Dosud svůj běh skrývala pod závojem smrákání. Co vzpružilo plachou patnáctiletou dívku, aby se vydala na běžecké zápolení? Jak takový závod probíhá očima nováčka a co zapříčinilo, že chce do světa vykřičet, zkuste to také? Přečtěte si osobní reportáž a třeba najdete kuráž, přihlásit se na svůj první závod.
Pamatuji si to přesně, bylo to před rokem, co se konaly tyto závody ještě pod názvem Rungo, taktéž v Ostravě na stejném místě v Bělském lese. Loni bylo v den závody překvapivě hezké počasí. Nikdy nezapomenu na to, když se už po několikáté sešla naše čtyřčlenná rodina spolu s dlouholetými přáteli a připravovali jsme se na to, až to všechno vypukne. Z mého táty, strejdů a tety už dávno spadla nervozita. Nebyly to jejich první závody a tak přesně věděli, co mají jak dělat. To jsem ještě netušila, že za rok tu budu v běžeckém stát i já - s trémou.
|
Ten rok jsem se s nimi ještě na start nepřipravovala, ale byl to první závod, na kterém jsem měla obrovskou chuť si něco takového taky zkusit. Nikdy předtím mě nic takového nenapadlo, a to vám říkám, že jsem je doprovázela takřka na každém. Nevím, jestli to bylo tím sluníčkem a teplem, že se mi najednou rozsvítilo v hlavě a já dostala impuls k tomu více trénovala. V té době jsem ještě tak intenzivně neběhala jako dnes. A tak jsem se loni naposledy postavila za foťák, abych trpělivě čekala na své přátele a rodinu a mohla pořídit vzpomínky.
Letos, kdy jsem dovršila nejnižšího možného věku pro účast, to vypadalo, že je těmto závodům, stejně jako Rungu, konec. Ujal se jich naštěstí stejný tým pod novou vlajkou Superlife a díky taťkovi a strejdovi jsem se na ně dostala. A mé pocity, jakmile jsme se objevili na místě? Řeknu vám, že jsem loni měla mnohem větší kuráž. Nejspíš za to mohla tréma, která mě takhle přidusila. V podstatě jsem nevěděla, co mám dělat, jak zapadnout. Vždy jsem počítala s tím, že se na tyto závody hlásí dost profesionálů, pro které je to oproti jejich tréninku jen takový malý výběh. Proto jsem byla ráda, že se zde sešlo dost hobby závodníků, což prostě potěší - a to nejenom pořadatele, ale i samotné závodníky.
Ještě před startem jsem si říkala, že mi bude stačit, když se postavím někde dozadu, nechám prostor rychlíkům. Byla to pro mě hrozná změna, protože vždy, když si jdu doma zaběhat, tak přeskočím plot a jakmile se setmí, běhám na oválu mojí školy. Vyhovuje mi totiž přítmí, a hlavně, když se na mě nikdo nedívá. Asi jsem hodně ovlivňována myšlenkou, že si o mě všichni dělají předsudky, a tak mezi lidmi běhám výhradně s nejlepší kamarádkou nebo taťkou. Jakmile jsem se všek se symbolickým číslem patnáct postavila na start, ozval se signál oznamující začátek závodu, vše jako by pominulo a nic jsem nevnímala. A to i bez sluchátek v uších, které po většinu času při běhání používám. Ty jsem si schválně nechala doma, abych si celý průběh trasy mohla co nejlépe vychutnat a zkusit si jen pročistit hlavu. Byla to pro mě vskutku příjemná změna proběhnout se někde jinde než na mém oválu, a ještě k tomu v tak krásném prostředí.
Tato trasa mi nanejvýš sedla a měla jsem skutečnou radost, když jsem se jí mohla nechat vést. I to špatné počasí tomu dodávalo správnou atmosféru. Na rady taťky jsem nic nepřepálila. Vím, že si musím držet své tempo, asi možná i proto mi vůbec nejdou sprinty, jsem spíše na ty výdrže. Je to podle mě ten nejlepší způsob, jak si běh vychutnat, abyste z něj měli ten pravý zážitek a postupem času vás to rozhodně posune dál. Sami se začnete hodně zdokonalovat, ať už v rychlosti nebo v počtu odběhnutých kilometrů.
Ač na všechny zúčastněné běžce čekalo pár drobných stoupání, která nám dala zabrat, nikdo se nevzdal, buďto prostě šel nebo pomaleji vyběhl. Mým jediným cílem v tento den bylo, nikdy se nezastavit, doběhnout do konce a překonat samu sebe - plachost i trému. A byla jsem opravdu překvapená, jak se mi to krásně podařilo. Celých těch jednačtyřicet minut jsem cítila, že můžu ze sebe vydat ještě víc, ale k závodu jsem přistupovala s respektem. Nechtěla jsem se nechat unést. Celou dobu jsem se držela mamky a taťky, kteří se zase drželi mě a to do posledních metrů. Do cílové brány mě nohy nakonec donesly sprintem a mě jen potěšilo vřelé přivítání lidí v cíli a taky strejdy a kamarádky, kteří doběhli už dávno před námi. Vím, že jsem si z toho dne odnesla velkou zkušenost.
Každopádně tyto závody pro mě nikdy nebyly a nebudou něco, do čeho bych se fakt chtěla nutit, abych musela vyhrát a zbytečně se na trati vysilovat kvůli jakémusi překonání, tedy nucenému překonání, které by mě rozhodně neposunulo dál dopředu, ale pravděpodobně poslalo na nemocniční lůžku, což opravdu nechci.
Doufám, že na tyto závody budu vždy chodit se svou rodinou a přáteli, protože oni jsou lidé, kteří mi vytvořili nádherné dětství. Proto využívám každičké příležitosti se s nimi vidět. Jedna z těch příležitostí byla i tento závod, který skutečně lidi spojuje. A pokud nemáte nikoho, s kým byste si tyto závody mohli užít, tak mi věřte, že se vždycky objeví chvíle, kdy máte tu šanci se s někým novým seznámit. I já mám problémy jít normálně do obchodu mezi lidi a třeba mluvit s prodavačkou, které řeknu jen dobrý den, děkuji a na shledanou, ale díky atmosféře na závodech ze mě stres z komunikace odpadl. Seznámila jsem se tu s neuvěřitelně energickou a veselou Majdou, hlavní redaktorkou Superlife a s opravdu milou a ochotnou fotografkou paní Barborou Reichovou. Bylo mi ctí se s nimi seznámit a nasbírat tak nové zkušenosti nejen v závodění či na trati. Tak doufám, že se nás i na dalších závodech sejde tolik, co teď a třeba i více, když budete stejně jako my sdílet tento závod mezi svými přáteli nebo rodinou jako my, kteří jsme i přes tak velkou změnu tomuto závodu věrni zůstali.
