Nejrychlejší maraton se běhá v Berlíně, nejsilnější konkurence se schází v Londýně, největší pozornost bývá upřena k New Yorku. Přesto nejtradičnější ze všech maratonů pořádá Boston. Je nejstarší (*1897) a dekorovaný jedinečnými příběhy. Možná ten nejslavnější viděli fanoušci 19. dubna 1982, kdy se v dramatickém souboji na rozpáleném asfaltu utkali Alberto Salazar a Dick Beardsley. V cíli je dělily pouhé dvě vteřiny. V cíli závodu, který tak osudově ovlivnil jejich životy.
Že televizní komentátor nerozumí běhání, poznáte celkem snadno. Stačí jedna věta: „Dnes je sluníčko a krásně modrá obloha, pro maratonce naprosto ideální počasí.“ Před 37 roky ji tedy nevyslovil atletický expert, nýbrž hlasatel předpovědi počasí na americké televizní stanici, která se chystala přenášet Bostonský maraton. „Skvělý den pro běžce: sluníčko a teploty nad dvacet stupňů.“
Dick Beardsley, jeden z favoritů závodu, u snídaně pobaveně pokýval hlavou. „Jo, skvělý den možná pro diváky.“ Tehdy se v Bostonu startovalo v pravé poledne, na desátou se začátek závodu přesunul až před pár roky. Nejen jemu bylo jasné, že dvě hodiny a pár minut, které má strávit na trati, budou připomínat cokoliv, jenom ne skvělý den pro maratonce.
U televize seděl i v sobotu, o dva dny dřív, kdy do Bostonu přiletěl Alberto Salazar, vycházející hvězda světové atletiky a hlavní adept na vítězství. V příletové hale ho odchytili novináři a dolovali z něj rozumy.
Salazar byl jejich přítomností zaskočený. A neměl náladu se příliš vybavovat, stejně jako později na tiskové konferenci. Boston byl tenkrát jediným velkým maratonem, kde elitní běžci nedostávali peníze za účast a dokonce ani za umístění, tak necítil povinnost být vstřícný a dělat závodu reklamu. „Nemám pocit, že bych měl mít z některého ze soupeřů strach,“ byla jedna z mála vět, která z něj vypadla.
Byl to jasný vzkaz ostatním běžcům. Já jsem jiná liga, vy kompars. A především to byl vzkaz Beardsleymu, že jeho ambice nebere příliš vážně.
Kubánský exulant a syn alkoholiků
Oba byli Američané a oba skvělí maratonci, přitom rozdílní snad ve všem. Salazar se narodil na Kubě, v rodině prominentního stavebního inženýra nového Castrova režimu. Když mu však byly dva roky, otec se s Fidelem nepohodl, protože jako silně věřící katolík neměl moc pochopení pro náhlé směřování země do sovětského vlivu, a s celou rodinou emigroval do USA. I to byl důvod, proč Alberto na přelomu 70. a 80. let byl mezi běžeckými hipíky z univerzit zvláštním zjevením. Podporoval republikány a Ronalda Reagana a snil o tom, že v roce 1984 vyhraje olympijský maraton v Los Angeles, aby to viděl celý svět, zejména Castrova klika na Kubě.
Beardsley měl životní karty rozdané úplně jinak. Vyrůstal v rodině alkoholiků a jeho touhou bylo mít mléčnou farmu. Po ukončení studia si ji opravdu pořídil, ale ještě o něco víc ho lákala atletika. Hlavně maraton. V roce 1979 s farmařením dočasně praštil, chvíli na částečný úvazek prodával sportovní vybavení a potom začal běhat pro firmu New Balance. Jeho prvotní stipendium bylo 500 dolarů měsíčně, po čase si polepšil na dvě tisícovky. V době, kdy Salazar vydělával u Nike desetkrát víc.
V červnu 1981 na sebe Beardsley upoutal pozornost maratonem pod 2:10, vyhrál i úvodní ročník v Londýně, ale chystaný start v New Yorku mu překazili tři psi, kteří na něj zaútočili při tréninku a ošklivě ho pokousali. Proto všechno úsilí směřoval k Bostonu.
Celou zimu trénoval v Georgii, kde našel trasy s podobným profilem. Na začátku dubna se přesunul do Bostonu, aby se sžil s tratí a zejména se zrádným kopcem Heartbreak Hill, který na běžce čeká za 33. kilometrem. Zdolával ho i při silném sněžení. Hlavu skloněnou a soustředěný na každý krok. Věřil, že se mu tahle zkušenost v závodě bude hodit.
Právě takovou taktiku si domluvil s trenérem: nenechat se vybláznit, držet se Salazara a ve stoupání nasadit trhák. Oba počítali s tím, že hlavní favorit závodu bude unavený. Sice v listopadu vyhrál v New Yorku, v čase 2:08:13, což by byl nový světový rekord, kdyby se při přeměření nezjistilo, že trať byla o zhruba 150 metrů kratší, ale zároveň pouhých devět dnů před Bostonem běžel dráhovou desítku za skvělých 27 minut a 30 sekund.
Po výstřelu startovní pistole se oba borci vzájemně hlídali. Salazar sice v televizi nemluvil o ostatních soupeřích s přehnaným respektem, ale z Beardsleye měl trochu vítr.
Běžec proti stínu
Běžců, kteří se snažili roztrhat vedoucí skupinku a nasazovali k trhákům, si nevšímali. Sledovali jeden druhého. A posílali si vzkazy. Když se Salazar zdravil u stánku Nike se zaměstnanci, plácl si vzápětí Beardsley s diváky. Oba chtěli tomu druhému ukázat, že jsou stále plní sil, a že i když stoupá tempo i teplota, s nimi to nic nedělá.
Po zdolání mety 17 mil, tedy 27 kilometrů, už v čele běželi pouze oni dva. První Beardsley, za ním Salazar. Minutu za minutou. Kilometr za kilometrem. Beardsley se neohlížel, ze Salazara viděl jenom stín na silnici. Když se stín přiblížil, zatnul zuby a přidal.
Ani Heartbreak Hill epický souboj nerozhodl. Jako by oba byli spojeni neviditelnou šňůrou. Salazar, jehož trápil stehenní sval, se stále držel v závěsu a taktiku neměnil, ani když začala trať mírně klesat k cílové rovince. Věděl, že je rychlejší než Beardsley, ostatně jeho osobák na desítce byl o půldruhé minuty lepší. Věděl, že pokud vydrží až do závěrečné míle, je vítězství jeho.
Beardsley si v hlavě zbytek závodu rozdělil na míle. Jeho nejbližší cíl byl jasný: aby na dalším soukromém mezičase byl opět první. „Panebože, další míle za mnou a závodím jako rovný s nejlepším maratoncem světa,“ dodával si sebedůvěru.
Po dvou hodinách ukazoval teploměr ve stínu 75 stupňů Fahrenheita (24 ℃) a na rozpáleném asfaltu ještě o něco víc. Beardsley pil, kdykoli se mu naskytla příležitost, a téměř vždycky nabídl vodu i Salazarovi – bylo to nejen gesto fair play, ale i další vzkaz v psychologické válce. Salazar odmítal. Napil se za celou dobu jen dvakrát. „Měl jsem strach, že dostanu křeče do žaludku,“ vysvětloval později. A to tenkrát nebyla trať obsypána občerstvovačkami all inclusive, jak je zvykem dnes. Běžci byli odkázáni na pití od trenérů nebo vodu, kterou jim podají diváci u trati.
Strhující finiš
V závěrečných kilometrech panovala na Commonwealth Avenue atmosféra jako při horských etapách Tour de France. Mezi diváky zůstával jenom úzký špalír pro běžce a motorky – bylo to ještě v době nevinnosti, kdy nikomu nepřišlo na mysl, že by teroristé mohli na sportovní akci odpálit bombu.
Beardsley se v jednu chvíli nechal psychicky rozhodit tím, že do něj málem najel novinářský autobus. Zpětným zrcátkem ho šťouchl do ramene a stále vedoucí maratonec vzteky zabušil na okno.
Salazarova velká chvíle přišla půl míle před cílem. Nastoupil a Beardsley na jeho trhák nedokázal zareagovat. Mezera mezi nimi se zvětšila. Vtěsnali se do ní motorky a Beardsley najednou svého soupeře ztratil z očí.
Ještě ostrá zatáčka doleva a cílová rovinka. Beardsley sebral poslední zbytky sil, přidal a přes motorky se prokličkoval k Salazarovi. Najednou se pozice prvního běžce a jeho stínu prohodily.
Sto metrů před cílem se Salazar ohlédl, a když viděl, že má opravdu Beardsleye v patách, zvýšil ještě tempo. Unavený, vyprahlý, lehce zraněný. Přesto v sobě našel zbytky sil, aby jako první protnul cílovou pásku.
Dělily je od sebe dvě vteřiny. Devět metrů.
Byl to nejnapínavější finiš v historii Bostonského maratonu. Vítězný čas 2:08:52 znamenal nový traťový rekord. Žádný Američan do té doby neběžel tak rychle – a ani následujících dvanáct let. Závod do historie vstoupil jako „Duel in the Sun“, jak ho překřtili novináři s odkazem na známý western s Gregorym Peckem. Běžet za ideálních podmínek, je z toho téměř jistě světový rekord.
Salazar měl v cíli blízko ke kolapsu. Podlamovaly se mu nohy, jeho tělesná teplota klesala, a proto se ho hned ujali pořadatelé. Ještě než ho odvedli do zdravotnického stanu, kde mu lékaři do žil napumpovali větší než malé množství fyziologického roztoku, aby byl vůbec schopen dojít na tiskovou konferenci, stačil se obejmout s Beardsleyem. Vyměnili si krátké komplimenty. Potom Salazar chytil Beardsleyho za pravou ruku a zvedl ji, jako to dělají rozhodčí na konci boxerských zápasů.
Závod má tentokrát dva vítěze, vzkazoval Salazar nezvyklým gestem.
Ale viděno z odstupu, bylo to spíše Pyrrhovo vítězství, jak zní oblíbené klišé. I když si mnozí experti malovali, že se zrodila rivalita, která bude atletické fanoušky bavit dlouhé sezony, ostatně Salazarovi bylo teprve 24 let a Beardsleymu 26 let, byl Boston 1982 zároveň vrcholem jejich kariéry. Vrcholem, z něhož se postupně sunuli k velkým osobním problémům.
Osobní tragédie
Salazar ještě zažil skvělou dráhovou sezonu a v listopadu potřetí vyhrál maraton v New Yorku, ale další roky mu přinášely jenom trápení. Stres, jemuž bylo tělo v bostonském horku vystaveno, byl zřejmě příliš velký. Zranění se střídala se stále se opakujícími nachlazeními, imunita slábla, začal trpět nespavostí a ani plíce nefungovaly, jak měly. Sen o olympijském zlatu zůstal nenaplněný. V Los Angeles doběhl až patnáctý – a tím vlastně jeho kariéra skončila.
Několikrát se pokoušel o návrat, vždycky bez úspěchu. Později začal brát antidepresiva, za což si mezi atlety vysloužil přezdívku Prozac, ale aspoň trochu se jeho stav zlepšil.
V roce 1994 si krátce zaflirtoval s ultramaratonem, dokonce vyhrál prestižní závod Comrades v jižní Africe. Potom dal závodnímu běhání definitivně sbohem. K atletice se vrátil jako úspěšný trenér s kontroverzní pověstí. Z britského vytrvalce Mo Faraha udělal šampiona, trénoval olympijského medailistu Galena Ruppa, byl však také vyšetřován kvůli podezření z dopingových praktik. V roce 2007 málem zemřel, když na obyčejné procházce zkolaboval a na čtrnáct minut mu přestalo pracovat srdce. Že žije, je malý zázrak. Na ty ostatně jako katolík a pravidelný návštěvník hercegovinského poutního místa Medžugorje věří.
Beardsley díky úspěchu v Bostonu podepsal s New Balance novou, lukrativní smlouvu. Konečně díky atletice mohl vydělat zajímavé peníze. I proto se hned dva měsíce po závodě přihlásil na maraton v Duluthu. Vyhrál za 2:14:50, ale zároveň si zranil achillovku. Tělo dva těžké závody v krátkém rozmezí nezvládlo. Musel na operaci a k někdejší výkonnosti už se nevrátil. I on byl nucen předčasně ukončit kariéru.
Šťastný konec neměl ani jeho sen o farmaření. V roce 1989 spadl pod traktor a lékaři ho dlouho dávali dohromady. Prodělal pět operací. Od bolesti si ulevoval užíváním Demerolu, na němž si vybudoval závislost. Ta se ještě prohloubila po třech autonehodách a dalších lékařských zákrocích.
Dostal se tak daleko (a hluboko), že začal padělávat recepty. Házel do sebe denně desítky pilulek. Množství, které by odrovnalo koně. „Vaše štěstí je, že jako maratonec máte silné srdce a rychlý metabolismus. Jinak jste byl dávno mrtvý,“ řekl mu lékař, když se v roce 1996 všechno provalilo.
Za falšování lékařských předpisů byl Beardsley odsouzen na pět let podmíněně a ke 200 hodinám veřejně prospěšných prací. Navíc nastoupil odvykací léčbu. V roce 2007 založil nadaci, která pomáhá drogově závislým, a stal se z něj úspěšný motivační řečník.
Skoro na každé přednášce k němu zamíří prosba: „Vyprávějte nám, jak jste v Bostonu běžel proti Salazarovi.“ Protože „Souboj na slunci“ z roku 1982 je v Americe stále legendou.
