Na začátku byl obyčejný studijní pobyt ve Španělsku. Neuměl zdejší jazyk, ani neznal příliš místní kulturu. Nyní však už druhým rokem pokračuje jeho mise v baskické Vitorii, kde český kondiční trenér Zdeněk Kotoul šlechtí nejen mladíky z fotbalového Deportiva Alaves, ale i trio talentovaných českých basketbalistů ze zdejšího celku Baskonia. „Jako trenér musíte být taktéž vůdce,“ říká mladý kouč. Nakoukněte do jeho kuchyně úspěchu.
Jak takovou šanci člověk z Česka, jako vy, dostane?
„Když si jako student pohlídáte možnosti, které jako student máte, tak se můžete dostat na zajímavá místa – ať už je to v Evropě nebo celosvětově. Projektů je spousta a já jsem tu šanci měl poté, kdy se mi stala tragická událost v osobním životě. Rozhodl jsem se tedy vzít život do vlastních rukou a vydat se na studijní pobyt do Alicante, místa, které pro mě bylo neznámé. Věděl jsem jen, že mají pláž a univerzitu – to první mě zajímalo, ale řekl jsem si, že i cestu k univerzitě nějak najdu. Takhle to začalo a po roce jsem si pak zlepšil španělštinu na komunikační úroveň a měl i štěstí, že jsem v Alicante potkal člověka, který mě s tímto místem propojil. Po skončení školy jsem měl možnost odjet na dvouměsíční stáž a po roce a půl jsem stále tady, už druhou sezónu. Musím říct, že z profesionálního hlediska si to užívám. Snažím se reprezentovat nejen své jméno, ale i místo, odkud pocházím, což je Česká republika.“
Koho tedy v baskické metropoli Vitorii vedete?
„Jsem vyučený tělocvikář, takže se věnuju kondiční přípravě ať už kluků z akademie basketbalové Baskonie nebo z fotbalové akademie Deportiva Alavés. Snažím se s nimi pracovat a dodat jim individuální péči kondičního trenéra, které se jim v procesu týmové přípravy nedostane. Vzhledem k mým osobním zájmům o mentální přípravu člověka, se snažím vytvořit produkt, jenž reprezentuje naši značku tady ve městě. Vytvořili jsme pod mým vedením korporátní wellness program pro vrcholné manažery naší společnosti. Zabýváme se posturálními problémy spojenými se sedavým zaměstnáním, zapojujeme do tréninků relaxační techniky pro snížení vlivu stresujících situací a obecně se snažím pomoci svým svěřencům, aby se o sobě naučili něco nového, mohli si sami pomoct od své bolesti. Snažím se pozitivně ovlivnit jejich životní návyky a na základě biomechanických dat či amatérských rozhovorů jsme došli k závěru, že je ovlivňuji možná více, než si uvědomuji. To člověku přidává na elánu zůstat takhle daleko od svých lidí, od domova, a každé ráno vstát z postele již po dobu dvou let.“
Jaký je ale rozdíl v tom trénovat basketbalistu a fotbalistu?
„Musíte si to uvědomit, spočítat si jednu a jednu dohromady, hodit to na papír a udělat si i rozbor na videu. Sednout si a věnovat tomu čas. V mém případě se bavíme se o klucích, kteří ve fotbale mají 173 až 176 centimetrů, záleží na pozici. U baskeťáků je to ale zase o klucích, kteří v řadě případů mají naopak více vousů než já a jsou to ranaři, kteří dosahují až ke dvěma metrům. To musí být na biomechanice pohybu a tréninku prostě znát.“
Na co si tedy v jejich případech z hlediska tréninku dávat pozor?
„Třeba v tom, jak přistupují k pohybu a jak jsou schopní zacházet se svou tělesnou konstitucí. To je musím postupně učit přes techniky základních pohybových vzorců, které musí zakomponovat do svého herního pojetí. Musím je dokázat správně analyzovat ať už z videopohledu nebo svalového a biomechanického hlediska. Snažím se s nimi uvolňovat svalstvo, zvyšovat rozsah pohybu kloubů a ovlivnit razantním způsobem jejich samotný pohyb. Působím pro ně jako učitel a kouč, který je vede, což je poslání. Pokud jste schopní jim ukázat tu správnou tvář, kterou chtějí vidět, žít s nimi ten jejich sen, tak za vámi půjdou. Musí ve vás vidět lídra, který je může na naší společné cestě posunout k zajímavějším výsledkům a situacím.“
Co je tedy z vašeho pohledu u začínajících sportovců klíčové?
„Důležité je být flexibilní. Samozřejmě musíte být i silný, ale pokud nejste dostatečně flexibilní a zkoordinovaný na hřišti, tak tam nemáte co dělat. Taková je momentální situace. Pokud nejste schopní rychle se hýbat a hlavně se hýbat pro ostatní kluky, kteří jsou s vámi na place, tak tam nelezte a věnujte se radši pianu. To je můj názor. Musíme si stále víc uvědomovat, jak je důležité být atleticky připravený, zároveň ale musíte být na každý balon mentálně připravený – být ve hře, v nějakém flow, které vás vede k dalším výsledkům. Něco podobného míval Dominik Hašek, který se do takové mentální situace dokázal sám navodit.“
Vy pak ve Vitorii vedete i trojici talentovaných českých basketbalistů. Bratry Ondřeje a Adama Hustákovy a také Ondřeje Hanzlíka. Jak vidíte jejich cestu a šanci do budoucna?
„Je to o prioritách. V tom je rozdíl v místním a českém přístupu ke sportu, ať už je to z politického hlediska, z pohledu města, lidí jako takových. Sport je tady viděn z pozice historie a reprezentace města. Je to jedna z hlavních priorit, motor kulturního vyžití lidí – naplněná Buesa Arena, 14, 15 tisíc lidí v hledišti tu není nic neobvyklého. Neříkám, že to je v našich podmínkách nemožné dosáhnout, ale ta priorita je u nás jiná. Z ekonomického hlediska se tu klukům rovněž dá poskytnout komplexnější servis včetně nás, kondičních trenérů. Kdežto v České republice jsem byl v situaci, kdy jsem musel chodit do druhé práce a hledat si další příjem, abych se tomu mohl věnovat dál.“
Jaký tedy vytyčujete ideální program talentovaným mladíkům?
„Chci, aby se obklopili správnými lidmi a měli jasno v tom, co chtějí. Kluci mají fázové tréninky a mají toho fakt hodně. Musí si ale uvědomit, že jeho tělo je i zbraň. To u nás kluci moc nebrali, bylo to pro ně spíš hobby. Tady se už ale bavíme o profesionálním sportu a tak k tomu přistupují. Nemá cenu si nic nalhávat, nutriční návyky nemají suprové a čokoláda sem tam padne. Třeba večer, přijdou domů, mají hlad, tak ji do sebe prostě nasoukají, mentálně se uspokojí a jdou spát. Přístup je jak o nich, tak i o nás, co tomu dáme my jako učitelé, mentoři, kouči navíc. Vidím v tom těžkou psychologii, protože tomu klukovi prakticky tvořím život.“
Na co si tedy mladé naděje musí dávat v dnešní době pozor?
„Aby poslouchali to, co jim správní lidé říkají. Aby se obalili těmi, kteří jim tu náruč profesionálního sportu ukážou a dají jim možnost. Potom už nikdy nevíte. Můžete spadnout z kola a zranit se kdykoliv a kdekoliv, to už k tomu patří, ale musíte si vzít z toho to nejlepší. Za ty tři kluky, jsem strašně rád. Jsou v mladém věku, mají šanci si to zažít, poznávat kluky z Afriky, Austrálie, či různých koutů světa… sdílí s nimi radost i prohru. Baví se tím procesem, mají možnost okusit atmosféru zápasů Euroligy, chodí na každý zápas a vidí to před očima. Vidí, o co soupeří, o co tu jde a není jim třeba dávat další motivaci. Dbám na to, abychom byli dochvilní a vzájemně si nebrali čas, který je pro nás vzácný. Volný čas mám rád a snažíme se navzájem respektovat, abychom čas využili efektivně. Kluků je spousta, nás trenérů jako servisáků zase až tolik není. Musíte vědomě dělit čas, abyste ke klukům dostali to, co je třeba. Je potřeba je mít trochu pod kontrolou.“
Jak tedy vypadá vaše trenérská kuchyně?
„Jsem hodně pocitový. Snažím se kluka cítit z pohybového hlediska každý den, jak mi přijde na trénink. Mám rád čísla, jsou fajn, zajímavá, ale chci kluky vidět i v pohybu. Hodně si dělám videa a zpomaluji si je, využívám biomechaniku. Snažím se průběžně pracovat s jeho svalovými strukturami převážně manuálně, když mi to čas dovolí, abychom dosáhli cílů z hlediska mobility těla. Mám představu, kam může svým pohybem dojít, a tam ho chci tlačit. Spíš sázím na kvalitativní než kvantitativní hledisko. Musím být schopný mu ukázat a prošlapat cestu k jeho tělu, aby ho po tom procesu cítil správně.“
Kdo je tedy pro vás ideálním příkladem pro sportovce, který má vše?
„Jarda Jágr. Jarda je bůh, Jarda na hrad. V tom mám jasno. Jarda vás i v 90 letech přehraje, o tom jsem přesvědčen.“
