Alibismus disciplinárky? Pocit nespravedlnosti teď dopadne na komisi i Chorého
KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA LUKÁŠE TOMKA | Disciplinární komise LFA měla v případu slávisty Tomáše Chorého všechno v rukou. Měla fakta, měla kontext celé situace a také znala historii. A především měla možnost vyslat jasný signál, že nechce tolerovat opakované překračování hranic. Místo toho však bohužel zvolila jinou cestu. Cestu nejnižšího trestu. Podpořila tak jen pocit nespravedlnosti vycházející z dlouhodobě ledabylého posuzování přešlapů tohoto fotbalisty.
Tomáš Chorý není hráčem, který by při svém chování na hřišti balancoval na hraně jen jednou za sezonu. Neférové zákroky se u něj vracejí s až nepříjemnou pravidelností. Právě proto měl jeho případ být posuzován v širším kontextu. Ne izolovaně, ne sterilně, ne alibisticky.
Nešlo přitom vůbec o to, vyhovět volání části veřejnosti po drakonickém, exemplárním trestu. Stopka na šest zápasů, která se také řešila mezi fanoušky, by bylo zcela přestřelené gesto na opačném konci škály, kterou disciplinárka mohla využít.
Ale jeden jediný zápas? To vypadá jako rezignace. Stačilo přitom docela málo – vynést trest na dvě či tři utkání mimo sestavu. Trest, který by nebyl hysterický, ale měl by zároveň váhu. Trest, který by řekl: kromě jednoho zápasu za červenou kartu (tu komise nezpochybnila) vidíme i to, že se podobné excesy opakují. A už to nechceme přehlížet.
Jenže místo toho jsme sledovali úplně jiný příběh.
Nejprve týdenní PR ofenzivu Slavie napříč fotbalovou scénou. A pak příchod jejího nejvyššího vedení v čele s Jaroslavem Tvrdíkem do sídla LFA, aby situaci vysvětlilo Matznerovým mužům.
A krátce nato také defenzivní vyjádření předsedy disciplinární komise Jiřího Matznera, které znělo skoro jako omluva. Za co? Za to, že vůbec nějaký trest padl. To když předseda zdůrazňoval, že se komise dlouhodobě musela držet svého principu, že nerozporuje jakékoliv verdikty rozhodčích na hřišti, stejně jako pak postoj komise rozhodčích.
Samozřejmě tu leckoho napadne, nakolik Matznerova komise podlehla tváří tvář těžké váze. Těžko říct. Ale když předseda komise při obhajobě nečekaného rozhodnutí použil i argument o tom, že také podle veřejnosti Chorý na Dweha neplivnul úmyslně, vypadalo to zvláštně…
Mnohem zásadnější než to, jestli nakonec Chorý bude odpočívat jeden, dva, nebo tři zápasy, je ale to, co ustrašené rozhodnutí může způsobit do budoucna. Fotbal má stát v ideálním světě na důvěře. Jenže ta důvěra dostala tímto verdiktem další trhlinu. Přitom pocit nespravedlnosti je v celé této kauze naprosto klíčový.
Dlouhodobý dojem velké části fotbalové veřejnosti je totiž jasný. Tomáši Chorému prochází na hřišti chování, které by nemělo zůstat bez povšimnutí. Jeho nečistá hra i nesportovní chování. A tímhle rozhodnutím ten dojem rozhodně nezmizel. Naopak spíše zesílil.
A právě to je největší problém.
Jakmile jednou vznikne pocit, že pravidla neplatí pro všechny stejně, je to špatně. Takový pocit působí jako jed. Každý další podobný případ se teď také bude měřit jednou větou: „A co Chorý?“
Každý klub bude mít okamžitě v ruce argument, proč by jeho zlobivý hráč měl rovněž dostat shovívavější zacházení. Proč přimhouřit oči, proč nepřipomínat jeho předešlá pochybení. A čím silnější klub, tím hlasitější ten tlak logicky může být…
Disciplinárka tímhle rozhodnutím prostě jen otevřela dveře k dalším sporům. A zároveň tím i úplně zbytečně oslabila svůj kredit. Kvůli jednomu dvěma zápasům, chtělo by se říct.
Paradoxně tím ale neprospěla dokonce ani samotnému Chorému. Jeho návrat nebude comebackem hráče, který si odpykal trest a může začít znovu s čistým štítem. Bude to návrat pod drobnohledem. A žádné další apely trenéra Jindřicha Trpišovského o tom, ať se na Chorého nepořádá hon, situaci jen těžko zlepší.
Protože tenhle příběh už dávno není jen o jednom plivnutí. Je o dlouhodobé frustraci. O neřešených prohřešcích z minulosti. O zákrocích, které zůstaly bez trestu, a přitom byly často podstatně nebezpečnější než to, co řešíme dnes.
Právě tahle kumulace ale bohužel logicky vede i k extrémním reakcím – k volání části veřejnosti po krvi, po maximálních trestech, které by Chorého vyřadily ze hry nejlépe na doživotí… To je samozřejmě také naprosto mimo mísu. Ale právě ta alibistická rozhodnutí takové nálady jen zesilují.
Celá ta situace vlastně působí dojmem, že si soutěž neví rady s jedním urostlým chlapíkem, který dlouhodobě nezvládá své emoce a nemá valný respekt k soupeřům (a korektně je třeba říct, že nedůsledný je dlouhodobě celý systém i k dalším podobným projevům fotbalistů i celých realizačních týmů).
A není to vlastně ani žádná novinka, spíš mnohaletý stav, kdy se nám stále nedaří v tomto ohledu dohnat kultivovanější fotbalovou Evropu. Stačí si na stanici OnePlay pustit nedávný dokument Hříšník Řepka.
Tam sledujeme minulost, dnes sledujeme přítomnost.
A pokrok v tomto směru není opravdu velký...
