Živel Skuhravý, solitér ve fotbalovém kolektivu. Trenér, kterému (ne)věříte
BLOG MICHALA KOŠTUŘÍKA | Klidně mu zavolejte v sedm ráno. Vezme vám to a oznámí, že už je na stadionu a maká. Trenér Roman Skuhravý fotbal miluje, zcela se mu oddává. Do práce přichází první, odchází poslední a všechny myšlenky si bere s sebou domů. Tam je dál rozvíjí. Hledáte fachmana, který pojede od prvního dne do posledního na maximum? Musíte sáhnout po něm. Slovy a činy umí rychle „zblbnout“ hráče, vedení i fanoušky. A doručit výsledky.
Pokud však žádáte aspoň částečnou jistotu a máte sklon k důvěřivosti, obraťte se jinam. Jinak budete po čase hořce zklamaní. Spíš po kratším než po delším. Sdílet společnou vizi se Skuhravým je složité. Vlastně nemožné. Bývalý důrazný obránce je solitér v kolektivu. Samostatná jednotka uprostřed klubu, která si jede svoje. Bez ohledu na ostatní.
Navíc nemluví ve frázích, sype ze sebe titulkové věty. Spontánně, na rovinu, bez přípravy. Pro novináře a veřejnost požehnání. Tiskové konference s ním byly ozdobou předchozího půlroku v Chance lize. Skuhravý několikrát mluvil o tom, že chce v Česku připomenout své jméno. To se mu jednoznačně povedlo. Stal se výraznou postavou soutěže, rétorickým šampionem. Nikdy nenudil. Ani jeho fotbal.
Jednapadesátiletý kouč je živel. A ti bývají pro spolupráci nebezpeční. Skuhravý si nedělá na svých štacích přátele na celý život. Netahá s sebou svůj realizační tým. Jedině syna Davida jako kondičního trenéra.
Sice často přesvědčivě vypráví, jak mu klub přirostl k srdci, ale když dostane nabídku odjinud, bez uzardění spálí všechny mosty a jde si za svým. Egoisticky, tvrdohlavě. Žádný sentiment. Není náhoda, že
