Oh, ten starý, dobrý FA Cup. Mám pro něj slabost. Pro jeho historii, silné i smutné příběhy. A především ty „hrdinské“ - o neznámých trenérech či hráčích, které obvykle znají jen místní. Ráno vyrazí na zápas, večer o nich mluví a píše celá Anglie.
No řekněte, není story, kterou v uplynulých dnech prožil Pete Wild, kouzelná? Když los 3. kola poslal jeho Oldham na hřiště Fulhamu, koupil si vstupenku, aby spolu s kamarády nechyběl u této velké události. Jenže nakonec s ostatními nevyrazil. Cestoval s týmem. V klubu totiž od léta pracuje jako dočasný manažer akademie. A poté, co byl odvolán kouč A-týmu, jej šéfové jmenovali i dočasným trenérem.
„Lístek mi ještě nikdo neproplatili,“ vtipkoval před zápasem. Pak si uvědomil, že to vlastně koupil jeden z kamarádů a on mu ještě dluží peníze…
Desátý tým League Two, čtvrté nejvyšší soutěže v Anglii, vyhrál na Fulhamu 2:1. Wild a jeho hráči se tak zapsali na seznam tzv. giant killers, tedy outsiderů z nižších soutěží, kteří dokázali vyřadit týmy z Premier League (k mým nejoblíbenějším patří senzace ze sezony 1971/1972, kdy Hereford vyřadil Newcastle po prodloužení. Vždycky se mi vybaví fotky totálně rozbláceného hřiště a euforie fanoušků, kteří po každém z obou gólů vběhli na hřiště, což najdete i na YouTube).
Asi největším šokem uplynulého víkendu byla výhra Newportu nad Leicesterem, které od sebe napříč ligami dělí 74 příček! Poslední nedělní duel splnil všechno, co symbolizuje známé heslo o kouzlu této pohárové soutěže - The Magic of the FA Cup: outsider hraje doma na menším stadionu, zaplněném do posledního místa, na ne příliš kvalitním trávníku, pokud možno před televizními kamerami. Hráči bojují, padají do střel, a když přijde jejich chvíle, zapíšou se gólem nebo chycenou penaltou do historie.
Přípravy vrcholí. Šestiligový Woking uvítal v FA Cupu soupeře z Premier League
Video se připravuje ...
Tyhle zážitky nabízí především 3. kolo, které se podle tradice hraje první lednový víkend. A do soutěže se zapojují i celky prvních dvou nejvyšších soutěží. Je to pro ně spíš překážka, protože po náročném vánočním programu hlavně šetří síly na další kola a výrazně rotují se základní jedenáctkou. O to větší je pravděpodobnost překvapení.
Když jsem si v Anglii domluvil na začátek ledna jeden rozhovor, napadlo mě si obě akce spojit, protože na 3. kole jsem ještě nikdy nebyl. Po losu jsem začal hledat utkání, které by alespoň částečně splňovalo kritéria zmiňovaného „kouzla“. V mém případě navíc i v okolí Londýna. Woking do toho zapadl stoprocentně. Šestá nejvyšší soutěž (National League South), proti němu Watford z Premier League. A jen dvacet minut vlakem z Wimbledonu.
Sobotu jsem vyplnil dvěma zápasy. I FA Cup už se kvůli požadavkům televizí roztáhl do sedmi různých časů výkopů, proto jsem mohl stihnout polední West Ham United - Birmingham i podvečerní Crystal Palace - Grimsby.
Na tom prvním pro mě byla asi nejzajímavější cesta, jak jsem se dostal do hlediště. V den utkání už nemůžete sehnat lístek, pokud nejste zaregistrován v systému. Pokud jste, ale ještě jste žádný zápas nenavštívil, máte taky smůlu… Nicméně jsem vyrazil a cestou ze stanice Stratford k Olympijskému stadionu jsem mezi stovkami proudících fanoušků náhodně oslovil dva chlapy. Zeptal jsem se, kudy se dostanu k pokladnám, a jeden z nich prohodil, že tam jde taky a dovede mě na místo. Když jsme dorazili, stevard nám sdělil zmiňovanou realitu s lístky. Tedy, že jsou k mání, ale pouze pro ty, co mají registraci. Dennis, jak se můj průvodce jmenuje, mu řekl, že vstupenky obvykle objednává jeho přítelkyně, která má požadované číslo. Vstřícný stevard mu tišším hlasem poradil, ať si ho sežene, řekne jej u pokladny, včetně jejího jména.
Sehnali jsme je. Jeden by normálně vyšel na 10 liber. Jenže pokud jsme chtěli dvě místa vedle sebe, museli jsme je koupit do dražšího sektoru (25 liber). Ne že bychom k sobě za těch 20 minut tak silně přilnuli, ale vypadalo by divně, pokud by Dennis chtěl dva lístky na jméno své přítelkyně, ale každý na jiné místo…
Takže ve výsledku obětoval kvůli někomu, koho viděl poprvé v životě, svých patnáct liber. Že jsem mu z vděčnosti koupil pivo, to bylo to nejmenší… Alespoň jsem ho obohatil historkami o Tomáši Řepkovi, když se mě Dennis zeptal, co jejich bývalý obránce, který se proslavil dvěma červenými kartami v prvních třech ligových zápasech, v současnosti dělá. A ani nevypadal moc překvapený, když to poslouchal.
West Ham vyhrál 2:0, já se přesunul na jih Londýna do Selhurst Parku. Už z vlakové stanice jsem viděl světla stadionu, jenže když jsem šel podle ukazatelů, přišlo mi po nějaké době, že se spíš vzdaluju. Vzpomněl jsem si na historku z Glasgow, když hrály Teplice na Celtiku. Řidič novinářského mikrobusu se trápil při hledání cesty na správné parkoviště. Jeden z kolegů, kterého raději nebudu jmenovat, vždycky sedával hned za řidičem (bylo to nepsané pravidlo). A když mu při bloudění došla trpělivost (docházela mu poměrně často), tak se na šoféra obořil: „Stadium, čur...!“. Čas od času jsme si při dalších výjezdech na to vzpomněli a zasmáli jsme se, ale vlastně je to i smutné, takové české…
Do Selhurst Parku jsem nakonec dorazil bez problémů. A když to shrnu: Skvělý stadion pro milovníky starých anglických stánků. Navíc na Crystal Palace ještě stále chodí fanoušci, kteří jsou slyšet. Ještě hlučnější ovšem byly čtyři tisícovky z Grimsby. Vynikající support! Outsider hrál téměř celý zápas v deseti, statečně vzdoroval do 86. minuty, než padl.
Takhle žije FA Cupem Woking! Klub ze šesté ligy se dočkal soupeře z Premier League
Video se připravuje ...
Ale nejvíc jsem se těšil do Wokingu. Před Vánocemi jsem zažádal o akreditaci, dlouho bez jakékoliv reakce, jenže hned po Novém roce mi přišel přátelským tónem napsaný mail s potvrzením. A taky s informacemi o městě a klubu, abych měl představu, kam vlastně zavítám.
Takže: Ve Wokingu byla zřízeno vůbec první krematorium ve Velké Británii (proto se týmu původně přezdívalo „Cremators“, teď už se užívají jen názvy „Cardinals“ nebo „Cards“). Hřbitov v Brookwoodu je největším v západní Evropě.
Woking si vybral Herbert George Wells pro svou knihu Válka světů jako jedno z míst, kam přistáli Marťani během jejich invaze na naši planetu…
V neděli na hřiště místního klubu přistál tým rovněž jakoby z jiného světa. Watford z Premier League – ve fotbalové pyramidě o 109 příček výš.
Kouzelný stadion Kingsfield s téměř šestitisícovou kapacitou byl vyprodaný. Na jedné straně nízká tribunka za brankou s nejhlučnějšími fanoušky, kteří mimo jiné pokřikem We have won the ball! oslavili moment, kdy domácí po delší chvíli běhání bez balonu konečně připravili protivníka o míč.
Z jedné podélné strany stojí uprostřed hlavní tribunka a hned vedle se pod rezavou střechou krčí stísněné prostory pro vedení klubu a VIP hosty, včetně pár novinářských míst pro zástupce největších deníků. A tak nechyběl třeba John Cross z Mirroru nebo Henry Winter z The Times. My ostatní jsme museli až pod střechu nejvyšší, zároveň nejnovější tribuny za druhou brankou. A fanoušci Watfordu kompletně zaplnili nízké ochozy na druhé podélné straně, které se nejlépe dají přirovnat k těm ve vršovickém Ďolíčku.
Z místních vyzařovalo nadšení a ochota, aby vše fungovalo. Svátek si užívali a pozitivní náladu do nich pumpoval DJ známými kusy, ať už od The Jam (Town Called Malice), kteří pocházejí z Wokingu, přes Kaiser Chiefs (Ruby), Black Eyed Peas (I Gotta Feeling), Robbieho Williamse (Let Me Entertain You) a nemohla chybět ani Sweet Caroline, jejíž obliba na stadionech celoevropsky v posledních letech raketově vzrostla. Pouští ji mimochodem i na Letné. Zajímalo by mě, co říká Neil Diamond na to, že se jeho chytlavý song stal kultovním hitem při fotbalových zápasech…
Duel skončil bez překvapení, snaživí domácí dvakrát inkasovali, k mnoha šancím ke vstřelení gólu se nepropracovali. I tak ale prožili odpoledne, na které dlouho nezapomenou.
Pro mě osobně bylo osvěžující vidět zápas, a hlavně zažít uvolněnou atmosféru, v níž můžete projít skrz sektorem hostů, aniž by vás pořadatelé hnali okolo. Můžete sledovat, jak se hvězda Watfordu Troy Deeney špičkuje s domácími diváky (během pauzy, kdy byl ošetřován jeho spoluhráč). Můžete se bez potíží dohodnout s pořadateli, že pustí novináře přes trávník podél hřiště, aby se co nejrychleji dostali k rozhovorům a nemuseli se prodírat davem přes půlku stadionu.
Rozdíl mezi špičkovým fotbalem ovládaným komercí, žijícím ve vlastní bublině, a tím amatérským možná nejlépe vystihuje scénka z druhé půle, kdy mladý hráč Watfordu po souboji u čáry nezaviněně strčil do asistenta rozhodčího, který přepadl přes reklamní panel a hodil pěkná záda. Zatímco Isaac Success se otočil a nezúčastněně odkráčel, domácí Josh Casey se přišel zeptat, jestli je sudí v pohodě. Oba se tomu následně zasmáli.
Premier League je skvělá soutěž, nejlepší na světě, nabízí úžasnou podívanou. Ale občas člověka osvěží, když se jako Marťan zjeví ve Wokingu a prožije pohárovou romantiku.
P. S. Před dokončením tohoto blogu mi přišel mail od jednoho z funkcionářů wokingského klubu s krátkým vzkazem. „Jsem rád, že jste se opravdu přijel podívat a nahlédl jste do anglického grassroots fotbalu.“ Co dodat? Prostě radost.
Autor je spolupracovník iSport.cz a šéfredaktor čtvrtletníku Football Club
Související články
