Anna Satoranská o konci v Barceloně: Zůstat v takovém chaosu bych svému muži nepřála
BLOG ANNY SATORANSKÉ | Tohle léto si opravdu připadám jako na dostizích. Začalo to manželovou dlouhou basketbalovou sezonou, která se protáhla téměř do konce června, kdy FC Barcelona - bohužel - prohrála finále španělské ligy s ambiciózní Valencií 1:3. Tomáš je sice z nároďáku zvyklý hrát na jedné noze, ale to, jak odehrál poslední klubové zápasy s několika infiltracemi zad, kortikoidy a pořádnou dávkou léků na bolest mi doteď není úplně jasné. Je to bojovník, ale co je moc, to je moc.
Po ukončení sezony následovala důkladná čistka, při které se FC Barcelona rozloučila nejen s většinou hráčů - na klubovém Instagramu se objevilo tolikrát katalánské „moltes gràcies“ („mockrát děkujeme“, nebo trefněji ve volném překladu: „děkujeme, odejděte!“), až to začínalo být k smíchu (nebo spíš k pláči) - ale i s generálním manažerem a velkou částí dalších zaměstnanců týmu.
Tolik opěvovaný trenér Xavi Pascual, kterého naverbovali v polovině sezony, se sám rozhodl nepokračovat v nestabilní FCB už během play off a podepsal v Dubaji. To asi mluví za vše. Moltes gràcies se nevyhnulo ani Tomášovi, kapitánovi týmu, a já jim za to opravdu „mnohokrát děkuji“, protože zůstat v takovém chaosu a dezorganizaci, jaká tam nyní panuje, bych svému muži opravdu nepřála.
Vytoužený odpočinek trval přesně čtyři dny, které jsme s manželem strávili na divoké Menorce, jednom z Baleárských ostrovů, ze kterého mimochodem pochází jediný basketbalový hráč Madridu, který má můj obdiv a respekt: Sergio Llull. Ubytovali jsme se v hotelu v kopcích mimo civilizaci, který byl právě otevřen. Ačkoliv se zaměstnanci hotelu zdáli překvapeni, že k nim chodí hosté, našli jsme přesně to, co jsme hledali. Soukromí, přírodu a klid.
Připomnělo nám to citát z naší oblíbené Cimrmanovské divadelní hry Hospoda Na mýtince: Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi… Chvíle odpočinku narušovaly pouze nutné každodenní telefonáty s agenty, trenéry a generálními manažery různých klubů ohledně Tomášova budoucího angažmá. Byl totiž poprvé od svých sedmnácti let nezaměstnaný!
Vzápětí po návratu do Barcelony nastalo běhání po doktorech s nejrůznějšími členy rodiny. Nebudu raději rozvádět konkrétně, s kým a proč, můžu pouze prozradit, že už se z toho začíná stávat taková naše nepříjemná letní tradice. Řekla bych, že naše těla prostě nejsou zvyklá na to mít chvíli klid. A když už ho máme, vždycky přijdeme na to, jak si to zkomplikovat.
Rozebrala jsem kola a zablokovala si záda
Já jsem např. letos měla výborný nápad letět do Prahy nejen se čtyřmi kufry, ale ještě se dvěma dětskými koly. Naučila jsem se je podle plánku perfektně rozložit (sestavení už bylo o dost náročnější), strávila asi pět hodin balením součástek do bublin - a pak si zablokovala záda při jejich přesunu z pátého patra do garáže (nevešla se do výtahu).
Lékařské prohlídky vyústily v posun letenek do Prahy a příjezd jen tak tak do Karlových Varů na slavnostní zakončení Mezinárodního filmového festivalu, který s manželem navštěvujeme již 15 let. Ač v letu, podařilo se nám stihnout tři filmy, dva koncerty, rozplakat se s Juliette Binoche, zatančit si v Becher‘s Baru, poobědvat (jako každoročně) dančí medailonky v restauraci Promenáda, ochutnat několik horkých pramenů, pár lázeňských oplatek a vidět se s přáteli, které potkáme vždycky jenom tam.
Po návratu do Prahy jsem během jednoho dne vybalila, vyprala, vyžehlila a opět zabalila a den následující jsme odletěli s mužem a dětmi na Krétu na týdenní rodinnou dovolenou. Hned druhý den jsme se s dcerou projeli sanitkou a navštívili místní nemocnici, jak jinak. Nadcházející dny už se naštěstí obešly bez dalších zdravotních komplikací, ale já i Tomáš jsme se do Prahy vrátili úplně vyřízení a ve stavu „připraveni jet zase do lázní“, aneb Děti versus rodiče 1:0.
Nyní už se můj muž plně věnuje přípravě na nadcházející sezonu. Během pár týdnů „volna“ stihl podepsat novou smlouvu s euroligovým týmem Hapoel Tel Aviv. Vzhledem k izraelsko-palestinskému konfliktu se ale nebudeme stěhovat do Izraele, nýbrž do bulharské Sofie, kde bude hrát Hapoel své domácí zápasy. Prozatím. Mne tedy nyní čeká zařizování nového bydlení, školy pro děti a veškerých ostatních nezbytností souvisejících s přesunem z Barcelony do Sofie.
Jelikož už se stěhujeme asi podesáté, měla bych to zvládnout levou zadní, i když tentokrát to bude muset být v rekordním čase. Uvidíme. Hlavně, aby tahle basketbalová sezona byla víc „košer“ než ty minulé.
