KOMENTÁŘ JANA JAROCHA | Nedokázala to a nikdy to nedokáže. Tenhle soundtrack provází Karolínu Plíškovou od té doby, co na US Open vykřičela vstup mezi největší esa tenisu. Pamatujete, jak tenkrát ve Flushing Meadows vedla ve finále proti Angelique Kerberové 3:1 s brejkem v rozhodujícím setu? Podržet si tak třikrát servis…
Když jsme spolu později mluvili, vyprávěla, jak jí někteří říkali, že je vlastně dobře, že se nestala grandslamovou šampionkou ve čtyřiadvaceti a má ještě silnější motivaci snažit se dál. S odstupem sedmi let tohle tvrzení bledne a Plíšková čím dál víc připomíná Tomáše Berdycha, věčného uchazeče o grandslamový titul. Kdo by si dneska vsadil, že ho KP ještě získá? Moc rukou by se nezvedlo, že?
Jak znám Plíškovou, moc jí na tom nesejde. Dál dělá svou práci a snaží se jí dělat co nejlíp. Kolem sebe má lidi, kteří v ní neochvějně věří. Ke kouči Saschovi Bajinovi se vrátila právě proto. Její manažer a manžel Michal Hrdlička se po konci na Australian Open vyznal: „Nikdy nepřestanu věřit, že získá grandslamový titul. Její touha, pracovitost a oddanost mě nepřestává udivovat. Už teď po měsíci v Austrálii odmítá dny volna navíc a přemýšlí na čem pracovat, aby příště byla zase o něco lepší. To na ní obdivuju nejvíc.“
Kruh nejbližších. To je to, na čem Plíškové záleží. Sama ví, co pro tenis dělá a jak se připravuje. Že jako maniak i během grandslamů neodtrhne oči od televize, kde běží tenis. Že sleduje vše, co se kde šustne. Kdyby měla Petra Kvitová její tréninkové nasazení a zápal pro sport, nezůstalo by jen u dvou Wimbledonů. A kdyby měla Plíšková talent Kvitové, už by z ní byla grandslamová šampionka a ne jen „pouhá“ finalistka US Open a Wimbledonu.
Nikdo není dokonalý, každý je originál. Předností Karolíny je, že si jede stále to svoje. Děj se co děj. Stejně jako je metodický její tenis, taková je i ona sama. Drží prostě lajnu. Nerada sedí doma, radši vyráží na turnaje. Baví ji tenhle život se vším všudy. A dokud nepřestane, bude mít šanci. „Řekla mi, že chce letos zažít nejlepší rok svého života a že je pro to ochotna udělat vše, co může,“ sdělil trenér Bajin českým novinářům v Melbourne, proč po pár měsících od vyhazovu přijal nabídku vrátit se zpět do týmu KP.
Jak otevřeně vidí Plíšková tenisový kolotoč, dobře vylíčila po úspěšném osmifinále v Melbourne Parku. Byla tázána, co říká na řadu překvapení v ženském pavouku. „Lidi jsou vždycky šokovaní, že tahle postoupila a tamta ne. Já překvapená vůbec nejsem. Vždyť je to sport, stát se může cokoliv. Posledních pár let se ukazuje, že už není dvacet těžkých soupeřek, ale sto padesát. Když nemáte den, můžete prohrát.“ A když se vám sejdou dva týdny, tak…
Na Australian Open to dotáhla KP do čtvrtfinále jako jediná z jedenácti českých tenistek. Vzhledem k okolnostem, že začínala sezonu při zdi jako 31. hráčka světa, která minulý rok zakončila šesti porážkami ze sedmi zápasů a ani ten nový nenastartovala bůhvíjak, je to úspěch. Možná větší, než vám přijde, byť krach s mnohem méně renomovanou polskou vrstevnicí Magdou Linetteovou vypadá hůř, než ve skutečnosti byl.
Plíšková přijela pro pár kol, uhrála jedenácté grandslamové čtvrtfinále v kariéře a připomněla, že tu ještě je. A to není málo, byť sama dobře tuší, že se jí krátce před jednatřicátými narozeninami čas pro splnění snu krátí. To však není pointa příběhu. Sklopit hlavu, makat dál a věřit, o to tu jde. S pocitem, že udělala všechno, se bude končit mnohem líp, i když to třeba neklapne.
Nemusíte ji mít rádi, může vás rozčilovat kamennou tváří při zápasech nebo až brutální upřímností svých výroků. Ale že se snaží právě o tohle, to jí nikdo neodpáře.
Témata:
blog, ženy, komentář, wta, grandslam, australian open, Jan Jaroch, sport, Karolína Plíšková, tenis, tenisové blogy, Tenis na Heureka.cz
Související články
