Být trenérem je těžká práce, prohra je vždy vaše chyba. Málokdo řeší...
KOMENTÁŘ ANNY SATORANSKÉ | Nedávno vyměnili v FC Barcelona hlavního basketbalového trenéra. Skončil ze dne na den a myslím, že poslední hřebíček do rakve si zatloukl během zápasu El Clásico, tedy Barcelona vs. Real Madrid. Z hlediště v Palau Blaugrana jej totiž sledoval i Joan Laporta, prezident fotbalového klubu, jehož reakce fanoušků, kteří se na konci prohraného zápasu obraceli jeho směrem a vytahovali bílé kapesníčky, dováděly očividně k šílenství.
Ačkoliv to podle mě bylo jediné možné správné rozhodnutí, stejně mi bylo kouče líto. Myslím, že být sportovním trenérem je zatraceně těžká práce. Jste v neustálém tlaku ze všech stran – médií, nadřízených, hráčů, fanoušků a také rodiny, na kterou zbývá jen minimální čas. Prohraný zápas je vždy vaše chyba. A když už je opravdu velký průšvih, tak to odnesete taky zaručeně vy - celý tým se přece vyhodit nedá a nadřízení si nebudou dávat padáka sami mezi sebou. Takže na koho to asi padne?
Jen málokdo pak řeší, v jakém stavu jste tým dostal. Že o koupi hráčů nerozhodujete vy, ale generální manažer. Že když se někdo zraní a nejsou peníze na náhradníka, prostě si musíte poradit s tím, co máte.
A že kromě důležitých rozhodnutí, taktiky a přípravy na zápasy řešíte dennodenně také neustálé změny plánů a nejrůznější vrtochy svých podřízených… Myslím, že Joan Peñarroya je dobrý trenér, ale na ambiciózní klub se slavnou historií, permanentním tlakem a v současnosti velmi nízkým rozpočtem bohužel jeho síly nestačily.
Už teď je jasné, že náhlá změna pročistila vzduch. Barcelona vyhrála všechny tři následující zápasy, přitom tým trénoval pouze asistent. Nyní nastoupil Xavi Pascual, také Katalánec a bývalý Tomášův trenér - působil v klubu již před deseti lety, než manžel odešel do NBA. Je to už čtvrtý trenér během posledních čtyř let zdejšího působení Tomáše, ale byl přijat s velkým respektem.
Jeho minulost mluví za vše: s Barcelonou vyhrál v roce 2010 Euroligu a připisuje si další ocenění nejen ve Španělsku, ale i v Rusku a Řecku. Můj muž má na něj velmi dobré vzpomínky, je to trenér s velkou disciplínou a uměním komunikace. Jeho profesionalita byla vidět okamžitě. Ještě než se oficiálně připojil k týmu, byl předem v kontaktu s Tomášem - kapitánem - a všechno probírali.
Vzhledem k těmto zásadním změnám a náročnému zápasovému rozvrhu neměli hráči FCB po celý listopad ani jediný den volna, můj muž chce navíc využít basketbalových „oken“ (hráči z ciziny se mohou na vymezený čas přidat k národním týmům) a připojit se k reprezentaci. Pro většinu ostatních hráčů v klubu jsou to dny zaslouženého odpočinku, Tomáše ale volno zatím nečeká…
Kdy hrál naposledy bez bolesti? Před 6 lety...
Můj táta jednou pronesl, že profesionální basketbalisté jsou takoví moderní gladiátoři. S odstupem času zjišťuji, že na tom něco bude. Nedávno se nějaký novinář manžela zeptal, kdy hrál naposledy zápas úplně bez bolesti, a on odpověděl: „Myslím, že někdy před šesti lety.“
Vrcholový sport bohužel není až tak ozdravný, jak by se zdálo. Vícero různých elitních atletů mi potvrdilo, že je to v podstatě permanentní utrpení. Běžně se hraje s horečkou, na bolest dostáváte injekce. Když máte během zápasu otevřenou ránu, tak vám ji zašijí na místě bez anestezie (viz můj muž v nedávném zápase proti Málaze).
Pokud si zvrtnete kotník, utáhnou se tkaničky a jede se dál. Při dlouhotrvajících obtížích třeba pravidelně pijete Voltaren (jeden spoluhráč ho pil dokonce tak dlouho, až z toho začal mít krev ve stolici). Domů přicházíte s modřinami, škrábanci a podlitinami - Tomáš má nyní takového monokla, že se ho dcera ptala, jestli si namaloval oko jako maminka.
Váš spánek je z neustálého cestování úplně rozhozený. Ve svátečním období, kdy má většina lidí prázdniny, se hraje nejvíc, pro publikum. Často večeříte o půlnoci a na cestách většinou nezbývá než se stravovat z polotovarů. Máte 3-4 dny volna měsíčně, a tyhle dny jste tak hotoví, že není ani pomyšlení na nějaký zvláštní program.
Kromě vašeho těla dostává zabrat i psychika. Není lehké být pod neustálým drobnohledem novinářů, fanoušků, agentů a trenérů. Musíte se mít neustále na pozoru. Navíc kariéra vrcholového sportovce je časově omezená, a čím jste starší, tím víc si to uvědomujete. S věkem také přibývají závazky k rodině. Upřímně, někdy to musí být vážně úplně na palici.
Alespoň, že za to dostávají, na rozdíl od těch gladiátorů, velmi zasloužený plat.
