Menšík to v sobě má: povahu šampiona, talent, kuráž. Těšme se, co přijde dál
KOMENTÁŘ JANA JAROCHA | Poslední dny, kdy se Jakub Menšík v Paříži překonával a předváděl pochod nejmladšího Čecha dějin do semifinále grandslamu, jsem se myšlenkami často vracel o dva roky zpátky. Kubovi bylo osmnáct, natáčeli jsme spolu podcast v prostějovské klubovně.
Když budeš za dvacet let končit kariéru se dvěma grandslamovými tituly, budeš spokojený? padla otázka.
„Mohlo bych jich být víc. Vyhrát jakýkoliv grandslam je strašně pěkný a těžký zároveň, ale za dvacet let už toho budu mít přeci jen dost za sebou. Takže třeba k desítce titulů bychom se mohli přiblížit,“ překvapil tehdy.
Jistě, skoro každý mladý tenisový adept, ať už holka nebo kluk, chce být první na světě a vyhrát grandslam, ideálně Wimbledon. Většina o tom i nahlas mluví. Ale deset? S tím jsem se ještě nesetkal.
V Kubově případě jsem věřil a po posledních dvou týdnech jsem o tom přesvědčený ještě víc, že je schopný fakt velkých věcí. A že Petr Korda, šampion Australian Open 1998 a poslední grandslamový vítěz z Česka, dostane následovníka. A nemusí to tak dlouho trvat.
Protože tenhle kluk to v sobě prostě má. Povahu šampiona, koule, talent – vyberte si. Nechme stranou tenis, ale pohleďme spíš na vlastnosti, které je těžké vypěstovat. Na kurtu dokáže jít na hranu sebezničení, i v sebezoufalejší situaci jde na kurt s vítězným nastavením, máloco mu sebere optimismus. Čím větší stadion a silnější soupeř, tím hraje líp. Postupem turnaje formu gradoval, přesně jak to má být.
Představovací párty při Roland Garros byla premiérová a paradoxně na jeho slabším povrchu. Kuba teď jistě nebude jako automat procházet prvními grandslamovými týdny, tak do dvou let však čekám, že se z něj vyvine player, pro kterého se čtvrtfinále na grandslamu stane standardem. A s více zkušenostmi a více šancemi se jednou dotkne nebe. A třeba fakt i desetkrát.
