Schick jako Jágr? Zpráva o českém fotbale a jeho (ne)schopnosti pracovat s jinakostí
KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA LUKÁŠE TOMKA | Patrik Schick skončil v reprezentaci už ve třiceti letech. Jaká je to zpráva o dlouhodobém nastavení českého fotbalu? Proč neumí pracovat s výjimečnými hráči, kteří často vyžadují díky svým schopnostem i komplikovaným povahám jiný přístup? Do jaké míry se dalo odchodu předejít, co má Patrik Schick společného s Jaromírem Jágrem a nemohl tu sehrát výraznější roli Pavel Nedvěd? Hodně otazníků a jeden fakt – národní tým přišel o svou největší hvězdu příliš brzy.
Schick byl dlouhodobě největší individualitou českého týmu. Hráčem nejvyšší evropské úrovně, autorem mimořádných gólů. Zároveň byl ale také fotbalistou, kolem něhož se pravidelně tvořilo napětí. Ne vždy zcela vyslovené, ale prostě tam bylo. A s různou intenzitou procházelo reprezentační etapy Jaroslava Šilhavého, Ivana Haška a nyní i Miroslava Koubka.
Schick není typ hráče, který se schová v týmu a tváří se, že je jedním z mnoha. On o sobě vždycky dobře věděl, že je nadprůměrný. A na současné české poměry dokonce zcela výjimečný. A někdy to o sobě také řekl stylem, který mohl znít až arogantně.
Jenže u hráčů této kategorie to často bývá nedílnou součástí celého „balíčku“. Velcí útočníci – a upřímně oni jsou kategorie sama pro sebe – často potřebují cítit, že tým přesně rozumí jejich hodnotě.
Že se jim přizpůsobí způsob hry, že pro ně bude existovat servis. Že jejich unikátnost nebude brána jako manýra, ale jako zdroj konkurenční výhody, který si všichni dobře uvědomují a chápou.
Jágrův pohled? Hvězdy mají právo na lepší zacházení
Odskočím si tu od fotbalu do hokeje k Jaromíru Jágrovi. V knize JÁ68, kterou jsme s ním napsali, tomuto nastavení jedinečného hráče věnoval celou jednu kapitolu.
„Vždycky jsem za tým, v němž jsem hrál, cítil obrovskou odpovědnost. Věřil jsem tomu, že když budu úspěšný já, bude úspěšný i celý tým. A vytvořil jsem si v hlavě jednoduchou rovnici,“ píše v ní.
A jak ta rovnice zněla?
„Pokud má být úspěch či neúspěch spojován z velké části právě s mým jménem, mám právo na úplně jiné zacházení než moji spoluhráči. Mám právo dostat ty nejlepší možné podmínky, abych měl šanci předvést na ledě maximální výkon. Byl jsem přesvědčený, že tohle nastavení je výhodné pro všechny, a proto ho musí respektovat.“
A teď zpátky k Schickovi…
Je velmi pravděpodobné, že v reprezentaci tenhle servis dlouhodobě nedostával. Určitě ne v míře, v jaké ho potřeboval. Český tým sice věděl, že má hvězdu v útoku, ale často hrál tak, jako by tam nebyla. A teď jde fakticky jen o to, jestli tak hrál, protože jinak hrát prostě nedokázal, anebo tomu šlo jinou taktikou přece jen více pomoci.
Faktem nicméně je, že je to právě Schick, který to pak často slíznul, byl první na ráně. Čtvrtý nejlepší střelec uplynulého ročníku bundesligy, chlapík, který v této top soutěži nastřílel už téměř 90 gólů, je vlastně i nyní za lúzra.
A nakonec i v našem známkování se u něj objeví pětka. Nejhorší známka. Vysvědčení českých hráčů ZDE>>>
Chápete to?
Pětka pro největší hvězdu s největším egem, která byla v útoku odkázána na nulovou podporu týmu. Pětka pro hvězdu, která šampionát končila jako náhradník...
Dva světy. Sebevědomá hvězda a trenér pedant
Jinak tohle není Schickova obhajoba za každou cenu. Ani národní tým nemůže být rukojmím jednoho hráče. Reprezentace není klub, kde se dá postavit mužstvo daleko víc kolem hvězd. Proč? Protože nejste limitováni pasem jedné konkrétní země.
Navíc hráč, který chce mimořádné postavení, by měl ideálně dodávat celé partě energii. Musí pochopit, že národní tým není Leverkusen, kde má nejen v průměru kvalitnější spoluhráče, ale také je na sehranost a automatismy daleko více času.
Ale stejně tak platí druhá část rovnice: pokud už český fotbal takového hráče má, nesmí se tvářit překvapeně, že s ním musí pracovat jinak. Úplně jinak.
Miroslav Koubek je trenér z jiného světa. Přísný, náročný, pedantský. Muž pořádku, disciplíny, pravidel a jasných mantinelů. Trenér, který nemá autentickou potřebu obcházet kabinu a s psychologickým stetoskopem zkoumat, kdo se zrovna cítí nedoceněný. V jeho fotbalovém vesmíru se má spíše hráč podřídit týmu, přijmout svou roli, splnit úkol.
A na tom není vlastně nic špatného. Naopak, takový přístup může být pro reprezentaci mimořádně cenný. Jenže má často, zvlášť pohledem hráčů, jako je Schick, jednu podmínku: musí fungovat výsledkově.
Přísnost hvězdy přijímají obvykle jen ve chvíli, kdy je vede k úspěchům – týmovým, ale i těm individuálním. Jednoduše řečeno: Když tým vyhrává, pedant je autorita. Když tým tápe, ze stejného pedanta se očima hvězd rychle stává člověk, který jim nerozumí.
Měl Schick tenhle pocit? Sehrál v jeho odchodu roli a jak důležitou? Nebo by odešel stejně, protože to údajně zvažoval už delší dobu a šampionát pro něj byl jen razítkem na jeho rozhodnutí? Upřímně – na to může odpovědět jen on.
Stejně jako jen Koubek může odkrýt, jak důležitou roli v jeho plánech Schick vlastně hrál. A jestli u něj postupem času nepřevládlo přesvědčení, že jeho elitní útočník už není pro tým klíčovým mužem. Tomu by nahrával právě i fakt, že ho v rozhodujícím utkání nepostavil do základní sestavy.
Nedvěd měl ideálně odchodu předejít
Pojďme ale připustit, že jak Koubek, tak Schick mohli mít na turnaji svůj kus pravdy. A právě proto tu měla existovat silná třetí síla, která neměla během posledních měsíců, možná roku, nechat dojít vše až ke konci reprezentační kariéry.
Tou silou měl být Pavel Nedvěd. Člověk, který rozumí kabině, hvězdám, egu, velkému fotbalu a zároveň tuzemskému prostředí.
Protože jestli má někdo v českém fotbale legitimitu říct Schickovi „Patriku, jsi výjimečný, ale teď pojď jezdit stejně jako v baráži“ a zároveň trenérovi „Míro, s tímhle hráčem musíme zacházet úplně jinak než s Douděrou, Červem či Zeleným, protože druhého prostě nemáme“, měl to být právě Nedvěd.
Svým způsobem se nehraje jen o jeden turnaj, nýbrž o schopnost udržet v reprezentaci výjimečné, byť komplikované hráče. A v tomto ohledu má český fotbal dlouhodobě problém.
Je příliš jednoduché říct: Schick je uražená hvězda. Václav Černý je problémový. Antonín Barák byl složitý. Jsou to primadony. Nezapadají. Mají o sobě moc vysoké mínění. Tak ať jdou, my hledáme jen týmové kluky…
Kreativní a nadprůměrní hráči jsou často jiní. Mají ostřejší hrany, větší citlivost na roli, větší potřebu důvěry, větší ego. Právě proto jsou jiní. A právě proto je český fotbal potřebuje.
Výchova fotbalistů v Čechách: zkus kličku a půjdeš ven
Možná tu jde o daleko hlubší problém než jen Schickův konec v reprezentaci. V českém fotbale se už dlouho mluví o odvaze, kreativitě a moderních trendech. Ale když se pak objeví hráč, který je opravdu trochu odlišný, nezřídka s ním neumí pracovat. A začíná to třeba už od žáků.
Hodně trefně to nyní popsal ve studiu České televize trenér Miroslav Soukup, který v roce 2007 na MS do 20 let získal s národním týmem historické stříbro.
„Dlouhou dobu tvrdím, že nejvíc talentů u nás končí v přípravkách. Snažíme se tam hrát velký fotbal s malými dětmi. Učíme je zónové obrany a standardky, protože z nich padají góly. Na individuální techniku už pak ale nemáme čas a prostor. A když je nějaký hráč jiný, má tendenci někoho obejít a takzvaně to zadrbe, tak ho nazveme drbalem a vystřídáme ho. A pak se divíme, že ve dvaceti naši hráči nikoho neobejdou,“ řekl.
Narovnat hráče do týmové šablony, nebo ho označit za problém. Stálo by za to zanalyzovat, jak hodně je domácí fotbal tímhle přístupem odshora dolů opravdu prolezlý. A udělat by to měl FAČR a jeho sportovní vedení.
Protože špičkové týmy dnes nejsou většinou souborem poslušných vojáků. Je to prostředí, které umí hvězdě nastavit hranice, ale zároveň jí dát pocit, že její talent a jinakost není na obtíž.
Že je naopak ku prospěchu.
