Denia u reprezentace. Proč je přesně tím trenérem, kterého český fotbal potřebuje
KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA LUKÁŠE TOMKA | Cizinec trenérem fotbalové reprezentace? Jeden z největších milníků českého sportu padl. Po basketbale, hokeji či volejbale se odhodlal využít zkušeností odborníka z ciziny i největší a zároveň nejkonzervativnější český sport. A je to dobře. Hodně dobře. Jméno Španěla Santiho Denii navíc vzbuzuje optimismus. Pokazit se sice může vždycky všechno, ale důvodů k naději je tentokrát víc než obvykle.
Santi Denia strávil ve španělské federaci jako trenér patnáct let. Neprošel za tu dobu jen jednou kategorií. Vedl postupně výběry U17, U19, U21 i olympijský tým a se všemi víceméně uspěl.
Zásadně se podílel na rozvoji generace hráčů, která dnes tvoří páteř španělských mistrů světa. A to je důležité i pro Česko. Nepřichází totiž jen kouč, který umí připravit jeden tým. Přichází člověk, který evidentně rozumí tomu, jak funguje úspěšný reprezentační systém a jak vzniká vítězná fotbalová kultura.
Česko prostě bude moct využít zkušeností člověka z nejúspěšnější fotbalové laboratoře světa.
Zásadní je ale pochopit i druhou stránku věci. Byť byl Denia dlouholetým kolegou trenéra mistrů světa Luise de la Fuenteho, rozhodně není žádný kouzelník. „Náš systém ve Španělsku budujeme už 25 let,“ připomněl na Strahově.
Jinými slovy – řada správně nastavených principů se neprojeví hned. Potřebují čas, trpělivost, podporu a svým způsobem i ochranu. Právě tyhle veličiny budou pro případný úspěch v tomto českém příběhu zcela zásadní.
Nepřichází generál, ale učitel a motivátor
S Deniou také k národnímu týmu rozhodně nepřichází generál, ale spíše učitel a motivátor. A i poslední světový šampionát ukázal, že do moderního trendu vedení reprezentací právě takový přístup zapadá skvěle.
„Nový kouč by měl být hlavně dobrý psycholog,“ pravil před několika týdny v exkluzivním rozhovoru pro Sport generální manažer reprezentace Pavel Nedvěd. Sice se bránil tomu, že by k tomuto zjištění dospěl i na základě poslední zkušenosti s Miroslavem Koubkem na šampionátu v USA, ale trochu to tak upřímně vypadalo...
Jestliže totiž na MS Česku něco zahaprovalo, tak to byla právě schopnost hlavního kouče (jinak nepochybně skvělého odborníka) dostat se v dobrém slova smyslu do hlav a myšlení hráčů.
O dvaapadesátiletém Deniovi naopak jeho bývalí svěřenci opakují stále stejné věci. Dají se shrnout do čtyř bodů.
- Hodně komunikuje.
- Nechává hráče přemýšlet a hledat vlastní řešení místo poučování.
- Přestože sám zápasy rozebírá do detailu, tým nepřetěžuje taktikou.
- Obrovský důraz klade na vztahy i atmosféru v kabině.
Ostatně už při svém představení Denia zdůrazňoval, že je pro něj nejdůležitější, aby se hráči v reprezentaci cítili dobře. Skoro jako zaklínadlo přitom používal slovo TÝM. Může to znít jako fráze. Stejně dobře to ale může být úplný základ celé jeho práce.
Toto nastavení španělského stratéga by navíc mohlo ladit i s „radary“ nejlepších českých hráčů v čele s kapitánem Ladislavem Krejčím. Ten poměrně nedávno ve Spartě ukázal, že pokud s trenérem najde společnou řeč, může to mužstvo posunout na úplně jinou úroveň. Především v bojovnosti a soudržnosti.
Tedy v disciplínách, které mohou alespoň částečně zakrýt i menší nedostatky ve fotbalové kvalitě.
Že je Santi Denia skutečně nastavený na spolupráci, z něj bylo cítit i při prvním veřejném vystoupení v Česku. Třeba ve chvílích, kdy Davida Trundu opakovaně označil za člověka, který má ze své pozice český fotbal spojovat. Dokonce o něm mluvil jako o otci českého fotbalu...
Někomu to mohlo znít jako naučená fráze a upřímně řečeno to působilo i trochu úsměvně. Zároveň z toho ale bylo patrné, jak Španěl přemýšlí.
Odvážný projekt potřebuje čas i štít
Za zásadní pak považuji ještě jednu věc. K reprezentaci přichází trenér v nejlepších letech, který sám potřebuje uspět. Nepřichází rutinér typu Fatiha Terima nebo Jürgena Klinsmanna – tedy mužů, kteří už před lety vybudovali své renomé a dnes z něj už jen do značné míry těží.
Denia má za sebou řadu dílčích triumfů především s mládežnickými výběry. Teprve teď ale dostává příležitost ukázat, že je schopen posunout se ještě o patro výš.
Jestli to vyjde jemu i českému fotbalu, nebude ale záležet jen na trenérovi. Důležitá bude součinnost se zbytkem asociace, kde u části lidí může „cizinec u nároďáku“ stále vyvolávat negace. Zvlášť ve chvílích, když nepřijdou okamžité výsledky.
Klíčová proto bude spolupráce s Pavlem Nedvědem i Davidem Trundou. Právě předseda asociace by měl být zároveň štítem proti případným takovým tlakům.
A měl by naopak Deniovi vytvořit maximální prostor, aby mohl ze svého know how přenést co nejvíc nejen pro fungování A týmu, ale i pro návaznost na mládežnické reprezentace.
Zvládne to? Způsob, jakým si byl schopen Deniu před fotbalovou vládou obhájit a rychle utnout i nikam nevedoucí debaty naznačuje, že této roli rozumí.
Český fotbal prostě po dlouhých desetiletích vystoupil z komfortní zóny a bude se nyní učit vnímat nový styl, kulturu i principy. To sice samo o sobě úspěch nezaručuje. Po letech opakování stejných nepříliš produktivních postupů je to ale nejodvážnější rozhodnutí, které samostatná česká reprezentace udělala.
I proto stojí za to dát takovému projektu čas a trpělivost.
