Byla to neskutečná scéna. Čeští fanoušci měli na Městském stadionu ve Wroclawi jasnou převahu, a tak když Libor Bouček četl jména fotbalistů v červených dresech, příjmení mohl směle nechat na desetitisících hlasivek, které přijely z jihu.
Jen po oznámení jména Michala Bílka nechali i čeští fans hlasivky odpočívat – a spustili ohlušující pískot. Intenzita, s jakou to od nich nepopulární trenér schytal za prokoučovaný zápas s Ruskem, byla ohromující. A upřímně: ačkoli mám taky k hlavnímu reprezentačnímu kouči výhrady, připadalo mi to nefér.
Přiznám se, že jsem měl pochyby nad sestavou, jakou trenér poslal na hřiště proti Řecku. Říkal jsem si, že s Petrem Jiráčkem na pravém křídle bude týmu chybět šířka, zvlášť když na téhle pozici vlasáč z Wolfsburgu (s výjimkou druhé půle utkání s Ruskem) nikdy nehrál.
A na vážkách jsem byl u Tomáše Hübschmana; věděl jsem, že dokáže hodně ulevit obraně, zároveň však nepatří k nejrychlejším běžcům a nejlepším nahrávačům.
Proto když po necelých třech minutách právě středopolař Šachtaru Doněck poslal skvělou přihrávku na dokonale naběhnutého Jiráčka a ten dostal Čechy do dosud nejrychlejšího vedení na turnaji, patřila moje první myšlenka Bílkovi.
V duchu jsem smekl. A říkal jsem si, jakou mu osud dopřál parádní satisfakci za ohlušující pískot, který dozněl jen před několika minutami...
