PŘÍMO Z RIA | Přiznám se, že jsem měl před odletem na olympiádu určité obavy. Nechal snubní prsten doma, napumpoval do sebe řadu očkování (břišní tifus, meningokok, žlutá zimnice) a den co den se na místě před cestou na sportoviště pečlivě patlal repelentem proti komárům.
Teď, když Hry skončily, panují ve mně rozporuplné dojmy. Nemůžu, ani nechci vyzdvihnout jeden zážitek. Jednoduše jich bylo tolik a všechny tak silné, že by mi 30 řádků na popsání nestačilo.
Psal bych o divokých taxikářích, o ledové klimatizaci v autobusech a místnostech, kvůli které si nyní vezu domů slušný zánět v krku, o uzávěrkách, kdy v Brazílii bylo teprve pět odpoledne, ale noviny doma už pomalu mířily do tiskárny, o prosluněné Copacabaně, o magickém úvodním ceremoniálu na Maracaná, o bronzové explozi českých tenistů, o chybě, kdy jsem už předčasně viděl Serenu Williamsovou ve čtvrtfinále s Petrou Kvitovou , kterou zachytila editorka (díky, Ilčo!).
Zmínil bych se o noci, kdy kolegové fotografové doplatili na nehodu zběsilého řidiče autobusu, o stříbrné jízdě nezdolného Jaroslava Kulhavého nebo o slzách mladé zápasnice Adély Hanzlíčkové…
Co mi však utkví v hlavě napořád, je celé Rio de Janeiro jako takové. Olympiáda je pokaždé super akce – mám ji rád, a ač je člověk ke konci energeticky vycucaný, je to oslava sportu, která každý den tvoří nové a nové příběhy a emoce. Každý den je na co se těšit.
Měl by tu být ráj na zemi
Z Brazílie si však odvezu také dojem, že to byla olympiáda diametrálně odlišných kulis. Vybavím si úsměv fanoušků, kteří si domů nosili speciální kelímky od piva s logem sportů a kteří se fotili před sportovišti, nezapomenu ale ani na to, že jste o pár rohů dál narazili na děti, které hrály fotbal s bosýma nohama, a jen pár metrů od vás tekla (co tekla, stála jako bažina) páchnoucí stoka mířící do zálivu. Na dno nebylo vidět nejen proto, že byla černá, ale i kvůli odpadkům, které v ní plavaly.
Rio je krásné město. Opravdu je. Strašně mě nadchla ta geografická poloha i to, jak je stavěné. Místo, kde se oceán tříští o pobřeží plné skal, spousta malých zálivů, Cukrová homole, Socha Ježíše Krista, Maracaná, Copacabana… a do toho favely, kde se suší prádlo na mini balkonech a mezi auty chodí ženy prodávající křupky či mladíci nabízející umytí oken u aut.
Má to své kouzlo. Ale i nástrahy. A prakticky v takové vnitřní tenzi tu jako Evropan žijete celou dobu. Říkáte si: Nebuď padavka, něco vydržíš, na druhou stranu ale víte, že jakýkoliv risk se zde nemusí běžně prominout jako doma.
Hrozně moc bych si přál, aby olympiáda Riu pomohla. Aby se finance, které se do ní napumpovaly, zemi nějakým způsobem vrátily a do budoucna vyplatily. Přeju si to, jestli je to ale reálné… nevím.
Před začátkem vyhlásili v Riu, že to budou zelené Hry. Ekologické. Teď je to jen o tom, aby město v předsevzetí pokračovalo i po olympiádě. Aby se tu začala rizika řešit a ne přecházet. V ideálním světě by tohle město mělo potenciál být rájem na zemi.
Pokud ale ve stávajícím režimu pojede dál, bude mít dřív nebo později velký problém. Přírodu totiž nikdy neoklamete.
Související články
