Zůstal poslední z velkého týmu, který kdysi na běžkách zdatně konkuroval největším esům. Martinu Jakšovi je jednatřicet a v českém mužstvu běžců na lyžích po odchodu Lukáše Bauera vede do olympijské sezony skupinu o generaci mladších závodníků. Musí ukázat svaly. Problém je, že právě ty mu na rukách chybí. Pod dohledem nového finského šéftrenéra Ilkky Jarvy už na tom pracují.
Ilkka Jarva přišel do Česka v okamžiku kruté krize, aspoň v Martinu Jakšovi má ale borce, který už ve světové špičce byl. Jak ho dostat zpátky? Jarva na to šel po svém. Rozhodl se svému lyžaři číslo jedna ukázat jeho rezervy. Názorně.
„Probíhalo to asi tak… V červnu v Ramsau jsme s Ilkkou seděli. On se mě ptal, jestli si myslím, že jsem lepší na kolečkových lyžích, nebo na normálních lyžích. Řekl jsem, že si myslím, že mi kolečkové lyže sedí víc,“ popisuje Jakš. „Jezdili jsme soupaž, měl na to asi svůj názor. Pak říkal: Víš, co bychom mohli zkusit? Mohli bychom jet na závody do Norska na kolečkové lyže. Podařilo se mu nás tam dostat. Vyrazili jsme spolu na závody.“
A tak kouč Jarva vzal Jakše do norského Trondheimu, aby si vyzkoušel několik etap extrémně náročného tradičního závodu Toppidrettsveka na kolečkových lyžích.
„Tam jsem dostal hrozně… Jely se tam dva sprinty, kde jsem byl v poslední třetině balíku. Byli tam jenom Noři a Fini, ale drtivá většina Norů. Ti jezdili excelentně,“ vyprávěl Jakš. „Jediný závod, z kterého jsem měl super pocit, byl závod na 24 kilometrů bruslením s výjezdem na kopec v závěru. Jinak v soupažných závodech jsem těžce nestíhal. Illka mě uvedl na míru, kde se nacházím. Hlavně mi ukázal, kam se ubírá světové lyžování.“
Kam? No právě. Zcela jinam, než v posledních letech mířilo české běžecké lyžování. To nikdy systémově nezachytilo nástup sprintu. Silný tým trenéra Miroslava Petráska byl postaven kolem klasického elegána Lukáše Bauera nebo mistra tlačenice Martina Koukala. Poslední desetiletí ale běžkařské dějiny změnila gorilí síla Pettera Northuga, již si většinou s cynickým humorem schovával na poslední desítky metrů. A kolem něj vyrostla celá tlupa borců se silnými pažemi. Bez nich už se o místo nahoře bojovat nedá.
„Já jsem to věděl, pro mě to nebylo překvapení,“ vracel se později Jarva k Jakšovým trablům v Trondheimu. „V Norsku jsou klasické závody velmi populární. U Martina nemám starosti o jeho aerobní kapacitu. Jde ale o to, jak ho zrychlit. Musel pracovat na vršku těla.“
Pro Jakše to znamenalo skutečný start nové éry. Zjistil, že jeho vyhlášený klasický styl nestačí. Začal pracovat na horní části svého těla. Podle mladých Norů, vzor svléknuté tričko.
„Norsko je v tomhle možná extrém, ale takový trend je. Všichni, kteří se tam svlékli, byli kulturisti a měli hodně namakaný vršek. Ilkka říkal: Tohle je potřeba,“ říká Jakš. „Snažili jsme se dělat sílu, abych nabral na svalech na vršku, přenést to do soupaže na sněhu, potažmo i do bruslení. Pracujeme normálně v posilovně. Začali jsme balančními cvičeními. Ilkka se snaží trošku narovnat moje záda, hrb, který mám, aby i tohle zmizelo. Je to o posilování v posilovně, ať s vlastním tělem nebo s činkami.“
Jakš zatím celou kariéru trénoval podle metod dlouholetého šéfa národního týmu Miroslava Petráska. Koncem minulého desetiletí pod ním zažil nadějný vstup mezi dospělou elitu. Dařilo se mu na prestižní sérii Tour de Ski a v roce 2010 pomohl české štafetě k bronzu na olympijských hrách ve Vancouveru.
S Petráskem spolupracoval i poté, co kouč před dvěma lety u reprezentace skončil. Teď si nejlepší český závodník zvyká na nové metody finského experta. Ten do Česka kromě důrazu na silovou přípravu přinesl i změny v tréninkových intenzitách.
„Já jsem byl vždycky dominantní běžec, světové lyžování se hodně ubírá tím směrem, že se zapojuje vršek. Doufejme, že to přinese kýžené zrychlení. Máme víc tréninkových hodin v nižší intenzitě, ale i víc kratších tréninků v nadprůměrné intenzitě. Tyhle dvě věci se snaží skloubit dohromady,“ vysvětluje Jakš. „Zatím z toho mám dva pocity. Sice tomu tréninku věřím, všechno sedí. Ale mám někdy momenty, že mi chybí tradiční tréninky, které jsme chodili. Práce v dlouhodobé vysoké intenzitě teď není.“
Úvodní závod Světového poháru ve finské Ruce skončil rozporuplně. Ale aspoň v posledním závodě úvodní minitour Jakš dosáhl na první body. Jasným cílem sezony je pro něj olympiáda. Na vrcholných závodech zatím nemá parádní bilanci. Nejlíp byl čtrnáctý, letos na mistrovství světa v Lahti tímhle výsledkem na bruslařské padesátce prosvětlil bídnou sezonu.
„Martinovo nejlepší umístění na vrcholných závodech bylo čtrnácté místo. To bychom chtěli výrazně vylepšit. Možná být na olympiádě do desítky,“ uvažuje Jarva. „Jaká disciplína by mohla být pro něj? Přemýšlíme o patnáctce bruslením. Ale pro české lyžaře je velmi tradiční padesátka klasicky. Myslím, že Martin má velkou vytrvalostní úroveň, je vytrvalostní mašina.“
K cíli ještě zbývá několik týdnů a pro Jakše to znamená prostor k další práci.
„Je velmi důležité trénovat dál i během Vánoc. Něco jsme začali. Věřím, že na sobě ještě bude pracovat,“ říká Jarva. „Až se po Novém roce vrátí do Světového poháru v Planici a v Seefeldu těsně před olympiádou, bude silnější. V našem sportu je ale tohle pořád krátký čas. Podívejte se na Matti Heikkinena (mistra světa na klasické patnáctce 2013). Trvalo mu dva, tři roky, než se změny v tréninku projevily. Tohle je v našem sportu také realita. Na začátku možná nebude snadné vidět výsledkové změny.“
