nejen jejich tréninkové finty, ale i to jak správně odpočívat. iSport LIFE je o životě ve sportu.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá také běžecké závody v různých městech v České republice.

Články odjinud
Články odjinud

{# Inicializace knihovny pro opozdene nacitani zdroju #}