Rozhodla vteřina. Smrt parťáka zavinila karabina natočená zobáčkem vzhůru, o kterou si bundou zavadil. Uvolnil ji a byl konec. Tělo se změnilo v rychle mizící černou tečku a po kilometrovém pádu se zřítilo na skálu. Marek Holeček v roce 2013 takhle viděl ze vzdálenosti pár centimetrů umírat v Pákistánu kolegu a přítele Zdeňka Hrubého. Na hory nezanevřel.
Na místo tragédie na Gašerbrumu se od té doby ještě třikrát vrátil. "Hory z ničeho neviním, je to jen kus šutru," vypráví Holeček, kterému objevování nových výstupových směrů v Himálajích, Patagonii, Karákóramu nebo Antarktidě dalo kredit u horolezců i veřejnosti celého světa.
Na rozhovor si 43letý Pražák přinesl svou druhou knížku "Dotknout se nebe", k snídani zvládl dvě třetinkové Plzně. Splnil očekávání – drsný chlap s jadrnou mluvou, který svého koníčka zvládl přetočit v obživu. Při každé expedici riskuje život a dobrovolně ztratí v extrémních výškách a mrazech až osm kilo svalové hmoty. Horolezectví totiž prý není sport, ale životní styl.
Píšete knížky a blog, točíte dokumenty. Dá se krása i nebezpečenství, které na horských masivech prožíváte, přenést na papír či obrazovku?
„Psát knihy, točit dokumenty, přednášet a celý ten cirkus kolem, mě donutila života bída (smích). Za vylezený kopec nejsou prašule, jako když vyhrajete závod. Nejen, že musíte obhájit po dolezení svůj výkon před odbornou částí, ale následně z toho vytvořit i byznys. Tím jsem se dostal k těmto nástrojům. Zároveň se mi uvolnily ruce a mohl jsem se vydat pro cíle, které si vybírám sám. Tudíž zájem je hledat neprošlapané cesty.“
Máte úspěch, sály praskají ve švech, když přednášíte.
„Přednáším pro veřejnost i firmy. Je o to každý rok čím dál větší zájem. Zkusil jsem několikrát zvednout cenu, přesto to běží. Nejspíš se příběhy lidem líbí a firmy jsou spokojené. Nevím tedy, zda se nějak zvedne výrazně pracovní produktivita, či chuť prošlapávat nové cesty. V tom ať si najde odpověď každý zvlášť a zakomponuje případně do svého světa. Ale klíčová synonyma, jako dělat nové kroky do neznáma, opuštěnost kombinovanou s vyčerpáním, chlad, obavy a žízeň, nenechat se odradit protivenstvím a závěrečně zmarketovat celý ten blázinec, to pochopí každý.“
Co se děje s tělem člověka v nadmořských výškách nad 7000 metrů?
„Úbytek svalové hmoty je tři čtvrtě kilogramu denně. Za několik málo dní jste už na hraně obrovského vyčerpání. Jednoduše výdej energie je extrémní a nestíháte ji žádným způsobem doplňovat. A s přibývající únavou hrozí chyba, která může být fatální. V žádném jiném sportu tohle nenaleznete, i když pojedete Tour de France, tak se o vás v depu nebo i na trati postarají. Můžete odstoupit, vyspíte se, ale v horách ani jedno z toho.“
Denní režim vypadá jak?
„Deset hodin lezete – swingujete. A večer musíte vykopat v ledu místo o velikosti židle, kam je třeba natlačit dva zadky, abyste mohli přenocovat a za světla pokračovat. Problém je neustále stejný, vyrovnávání teplot, abyste nezmrzli do sobolího bobku, do toho dýcháte stále jak protržení a mnohadenní maraton nekončí ani v noci. To všechno ve výsledku udělá takovou mixáž, která je opravdu likvidační na tělesnou energii. Paradoxem je, že čím se přibližujete blíž vrcholu, respektive cíli, tím se vzdalujete bezpečí.“
Největší požitek ve vašem sportu se tedy dostavuje až po úspěšném návratu z vrcholu?
„Samozřejmě, na vrcholu je prd, počínaje vyčerpáním včetně obav z toho, zda se podaří v takovém stavu dostat dolů. Skutečná euforie nastává až zase v základním táboře, kdy se člověk tzv. přihlásí znovu k životu. Stane se zase pozemšlapkou. Zážitky, i ty negativní, se pak přetočí do pozitivního vnímání a jste na takovém růžovém obláčku. To jsou opravdu silné pocity. Příroda má nad námi velkou moc, jsme křehcí a lehce zničitelní, to je potřeba si uvědomit. Skvělé je i to, že člověk potká v horách zajímavé lidi pod různým náboženským sluncem. Kdo by se honil jen za vrcholem, připraví se o celou rozmanitost života, a dostane se pod zbytečný tlak.“
Po jak dlouhé době se začínáte v civilizaci trápit?
„Neměřím to a ani žádné smlouvy s partnery tímto směrem neuzavírám. Jediný tlak je mé vnitřní nutkání, to se vždy v nějakém čase ohlásí. V mezičase si dělám průběžně cíle, ke kterým směřuji a mám jich na několik životů.“
Rád lezete ve dvou, je pro vás důležité zážitek sdílet?
„Sdílet společný čas je vždy dobré. Člověk je společenský tvor, nikoliv solitér. Nejlepší výkony, které byly na horách udělány, nepatří jednotlivcům. Sólo lezení je jen demonstrace psychické síly, však k hranici obtížnosti jako takové se není možno ani přiblížit. Takže když někdo demonstruje svoji osamělost pod pečlivým dohledem fotografů a kameramanů, tak mi tím spíš posílá poselství vyšinutosti.“
Proč?
„Jelikož všichni jen čekají, kdy to nevyjde. S tím ať jdou s prominutím do prdele. Je to reality show, která nic neposouvá a zároveň ani následování není hodna. Lézt sólo, pokud to není účelná nutnost, kdy prolézáte nebezpečnými úseky, čímž snížíte riziko, aby vás nesmetla například lavina, nebo padající kámen, je blbost. Cílem není riziko vyhledávat, ale eliminovat, přeci nejsme vymaštěný paka. Jistě, pohybuju se z laického pohledu na tenké hraně. Senzory rizik mám ale v horách vyšponované na maximum.“
Může vám spadnout cepín, nebo třeba parťák
Přijde mi, že nemáte ze smrti strach.
„Strach je synonymum pro paralýzu, na to není při horolezectví místo. Obavy jsou něco jiného, ty mám. Představte si, že několik dní trčíte na jednom místě ve stěně, kolem zuří uragán a padají laviny. Je vám zima, a když vykouknete ze stanu, jste okamžitě zamražení. Víte, že máte pod sebou dva kilometry díru, ale nevidíte přes vánici vůbec nic. Jediná cesta je neklesat na duchu a využít první šanci, která se naskytne, a zmizet pryč. Nikde to ale nesmí dojít do zoufalosti, pak už děláte jen náhodné a dost často špatné rozhodnutí. Naučit se přemýšlet pod extrémním tlakem a přitom udržet pozitivní mysl dává jistou šanci dostat se z toho.“
Co spolehlivě funguje vám?
„Je třeba sklouznout do naučené racionálnosti a vést tímto diktátem své kroky. Dané okamžiky je třeba si do mysli dobře zažít. Načíst z knihy se to nedá. Pak už záleží jen na tom, zda nevypoví fyzický fond, či se nepodělá něco jiného.“
Zníte až neuvěřitelně pragmaticky. Co vám běželo hlavou, když jste viděl v Pákistánu na Gašerbrumu v roce 2013 padat a zemřít parťáka a kamaráda Zdeňka Hrubého?
„Nebyl to první, ani poslední hrozný okamžik, který jsem na horách zažil. Takhle ale život prostě funguje, už při početí musíte mít štěstí, abyste se dostal na svět. Každým dnem se blížíme ke konci, nikdo z nás ale neví, kdy to nastane. Když se setkáte se smrtí, tak je to vždycky hodně emotivní.“
V danou chvíli jste tedy řešil co?
„Musel jsem se za Zdenoušem nejdřív dostat dolů. Ani jeden krok nebyl čelem do údolí. Znamenalo to desetitisíce přesných pohybů, přičemž každý z nich byl pod tíhou neúprosné gravitace. Zdenouš totiž sebou při pádu vzal i veškerý materiál, včetně lana pro případné slanění. Jedna jediná chyba a putoval jsem také k pánu. Lezení místy sedmdesáti stupňovým ledem trvalo mnoho hodin, přitom jsem nesměl utíkat v myšlenkách k němu, ani se roztřást strachem. Díky tomu další křížek ten den nepřibyl. Když jsem k němu dorazil, potvrdil jsem si jen to, co jsem už hned první sekundy věděl, kdy jeho tělo letělo dolů. Jeho duše se rozplynula v éteru. A teďka co s tím? Vyčítat to horám jsem samozřejmě nemohl, vždyť to je jen kus šutru a ledu.“
Na Gašerbrum jste se pak ještě třikrát vrátil. Vnímal jste, že na Hrubého ostatky, které na hoře ještě někde jsou, můžete narazit?
„Člověka člověkem dělá duše, nikoliv jen obal. A pokud z obalu vyprchá to podstatné, jedná se jen o biologický odpad. Naštěstí hora si Zdendu vzala do svých útrob a to na věčné časy. Co zbylo je vzpomínka a vyrovnání se ztrátou. Když se mě na to lidí ptají, dávám jim za příklad žití v domě po prarodičích. Také se tam nebojí žít a fungují vesele dál. Někdo to může mít samozřejmě tak, že by do toho domu nikdy nevkročil. Já ne, měl jsem svůj sen a i Zdenda ho měl. Přestože se událo, co víme, nenarazil jsem ani při dalších pokusech na fyzické ani psychické bariéry. K tomu celý projekt stále dával smysl. Právě sen mě táhl dál, nikoliv pofiderní vyrovnávání si účtů.“
V srpnu 2017 jste pak prvovýstup jihozápadní stěnou konečně zvládnul.
„Jistě, Edison to také nezabalil, když mu praskala jedna žárovka za druhou. Předchozí návraty byly jen další motivací, jak podmínit závěrečný úspěch. Každý z těch čtyř předchozích pokusů dával reálnou šanci dolézt na vrchol. Ale horolezectví má v sobě notnou dávku nepředvídatelna, se kterou nic neuděláte. Může být ošklivé počasí, spadnout vám cepín, nebo třeba parťák. Nakonec se pro nás se Zdeňkem Hákem jednalo při pátém výstupu o zadostiučinění.“
Klíčová vlastnost horolezce je tedy trpělivost?
„S tou mám velký problém, jsem těkavý, mám neposednou zadnici. Musel jsem se jí naučit. Je třeba na svůj okamžik čekat i několik let. Kopec ale nezdrhne. Blbé je, že na vylezení a seběhnutí je potřeba mít mnohdy více než týden dobré počasí. Úspěšnost dlouhodobé předpovědi se blíží spíš empirii. Když se to nahoře pod vrškem pohnojí, tak i samotný úprk může trvat několik dní. Dokonce jsem zažil více než osm dní tvrdého boje, než jsme zase stáli dole pod nástupem. Převedeno na hodiny to bylo přesně 192 hodin“.
Jak je to se zásobami, co všechno taháte v batohu?
„Hlavně hodně štěstí. (smích) Batoh je lehounký, má maximálně osm kilo. Je tam kilový spacák, jeden malý bivakovací stan, bombička plynu, oblečení a nějaké jídlo. Váha batohu postupem času klesá, protože s přibývající výškou na sebe navlékáme vše, co se dá.“
A jídlo?
„No to je prekérka. Energetické tyčinky jsou v podstatě k ničemu, stejně tak gely a čokolády. Ať si lidé schválně vyzkouší dát něco na noc do mrazáku a ráno do toho kousnout. Co mi funguje, je bramborová kaše, dá mi objem bez složitého ohřívání. A taky si nosím klasický špek, který do toho loupnu, je chuťově neagresivní a energie se díky němu rozpouští průběžně.“
Od Adama Ondry čekám ještě víc
Máte dceru Viktorku. Nepřemýšlel jste, že byste kvůli ní tolik neriskoval a s horolezectvím přestal?
„Ne. Pokud bych to udělal, vlastně bych připustil, že dělám neuvážené kroky, nebo dokonce pošetilé. Což dle mého není pravda, jen si daleko více uvědomuji, více než běžný smrtelník, tu tenkou hranici mezi žitím a zatracením. Pravda je, že nikdo z nás nemá zaručený druhý den, jen s ním každý neochvějně počítáme. Kdo mi tvrdí, že od chvíle narození roběte se chová zodpovědněji a opustil to či ono, tak se vymlouvá. Protože vlastně opustil něco, kde nenacházel smysl. Jediné, co u mě narostlo, je sžíravý stesk, který cítím, když jsem mimo domov.“
Dceři je osm, pouštíte jí film Jak dostat tatínka do polepšovny? Chcete z ní mít horolezkyni?
„Můj tatínek mě taky nikdy do ničeho netlačil, nabídnul mi možnosti a já sám jsem se rozhodnul, jak s tím naložím. Tímto přístupem pokračuji také já. Takže přehnané ambice v ní opravdu neutápím. Jedině, čemu je vystavena hned od prvních dnů, kdy se narodila, že je se mnou hodně venku ve skalách. Dbal jsem ale vždycky na to, aby tam nebyla sama, aby tam byli další rodiče se stejně starými dětmi. Někdy jen běhají po lese, někdy si ale zkusí lézt, nebo jen blbnou na laně, které jim tam zavěsím jako houpačku. Přeci hlavní pracovní náplní dítěte je si hrát a tak jim to dopřejme. Navíc si myslím, že start by měl mít vždycky pozvolný, vyzkoušet si toho co možná nejvíce, aby si mohli vybrat a vstřebat celé spektrum pohybu pod kůži. Třeba jednou si vybere také lezení, nebo bude hrát na klavír, kdo ví. Je to čistě na ní“.
No váš start úplně pozvolný nebyl, začal jste lézt už v pěti letech.
„To je pravda. (smích) Ale k tomu jsem i plaval, dělal gymnastiku, pak jsem se věnoval atletice. Tak jsem si vytvořil nějakou tu obecnou dovednost v pohybu.“
Proč si příliš nerozumíte s jiným špičkovým českým horolezcem Radkem Jarošem?
„Máme naprosto odlišné vnímání toho, co chceme v horách dělat a dosáhnout. Právo pojetí je na každém z nás, přičemž mantinely jsou dostatečně široké, abychom se tam se svým pojetím každý vešel. V horolezectví je mnoho způsobů, jak ho provádět. Někdo leze na Everest nebo na K2, s kyslíkem, bez kyslíku, s karbonovýma nohama, nebo třeba slepý. Důležité ale je, jak tu expedici pak komunikujete, jaký má přesah. Komerční expedice mají vydělávat prachy zprostředkovatelům a některým protagonistům. Tudíž cíl je jakkoliv na vrchol, hlava nehlava, ale o nějakém posunutí horolezectví nemůže být ani řeč. Je to prostě deal, který třeba Radek uměl dobře navléknout, aby byl komerčně úspěšný. Předesílám, že i tak to není druhá liga a přeji mu úspěch. Chceme-li ale následovat současný světový trend, pak je k tomu třeba představivost, odpovídající dovednost, odvaha a štěstí. Pakliže vše sedne jak má, tak může vzniknout i milník. Jedno by ale mělo platit pro všechny „pokustóny“ společně. Tím je základní kodex.“
Který zní jak?
„Ohleduplnost, vzájemnost. A navštívená místa, pokud je to možno, nechat nedotčená i pro druhé, kteří přijdou po nás. Uklidit po sobě bordel od jídla počínaje. Ovšem na to komerční expedice úplně prdí. Také pověstné přátelství na laně hodně chřadne. Není se čemu divit, vždyť lidé bez předchozí vzájemné zkušenosti se scházejí po internetové rychlokvašce až na letišti třeba v Káthmándú. Do dotazníků vyplní své CV, jako kdyby se hlásili někam do kanceláře. Přičemž za pár dnů si musí navzájem svěřit své životy v podmínkách, které jsou nejtěžší na této planetě. Jak to následně dopadá, bohužel víme.“
Na komerční expedici by vás tedy nikdo nedostal?
„Když vylezete na horu se zástupem nosičů, kteří vše prošlapou, natáhnou lana až k vrcholu, je to něco jiného, než když se tam škrabete ve dvou, bez jakéhokoliv supportu. Expediční pojetí výstupu se dá přirovnat k nepříliš komfortní formě lanovky. Jistě, mohu pak samo sebou říct, stál jsem na vrcholu, ale je to věc vkusu a filozofického pojetí. Pokud ale bereme horolezectví jako sport, tak se musí přesně definovat, jak jste vrcholu dosáhl. Není to jen o tom být mediálně zdatný, ale i poctivý ve výpovědi. Dám příklad. Kdybych si vzal na běžecký maraton kolo, jak bych byl asi vnímán. Pravda je, že v Česku máme v pojetí horolezectví, co a jak je dobré, dost velký galimatyáš. Prvotně jsme na vině my horolezci, že nemáme obecně uznávaného arbitra, který by korigoval vypuštěné bláboly, a dalo by se na něj obrátit s dotazem. Druhá stránka jsou média, které se kdovíjak neobtěžují dát informaci do historických souvislostí. V jiném sportu by to tak lehce neprošlo. U nás stačí, že nějaká bába na pavlači řekne, támhleten trumpeta vylezl na vrchol a je to.“
O Jarošovi jste ale řekl, že je lhář.
„To je pravda a bylo to z mé strany dost nešťastné, naběhnul jsem si na vidle. Do éteru jsem neměl právo tato slova vypustit. Teď mohu říci, že mě to opravdu mrzí. Celá věc vznikla tak, že jsem popisoval A, ale z té celé myšlenky se následně vytáhlo pouze B. Nejednalo se v tomto případě o senzacechtivost novinářů, ale pouze o mou nešikovnost popsat, o co mi šlo. Jednoduše jde o jediné a za tím si dál neústupně stojím. O definici, co znamená někam vylézt. Raďousovi jsem se omluvil a kál jsem se před ním. Koruna Himaláje, i když je to historicky dávno překonáno, není pro žádná „vořezávátka“, tečka. V této chvíli bych nazval náš stav s Radkem jako pohodový.“
A váš názor na Adama Ondru?
„Adam je světlonoš, pozitivní, skromný a úspěšný člověk. Je to čistokrevný sportsmen. Sportovní lezení u nás i ve světě proslavil. Ovšem s alpinismem nemá zatím naprosto nic společného. A co se týče takzvaných „bigwallů“, kde vzbudil celosvětový zájem lezením na El Capitana v Yosemitech, tak upřímně čekám osobně od něj ještě víc.“
Buďte konkrétní prosím.
„Marketingově se jednalo o odzkoušený model, který zase vyšel. Přelezení cesty ve stejném duchu a jen rychleji není z mého pohledu posunutí laťky někam zásadně dál. Samo sebou média okolo toho vytvořila spousty nepravd. Jako vylezení největšího či nejstrmějšího žulového monolitu světa, nejtěžší „bigwallové“ cesty a tak dále. Možná, že se vydá i do ještě větších stěn a více nehostinného prostředí, než nabízí prosluněná Kalifornie. Jsem nicméně naprosto přesvědčen, že s jeho výjimečným talentem, i kdyby se nehnul z Yosemit, se teprve máme vskutku na co těšit.“
