Druhou sezonu hraje Ondřej Trejbal (19) za Minnesota Wilderness. Českou juniorku vyměnil za NAHL, mládežnickou ligu ve Spojených státech. Komfort vystřídal boj o flek. Výsledek? Aktuálně je nejproduktivnějším obráncem historie klubu, ve 100 zápasech získal 67 bodů (19+48). „Otevřelo mi to tady jiné možnosti, jak v hokejové kariéře, tak mimo led. Chtěl bych zkusit jít na univerzitu. Všechno dá hodně práce, třeba doučování... Ale stálo za to sem jít,“ říká ve velkém rozhovoru pro iSport.cz.
Hokejově jste se chytil. Je to důkaz, že odejít do Spojených států bylo správné rozhodnutí?
„Myslím, že jo. Je to určitě posun oproti české juniorce. Na začátku to úplně lehký nebylo, jste nováček, já navíc skoro neuměl anglicky. Když ale dáte věcem čas, dřete, tím nemyslím jen hokej, postupně se vám to vrátí.“
Jak jste si připadal v Americe, když přiletíte jenom s velkým kufrem, že jdete hrát hokej, ale rozumíte tak padesát procent?
„Spíš deset procent. (usměje se) Z věty jsem se snažil chytit aspoň slovo, abych dal dohromady, o čem je řeč. Bylo to těžké. Ale tady jsem hodně zabral, učil se, pomohli mi i ostatní kluci v kabině, postupem času jsem angličtinu začal i používat.“
Takže u vás to nebylo jen o tom, že přijdete do týmu a ukážete, že umíte hokej...
„Musel jsem se naučit fungovat v normálním životě. Každý ví, že v Americe je to zkrátka jiné než v Česku, musel jsem se přizpůsobit. Dál samozřejmě záleží, jestli zapadnete do plánů trenérovi, sednete si se spoluhráči a ze všeho vyplyne, že tým potřebuje hráče, jakým zrovna jste vy.“
Evidentně potřeboval, když se z vás po necelých dvou sezonách stal nejproduktivnější obránce v historii klubu.
„Vždycky se snažím pomáhat útočníkům. Pokud bek jde dopředu, je to výhoda i pro ně, navíc z druhé vlny často padají góly. Sám bych tady rozhodně ale nic nezvládl. To, že sbírám body, je hlavně o spoluhráčích, díky nim jsem tam, kde jsem.“
V Česku je běžné, že když mladí hráči vyrazí za moře, tak do kanadských juniorek. Ze Spojených států je známější USHL. Proč jste vyrazil směr nižší NAHL? Co vám má dát?
„Můj agent mi nabídl, že tady zná trenéra a mohl bych to sem jít zkusit. Že budu vědět, do čeho jdu. Podívám se sem a dál se uvidí. Já mu řekl, že bych do Ameriky chtěl jít, už kvůli zkušenosti. Nakonec to vyšlo. Navíc bych dál rád šel na univerzitu, přijímačky jsem zvládl. Po sezoně se jenom musím vrátit do Česka, abych odmaturoval. S ní pak můžu za mořem studovat dál.“
Po maturitě je tedy dalším krokem NCAA, vyhlášená univerzitní liga?
„Jestli všechno dopadne, tak ano.“
Docela skok od chvíle, kdy jste prakticky nerozuměl anglicky, ne?
„Velký. Ale moc mi tady pomáhala moje americká rodina, plus jsem si volal s paní učitelkou v Česku. Za to jsem všem strašně vděčný.“
Nebáli se rodiče, že se v Americe můžete zahrabat? Nezapadnete do týmu, nenadrtíte se jazyk, ztratíte chuť, rok může být třeba v tahu, vrátíte se domů a nic...
„Právě že naopak. Naši mě v tomhle strašně podporovali. Spíš já si říkal takové to: ´Na univerzitu? Zrovna já´? Nedávalo mi to nejdřív moc smysl. Rodiče mně děsně pomáhali. Když už jsem tady, tak ať do toho jdu. Uvidíme, jak se to dál vyvrbí. Pokud by mi nevyšla hokejová kariéra, udělám si tady školu. Tohle by se tedy nejvíc líbilo mamce. (usměje se) Byla by nejradši, kdybych měl diplom z college. Vím, že kdyby pak hokej třeba nevyšel, nebo bych se zranil, mám kvalitní školu a otevírá mi to další možnosti.“
Co vám dala NAHL vlastně po hokejové stránce?
„Na začátku mi to všechno přišlo hrozně rychlý. Když máte ale důvěru od trenéra, postupem času si začnete víc věřit i vy. Na rychlost si zvyknete, nepřijde vám to postupně tak děsné a snažíte se hrát, jak nejlíp dovedete.“
Přemýšlel jste už, jaký by z vás byl hokejista, kdybyste zůstal doma?
„Myslím, že Amerika mě posunula. Dostávám hodně příležitostí, navíc mi zámořský styl hokeje sednul, na užším kluzišti se mi hraje dobře. Otevřely se mi navíc další možnosti, jako právě odchod na univerzitu.“
Je třeba oproti Česku extrémní rozdíl ve vaší věkové kategorii v tlaku na místo a konkurenci?
„No jasně, nám se tady v týmu protočí snad šedesát hráčů za rok. Kolikrát ani nestíhám kluky kolem sebe pořádně poznat. Odehrajete špatný zápas, něco nejde a hned jdete pryč. Nikdy nevíte, jestli vás vymění, nebo ne. Je docela těžký si udržet svoje místo, ale posouvá vás to. Makáte, abyste si pozici udrželi.“
Je to krutý režim?
„Občas. Vážně se někdy stalo, že tady máte spoluhráče na týden, ale trenérovi se nelíbil, tak pozval jiného. Konkurence je tady obrovská, kvalitních hokejistů na jednotlivé pozice je tady hodně.“
Jaký je vlastně život pro mladého kluka v malinkém Cloquet, kde to máte kousek do divočiny, kousek k velkým jezerům?
„Jsme na severu Ameriky, takže je tady fakt velká zima. (usměje se) A zimní stadion máme v městečku, které je opravdu malé, má asi kolem 15 tisíc obyvatel. Ale asi do dvaceti minut jste ve větším městě, zhruba stotisícovém, takže nejsme zase nijak odříznutí. Jinak je to tady nádhera. Občas před domem vidím medvěda nebo vlka. Když usínám, někdy slyším, jak vlci venku vyjí.“
Na dřevo každý den chodit nemusím
Takové National Geographic za oknem?
„Přesně. (usměje se) Když chcete ven, musíte se pořádně obléct, protože je třicet pod nulou. Ale je nádhera tohle všechno kolem vidět. Plus je taky fajn, když víte, že můžete kdykoliv do tepla.“ (směje se)
Vidíte, na podzim bylo celé Česko na nohou z jednoho medvěda v Beskydech. A vy jich máte plný les...
„Jo, oni se tady normálně prochází.“
Měl jste už někdy strach, nebo přesně víte, kam smíte a kam ne?
„Zvířata mohou být kdekoliv, takže vám nikdo neřekne, kam byste chodit neměli. Navíc rodina, u které bydlím, má dům v podstatě v lese. Takže když jdu ráno k autu, vidím stopy od vlka, to se stává běžně. Když vycházíte z domu, musíte se podívat, jestli venku nějaké zvíře není, to je pravda. Ale my tady máme velkého psa, takže vlky a kojoty odežene.“
K tomu už jenom chybí, abyste po návratu z tréninku naštípal kubík dřeva...
„To zase ne. Když mi tady moje americká rodina řekne, jestli bych jí nešel pomoci, tak samozřejmě hned půjdu. Ale toho času není zase tolik, mám hokej, musel jsem se učit na přijímačky na univerzitu, plus se musím teď zase chystat na maturitu doma. Ale jasně, když je něco potřeba, pomůžu. Umyju nádobí, to není problém. Ale na dřevo každý den nechodím.“
Jak tam vlastně vypadá váš týdenní režim?
„Od pondělí do čtvrtka máme tréninky, na zimáku jsme od deseti dopoledne zhruba do dvou. Pak mám čas, abych volal s učitelkami a dalšími lidmi, kteří mi pomáhají. Před chvílí, než jsme spolu začali mluvit, jsem právě skončil s paní učitelkou v Česku, která mě připravuje na didakťák. Tohle dělám do večeře a pak mám trochu čas pro sebe. V pátek a sobotu hrajeme zápasy, neděle je volná.“
Počkat, jedna věc mi tady nesedí. Rozhovor děláme v neděli. V neděli jsou na příjmu české paní učitelky?
„Jsem s ní právě domluvený, je strašně ochotná, že mě doučuje v neděli zhruba někdy kolem šesté večer českého času. Paní učitelka mi vyšla vstříc, nemusím vstávat v pět ráno, můžeme pracovat takhle o víkendu... Je to super. Pustíme si webkameru, někdy to jsou hodiny víc o výkladu, jindy je to spíš diskuze. Mám tady několik učebnic, které mi sem poslali naši. Na všem se domlouváme, celkově je to taková konverzace, dáváme dohromady věci, které by v testu mohly být. Jsem rád, že mi s češtinou někdo takhle pomáhá.“
Jakou formou vlastně probíhá získání hokejového stipendia na vysoké v Americe?
„Univerzit je tady hodně. Když se nějaké zalíbíte, po nějakém čase vám dají vědět, kolikaprocentní stipendium by vám mohli nabídnout. Není to levná záležitost, abyste tam šli bez stipendia, je nereálné, částka jde do milionů. Potřebujete, aby bylo prakticky stoprocentní, abyste tam mohl jít hrát. Podle toho budeme školu i pak vybírat. Ale nejdřív ta maturita.“
