Bývaly časy, kdy měl jeden pocit, že Radek Duda snad nikdy nedospěje. V hokeji válel, zároveň prudil, rozčiloval. Však on sám dnes k tomu říká: „Řekněme si na rovinu, bývalo mě dost. Když se zpětně podívám na nějaké záběry, jenom kroutím hlavou a říkám si, jak mě mohli vydržet v týmu,“ usmívá se čtyřicetiletý táta, otec malého Radka a dcery Viktorky. Pro Superlife téměř do detailu popsal i to, jak se dal dohromady se ženou svého života.
V Bedřichově si ten den připadáte jako v oáze. Azúro, sjezdovky pořád parádně upravené a pod jednou z nich Radek Duda se svou paní Karolínou pozorují svého synka. Pochválí, doporučí. Za chvíli už u nich doma na chalupě voní skvostná buchta, nabízí se suché červené, reklama na pohodu. „Vlčáků kolem Kačky se točilo hodně, to nebylo jako ubránit oslabení nebo skočit do střely. Pořádná fuška to byla. Ale můj šestý smysl mluvil jasnou řečí. Tuhle holku nesmíš pustit,“ vykládá Radek Duda o svém životním lovu.
|
Narozen: 28. ledna 1979 (40 let) v Chodově Kariéra: Sparta (1996-98, 2000), Regina Pats/WHL (1998/99), Lethbridge Hurricanes/WHL (1999/2000), Plzeň (2000-02, 2004, 2010-12, 2013-14), Slavia (2002-03, 2004-06, 2007/08), Ak Bars Kazaň (2003/04), Malmö (2006/07), Ilves Tampere (2006/07), Langnau (2007/08), Basilej (2007/08), České Budějovice (2008/09), Chomutov (2009-11, 2012/13), Liberec (2012/13), Karlovy Vary (2014-15), Litvínov (2015/16), Freiburg (2016-18), Benátky nad Jizerou (2018), Chomutov (2018-?) Největší úspěchy: mistr extraligy se Slavií 2003, stříbro se Slavií 2006, bronz s Plzní 2012, účast na MS ve Finsku 2003 Bilance v extralize: 723 zápasů, 498 bodů (213+285) Bilance v národním týmu: 32 utkání, 26 bodů (12+14) |
Jaká je vaše představa o ideálním životě?
„Podle mě je hlavní být spokojený sám se sebou. Pak jste v pohodě a to se přenáší na vaši rodinu, na děti. Ideální je dělat, co vás baví. A mít k tomu vedle sebe parťáka do života. Což je pro chlapa, ale i pro ženskou vůbec nejtěžší úkol, jaký může být.“
Jak jste ho našel vy?
„Byla to dřina, musel jsem rozsekat všechny draky jako Bajaja… (směje se) Než jsem našel tu pravou. Měl jsem velkou kliku, musím říci. Vlastně to byla náhoda. To bylo tehdy po mém přestupu do Chomutova, nějakých deset let zpátky, do Prahy přijeli vystupovat Backstreet Boys. Teď to zní trochu bizarně, ale kdysi to byli moji miláčci, jako teenager jsem je žral. Tak si říkám, že bych je aspoň jednou mohl vidět. Dostal jsem se do skyboxu v O2 Areně a tam jsem Kačku poprvé potkal, viděl. Udělala na mě dojem, dal jsem se s ní do řeči a… A už se to začalo zašmodrchávat.“ (usmívá se)
Dal jste na vnitřní pocit?
„Jednoznačně. Tenkrát jsem byl ve vztahu, ale právě vnitřní pocit mi říkal: Kamaráde, jestli si necháš ujít tuhle šanci, tak jsi největší blbec. Platí to vůbec pro můj život, hodně dám na vnitřní hlas. Stačilo mi, když jsem viděl, jak se Káča neskutečně starala o svého psa. To vám hodně napoví. Bylo mi jasné, že by se parádně starala i…“
O vás?
„Prdlajs o mě, o děti! (směje se) Jakože jsem si představoval, že jsem v kůži toho pejska, jo? Je mi sedmdesát a Káča se o mě stará… (usmívá se) Ne, to ne. Jen jsem přemýšlel, co se mnou udělá být s mladší holkou, protože mě to vždycky táhlo spíš ke starším. Všechno přebilo to, jaká je. Káča byla profesionální sportovní kouč, měla vlastní klientelu, machr holka. Jakmile můj vztah s nynější ex odezněl, šli jsme od sebe, ale nebylo to tak, že bych se v tu ránu vrhnul do nového. S Káčou jsme byli dlouho kamarádi, musel jsem hodně zabojovat. Vlčáků kolem ní se točilo hodně, to nebylo jako ubránit oslabení nebo skočit do střely. Pořádná fuška to byla. Ale můj šestý smysl mluvil jasnou řečí. Tuhle holku nesmíš pustit. Tak jsem do toho šel naplno.“
Ale asi jste se těžko přetvařoval, ne? To snad neumíte, nebo by vám to dlouho nevydrželo.
„Nepřetvařoval. To jsem nechtěl. Musíte do toho jít takový, jaký jste. A buď vám to vyjde, nebo ne. Jestli si potřebujete krknout, prdnout, tak to udělejte a neschovávejte si to na chvíli, až u toho vaše holka nebude. Druhá strana vás buď vezme takového, jaký jste, anebo ne.“
Jak reagovala vaše paní na exponované jméno Radek Duda?
„Káča vůbec nevěděla, kdo jsem, co dělám. Bylo jí to šumák. Hokej tehdy vůbec nesledovala.“
Takže jste klidně mohl říci, že jste Jarda Jágr .
„Toho taky nezná… (směje se) Víte, mě imponovalo, že je z úplně jiného těsta, ze zcela jiné sorty lidí, jakou jsem do té doby poznával. Miluje hory, život v přírodě, běhání, lyžování, kolo… Takový ten čistý život, k nimž patří úplně normální lidi, co stojí nohama pevně na zemi a na nic si nehrají. Něco, jako já zamlada.“ (směje se)
Taky se musím smát…
„To byly časy. Člověk vydělával slušný peníze, kupoval si nesmyslné množství hader, jednou jste chtěl vypadat jako Justin Timberlake , příště zase jako baskeťák z NBA, furt něco. Pořád se člověk do něčeho stylizoval, nedocházelo vám, že je to blbost. Časem se najdete, dojde vám, že jste obyčejnej kluk z paneláku někde v Chodově.“
Jste plně smířený s tím, že to nejlepší v hokeji už jste zažil a že konec je blízko? Málokdo to zvládne přijmout a dobře se orientovat na druhém břehu.
„To je nejtěžší zápas, který mě teprve čeká. Přijde den, kdy si naposledy podáte ruku se spoluhráči, s trenéry, s klukama z realizačního týmu. To bude těžký moment. A pak to zapojení do normálního života.“
U vás však nehrozí úplná prázdnota, ne?
„Tak trochu nanečisto jsem si to vyzkoušel loni o prázdninách, kdy jsem nevěděl, co bude, nebude. Pravidelný kontakt s lidmi z hokeje vám začne chybět. Přece jen jste v branži strávil hromadu let a v podstatě každý den. Hokej je oblast, v níž se nejvíc cítíte být doma, kde si jste nejvíc jistý. A to mi chybělo. Na místě je poděkovat klukům v Liberci a prvoligových Benátkách, kteří mě loni přijali mezi sebe. Sledovat dění v té organizaci, vidět, jak kluci pracují, jak se zlepšují, to je krása. Pořád jsem s nimi v kontaktu, když mám čas, jdu se na ně podívat. Jejich progres je jednoznačný. A to mi dělá velkou radost.“
Nemluvíme náhodou i o cestě, na kterou byste se chtěl vydat?
„Je to tak. Benátkám vděčím za hodně, narazil jsem tam na super lidi, na vynikající pracovní atmosféru. Což není samozřejmost. Vezměte si, že při tréninku dovedností máte na ledě pět trenérů, kteří se vám v kuse věnují, zdokonalují vás. Výborný dojem na mě udělal Honza Ludvig (hlavní skaut Liberce, bývalý hráč NHL), borec, od kterého se můžete ohromně naučit. V posilovně zase Aleš Pařez, odborník na svém místě, výborný kumpán na debatu. Hrozně moc toho ví, rád se podílí o svoje informace, vědomosti, nic netají a to se mi líbí. Takové lidi si moc rád připouštím k tělu.“
Předpokládáte, že po této sezoně opravdu skončíte kariéru?
„Uvidíme po téhle, co bude. Upřímně, nevím. Pokud by moje tělo fungovalo jako doteď, dalo by to v pohodě. Ale nejsem na to sám, prioritou je rodina. Tenhle rok je poměrně hektický, v Liberci dostavujeme dům, já hraju v Chomutově, hodně času strávíme bez sebe, což je těžký. Během týdne se domů za nejbližšími dostanu tak na den a půl. Pro děti je to nová situace, kterou nenesou úplně snadno. Vlastně nikdo z nás. Ale má to i vtipné souvislosti. Když jsem se naší malé Viktorky třeba ptal, jaké písmeno ve škole procvičují, říkala, že vé. A já na ni, ať mi nějaká slovíčka na vé řekne. A ona: Vantuch…“ (směje se)
Co vás ještě na hokeji baví mimo tu klasiku?
„Vtipný na mém hokeji se čtyřicítkou na krku je, že při něm dělám podobné chyby jako ve dvaceti. To už se asi nezmění. Jiné je to naopak v tom, že čtyřicetiletému borci jako jsem já, musíte ušít roli víc na míru. Je třeba strašně těžký, když v zápase vypadnete třeba jen na pět minut z tempa, znovu do něj naskočit. Mít důvěru trenéra je základ, jak jste starší, nad vším hodně přemýšlíte, díváte se na plno věcí jinýma očima. Na druhou stranu je fajn vstřebávat pocit, že vás mladší kluci berou a ti nejmladší, když vám rádi naslouchají a berou si něco z vašich postřehů a rad.“
Kde sám sebe vidíte za pět, deset let?
„Tady v lese… (usmívá se) Každopádně bych se chtěl hokeji dál věnovat, ať už na klubové scéně, anebo na individuálním poli a přístupu. V téhle oblasti vidím největší deficit v hokeji, v osobním přístupu k mladým hráčům. Kdyby měl každý kluk po ruce člověka, který mu říká věci, tak jak doopravdy jsou, ať už po stránce fyzické nebo psychologické, a nemaže mu med kolem pusy, tak by na tom byli líp. Ve fyzickém i mentálním nastavení hráčů vidím brutální mezery. Současný hokej je o tvrdé práci, tedy o pracovitosti a chytrosti.“
Jsou hokejisté, co vydrží do sedmačtyřiceti…
„To je pravda. Ale ti si pak musí koupit klub, aby si mohli zahrát v prvním útoku… (směje se) Kdo ví, třeba koupím Sokolov a půjdu si to tam taky došmrdlat v první brázdě.“
Vidíte se víc jako trenér mančaftu, anebo jako kouč zvyšující dovednosti hráčů individuálně?
„Obojí by mě bavilo a naplňovalo. Výhodou je, že to dotyčným můžu nejenom říkat, ale i názorně předvádět. A je jedno, jestli jde o mladší žáky nebo o dospělé chlapy.“
V kariéře jste dokázal dost, máte nesplněný sen?
„Mrzí mě jediná kapitola, kterou jsem neotevřel a tou je NHL. To mě bude mrzet do konce života. Našlápnuto jsem měl, ale nevyšlo to. Pamatuju si na slova Stevea Larmera, ikony Chicaga, který v juniorce v Regině mezi nás jednou přišel a říká: Hoši, na šanci vstoupit na půdu NHL musíte být připravení. Protože přijde jenom jedna. V lepším případě. Anebo taky nepřijde žádná. Proto musíte být za každou cenu ready, pokud se okénko objeví.“
Vám se nikdy nepootevřelo?
„Tehdy jsem potřeboval větší pomoc agenta, aspoň jsem to tak cítil. No nic, je to pryč. Až na tuhle věc jsem s kariérou spokojený. Na kluka z Chodova, kde nebyl zimák, dobrý. Nemám si na co stěžovat. Splnil jsem si sen hrát hokej ve čtyřiceti. To už je známka vytrvalosti a toho, že svůj byznys musíte dělat dobře, když si vás v tomhle věku někdo žádá. Kdo vrcholově sportuje se čtyřicítkou na pažbě, má u mě veliký respekt.“
Patřila k vám nálepka rebela, průšviháře. Zasloužil jste si ji, nebo ne?
„Řekněme si na rovinu, bývalo mě dost. Když se zpětně podívám na nějaké záběry, jenom kroutím hlavou a říkám si, jak mě mohli vydržet v týmu. Na druhou stranu, tenkrát byla doba, kdy jste si musel vzít kostičku, která před vámi leží. Nemohl jste koukat, jestli je ohlodaná, nebo jaká. Tehdy jsem musel dělat i věci, které v mančaftu nikdo dělat nechtěl, a bylo na vás hrát mydlenou, abyste u toho stolu mohl zůstat. Vedle toho jste si mohl trochu zahrát i hokej, který vás baví, ale ne vždycky to šlo. Víceméně jste však čekal na pořádnou šanci v prvních dvou lajnách.“
GALERIE | Podívejte se na exkluzivní Dudovy fotografie s rodinou pro magazín Superlife
Cítil jste někdy křivdu? Ne normální, obrovskou.
„To víte, že jo. Kolikrát a hrozně.“
Tak sem s tím. Jednu.
„Já nejsem zapšklej, všechno má svůj vývoj, všechno nějak překoušete. Mým problémem bylo, že jsem se musel ozvat pokaždé, když jsem cítil nespravedlnost. Já si vždycky zakládal na fyzičce, tu jsem míval fakt dobrou. A jenom jednou za celou kariéru jsem se o sobě dozvěděl, že nemám natrénováno. Bohužel zrovna od Radima Rulíka v Litvínově. Toho kluka já vždycky bral jako součást svojí rodiny. Od něj to byla ostrá kudla do žeber, která hodně zabolela. Kdyby mi vyčetl cokoli jiného, ale že nemám fyzičku… Ať jsem býval, jaký jsem býval, nikdy bych svého kamaráda takhle nepodrazil. Stačilo mi říct, že nemám místo v týmu, ať se sbalím a jdu. Bral bych to. Dokážu se o sebe postarat. Jen nemám rád, pokud ze mě někdo dělá kreténa. Nevadí, přišla facka, prasárna, ubohé rozhodnutí, vzal jsem telefon, vymazal číslo a šel jsem dál.“
Chcete mít z kluka hokejistu?
„Mladej je šikovnej na všechny sporty, určitě na něj nebudu tlačit, že musí za každou cenu dělat hokej. Teď chci, aby chodil na gymnastiku, protože ta je základem všech sportů. Tam má kámoše, perfektního trenéra. Čas ukáže, kam ho to nasměruje. Bruslit chodíme, na led zajdeme, ale taky běžkuje, sjezduje, běhá, jezdí na kole… Uvidíme. Já ani Káča nejsme takoví, abychom na děti tlačili. Ať si děcka všechno ochutnají a kam je to potáhne, tam se vydají. My jsme tu od toho, abychom je v tom podporovali. A až se u nich objeví touha po něčem jít naplno, budeme ji s nimi sdílet a podporovat ji.“
Co vy a finance, kam jste hokejové výdělky investoval?
„Nalijme si čistého vína, zase jsem si toho nevydělal tolik, abych mohl nějak výrazně investovat. O finance jsem se vždycky chtěl starat sám. Bohužel, poslechl jsem jednou některé lidi a to se mi nevyplatilo, investice nedopadla dobře. Byla to dobrá rána, skvělá facka, zkušenost k nezaplacení. Těch peněz nelituju, ale od té doby dávám jenom na svůj čuch. Snažím se kupovat nemovitosti, to mě vždycky bavilo. Někdy od dvaadvaceti let jsem si umanul, že si každý rok pořídím jednu nemovitost. Do jednatřiceti jsem se držel plánu, pak přišla trochu jiná éra, rodina a v podstatě nový život. Jen to hokejové kočování dál pokračovalo, přesouvání z místa na místo podle štace. S Káčou nám bylo všude dobře, nepotřebovali jsme k životu moc. Až teď jsme si řekli, že si konečně zařídíme bydlení podle vlastních představ. Co si za ty roky zasloužíme a jak sami chceme.“
Odměnit se.
„Přesně tak. Hodně dlouho jsme se o něco snažili, tak se odměníme. A až opravdu skončím s hokejem, chci se investicím věnovat na sto procent, ne jako doteď na dvacet, třicet, protože na to nebyl čas. V minulosti jsem si ověřil, že dělat vedle hokeje jiné věci, nemá význam, akorát vás to vyrušuje od soustředěnosti na to hlavní a nedopadá to dobře. Vyloženě mě to rozptylovalo. Zařekl jsem se, že budu dělat jednu věc pořádně a žádnou jinou k tomu. Ta kumulace činností tomu akorát škodí. Hrajete hokej, do toho přemýšlíte nad jinými věcmi, to je zkrátka špatně.“
